Článek
Tento problém se tak trochu táhne už od dob prezidentování Václava Havla. S jeho osobou v prezidentském úřadě mělo mnoho Čechů spojená naprosto nereálná očekávání. Tehdy jsme byli všichni opojeni nově získanou svobodou a „neomezenými“ možnostmi. Věřili jsme, že v demokracii bude vše „sluncem zalité“ a poctivé. Posléze byli mnozí zklamáni, co všechno se zejména v 90.letech stalo či nestalo, kolik se toho rozkradlo a vytunelovalo. Někteří za to dodnes dávají značný díl zodpovědnosti Václavu Havlovi, prvnímu československému a posléze českému prezidentovi. Zapomínají přitom však na jedno: Václav Havel nebyl předsedou vlády, ale „jen“ prezidentem. A ten má dle ústavy naší země jen omezené kompetence.
Pokud se týká vládnutí, skutečného rozhodování, tak „devadesátky“ jdou především za vládami ODS a ČSSD, a jejich předsedy, Václavem Klausem (premiérem československé a české vlády byl v letech 1992-98) a Milošem Zemanem (premiérem české vlády v letech 1998-2002). Ti byli „u toho“. Ti rozhodovali.
Proč si někteří lidé stále myslí, že český prezident by měl aktivně „dělat politiku a ekonomiku“ a vystupovat proti současné vládě? Proč by měl, dle některých názorů, které se objevily pod mým nedávným článkem o prezidentu Pavlovi, řešit současné ekonomické problémy země, inflaci, vysoké ceny nemovitostí a nedostatek dostupných bytů, rodinnou politiku, výši a valorizaci důchodů, věk odchodu do důchodu nebo dokonce přímo nákupy vojenského vybavení?
Jedním z hlavních důvodů těchto očekávání je zřejmě fakt, že prezident je volen přímo občany. Čeští zákonodárci, tedy poslanci a senátoři, se před lety shodli na této změně, kdy z nepřímé volby učinili změnou ústavy volbu přímou. Mnozí z nich, kteří o tom tehdy rozhodli, toho však zpětně litují, jak občas slyšíme či čteme v jejich vyjádřeních. Co tato změna přinesla?
Přímo volený prezident získal mandát od občanů. Tím také neformálně silnější pozici. Fakticky se ale jeho kompetence nijak zásadně nezměnily a nezvýšily. Přímou volbou prezidenta jsme tedy, jak se ukazuje, nic výrazně pozitivního nezískali. Spíše naopak. Řevnivá předvolební kampaň prezidentských kandidátů dokáže rozdělit národ na dvě části a vytvořit v některých lidech silnou nenávist k druhému kandidátovi, a někdy i každému, kdo ho podporuje. Tato nenávist bohužel u některých našich spoluobčanů přetrvává dávno po skončení voleb, kdy se dotyčný ujme funkce prezidenta. Jsou mu vyčítány nejen záležitosti z jeho minulosti, což se ještě dá pochopit, ale je mu často nevybíravě vyčítáno, jak se chová v prezidentském úřadě. Mnozí očekávají, že bude činit kroky a opatření, která ani činit nemůže, neboť k nim žádné pravomoci nemá.
Také jim někdy vadí, že „nejde vládě po krku“, nevytváří vedle Poslanecké sněmovny a Senátu třetí „buňku“, která by „dělala politiku“. Některým spoluobčanům se nelíbí, že prezident schvaluje zákony, vládě je nevrací. Při výměně ministra nového zdlouhavě nekádruje, nehraje politické hry, nedává si podmínky, za kterých je ochoten kandidáta ministrem jmenovat. To vše se některým lidem zdá být špatné. Proč?
Zvykli si totiž, že bývalý prezident Miloš Zeman si prezidentský post vykládal po svém. Usurpoval si postupně větší díl moci a kompetencí, než který mu dle ústavy měl náležet. V záležitostech, které nejsou v Ústavě České republiky zcela detailně popsány, včetně kupříkladu přesných termínů, neboť její tvůrci předpokládali určitou dávku slušnosti a zachování dobrých mravů a zvyklostí, se Miloš Zeman naučil „ohýbat“ zákony a lhůty ve svůj prospěch, protože byl přece zvolen přímo českými občany.
