Článek
Představte si, že stojíte u tramvajové výhybky. Není to nic neobvyklého. Tramvaje jezdí, výhybky cvakají a lidé postávají kolem. Jenže tentokrát se na vás řítí tramvaj, které selhaly brzdy, a na kolejích před ní stojí pět lidí. Na vedlejší koleji stojí jeden.
A teď přijde ta nepříjemná část: výhybka je na dosah vaší ruky.
Kdyby šlo o hospodský kvíz, většina z nás by měla jasno. Jeden život za pět. Matematika je neúprosná. Přehodit. Cvak. Hotovo.
Jenže člověk není kalkulačka. Naštěstí. Nebo bohužel.
Filozofové si už před desítkami let všimli, že jakmile stejný problém trochu upraví, začnou se lidem rosit čela. Tramvaj se řítí dál, pět lidí je stále v nebezpečí, ale tentokrát stojíte na mostě a vedle vás je statný pán. Kdybyste ho shodili dolů na koleje, tramvaj zastaví. Jeden zemře, pět přežije.
A najednou je matematika ta tam.
Lidé, kteří před chvílí bez mrknutí oka přehazovali výhybku, začnou protestovat. „To přece nejde!“ říkají. „Nemůžu někoho strčit pod tramvaj!“
Je zvláštní, jak velký rozdíl je mezi pohybem páky a pohybem lokte.
Tramvajové dilema je vlastně zrcadlo, které nám nastavili filozofové. Ukazuje, že naše morálka není tabulka v Excelu. Neřídíme se jen počtem zachráněných životů. Záleží nám také na tom, zda jsme někomu ublížili aktivně, nebo jen nezabránili neštěstí. Záleží nám na úmyslu, na pocitu viny i na tom, zda budeme schopni se na sebe druhý den podívat do zrcadla.
Možná proto nás ten příběh tolik fascinuje. Ve skutečnosti totiž nejde o tramvaj.
Každý den přehazujeme malé životní výhybky. Rozhodujeme, komu pomůžeme, komu zavoláme, komu odpustíme a koho necháme být. Jen následky nebývají tak dramatické a nejezdí po kolejích.
A tak si říkám, že skutečné tramvajové dilema nespočívá v tom, kolik lidí zachráníme. Skutečné dilema je, jak zůstat slušným člověkem ve světě, kde někdy žádná dobrá možnost neexistuje.
Naštěstí většina z nás stojí u tramvajové výhybky jen ve filozofických knížkách. A tam je to dobře. Protože v knížce můžete stránku otočit.
V životě už bývá výhybka jen jedna. A tramvaj nečeká.
