Článek
Volby skončily, děla ztichla, ale prach ještě sedá. A uprostřed toho dýmu stojí Andrej Babiš – vítěz, ale trochu jako boxer, který sice vyhrál zápas, ale neví, kdo mu teď podá ručník. Na jedné straně Tomio s úsměvem samuraje, který cítí příležitost. Na druhé Motoristé, co by rádi rozjeli motor moci, jen neví, jestli je v nádrži benzín, nebo voda z Green Dealu.
Babiš se rozhlíží. Koho k sobě pustit do kokpitu? Vzít SPD znamená stabilitu, ale i pořádnou turbulenci. Každé tiskové prohlášení by se mohlo změnit v ideologický slalom a Evropská komise by začala přemýšlet, jestli jsme se náhodou neodpojili z kontinentu. Vláda by byla silná, jenže v Bruselu by se na ni dívali jako na přírodní úkaz – něco mezi českou anomálií a slovanským experimentem.
Na druhé straně tichá dohoda s Motoristy. To by bylo elegantní, skoro aristokratické řešení – „nepřátelé“ by zůstali mimo vládu, Babiš by vládl a Motoristé by občas přitlačili klaksonem. Jenže tichá podpora je v české politice jako sníh v březnu: chvilku bílá, pak bahno. Každý, kdo ji poskytuje, má nakonec pocit, že mu někdo šlape po zádech. A ten, kdo ji přijímá, že mu někdo dýchá na krk.
Tak co dál? Babiš má v ruce silné karty, ale partneři u stolu míchají balíček po svém. Motoristé chtějí volant, SPD volant i brzdu. A volič? Ten by rád aspoň jistotu, že se auto nerozjede z kopce bez řidiče.
Možná by bylo nejlepší, kdyby Andrej udělal to, co mu jde nejlépe – počkal, až se ostatní rozhádají. Ticho po volbách má totiž jednu výhodu: v tichu je slyšet, kdo má motor, a kdo jen troubí.