Současný český prezident Petr Pavel tyto hry nehraje. Drží se v pozadí a nechává vládnout vládu Petra Fialy. A je to tak správně. Ať se nám vláda současného premiéra a její konáni líbí či nelíbí, získala svůj mandát ve volbách, má stále důvěru většiny Poslanecké sněmovny, má tedy vládnout a rozhodovat, dokud její mandát platí. Vláda je tu od toho, je zodpovědná za vedení státu. Premiér v jejím čele má plnou zodpovědnost a kompetence. Nikoliv prezident. Ten je sice formální hlavou státu, ale výkonnou moc má česká vláda. Ta rozhoduje o ekonomických, právních a dalších otázkách země. Vláda připravuje státní rozpočet, řídí ministerstva a jejich prostřednictvím celý státní sektor. Vláda se bude také zodpovídat za své čtyřleté konání v příštích volbách voličům.
Nejsme v USA, nemáme prezidentský systém, v kterém má prezident velmi rozsáhlé pravomoci a je tím, kdo sestavuje svoji vládu a zemi v jejím čele fakticky vládne. Prezident České republiky má samozřejmě také své povinnosti a kompetence, ale ve srovnání s americkým mnohem nižší. Funkce prezidenta České republiky má z velké části především reprezentativní charakter směrem, a to zejména do zahraničí. To si bohužel někteří naši spoluobčané pod vlivem posledních deseti let s Milošem Zemanem stále neuvědomují. Vystupování prezidenta by pak mělo být vždy v souladu se zahraniční politikou vlády.
Někteří lidé však stále mají na prezidenta nereálné požadavky, co všechno by měl dle jejich mínění vykonávat. Důvodem, proč tomu tak je, je vedle působení Miloše Zemana, také zřejmě přímá volba prezidenta. V předvolebních debatách kandidátů se řeší všechno možné, kandidáti jsou nuceni odpovídat a mít jasný názor na cokoliv. Občan pak může získat pocit, že až se kandidát stane prezidentem, tak „s tím něco udělá“. Ten k tomu však jako prezident často žádné kompetence nemá. Může o tom často pouze neformálně diskutovat s vládou i opozicí, pokud na tom mají tyto strany zájem. Tak jako se o to snažil kupříkladu Petr Pavel v případě důchodové reformy, leč jeho pokus vyšel do ztracena, neboť Andrej Babiš se dalšího jednání u prezidenta odmítl zúčastnit.
Zopakujme si tedy pravomoci, které má český prezident dle čl. 62 Ústavy ČR:
Jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi, svolává zasedání Poslanecké sněmovny, rozpouští Poslaneckou sněmovnu, pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády, jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy, jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu, odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem a zahlazuje odsouzení, má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, podepisuje zákony, jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu, jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.
Prezident republiky dále dle čl. 63 ústavy:
Zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, je vrchním velitelem ozbrojených sil, přijímá vedoucí zastupitelských misí, pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí, vyhlašuje volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu, jmenuje a povyšuje generály,
propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán, jmenuje soudce, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, má právo udělovat amnestii.
V České republice máme parlamentní systém. Ostatně jako ve většině zemí Evropy. Český prezident, jako už bylo řečeno, nemá ani zdaleka takové pravomoci jako ten americký, ale na poměry parlamentního systému jsou jeho pravomoci spíše nadprůměrné. Jsou země, kde je pozice prezidenta ještě slabší než u nás. Kupříkladu Německo. Český prezident například při jmenování ústavních soudců může dávat vlastní návrhy, které schvaluje Senát. V jiných zemích hlava státu vybírá z kandidátů, navržených Parlamentem. Také v případě České národní banky má český prezident vysoké pravomoci. Jmenuje členy podle svého a nepotřebuje kontrasignaci vlády ani schválení Parlamentem, Poslaneckou sněmovnou či Senátem.
Vyšší pravomoci českého prezidenta jsou tedy například v oblasti soudnictví a bankovnictví. Nespadají však do sfér, kde si je někteří čeští občané mylně představují. Tedy zejména v otázkách ekonomických, důchodových, rodinné politiky. Tyto, a spousta jiných záležitostí jsou výlučně v kompetenci české vlády. A mělo by to tak zůstat bez ohledu na to, kdo bude po letošních volbách novým premiérem.
Na závěr ještě jedna záležitost v souvislosti s cestou prezidenta Petra Pavla na Dakar. Mnozí v diskuzi pod mým článkem tuto cestu kritizovali, jiní psali, že by ji akceptovali, kdyby si ji prezident hradil sám, neletěl speciálem, ale běžným letem a bez ochranky. Dle zjištění portálu Seznam Zpravy prezident letěl běžným komerčním letem, pobyt a letenky si hradil sám, ochranku měl, neboť je to tak ze zákona, zříct se jí ani nemůže. Tu pochopitelně vždy hradí stát. Hradil by ji, kdyby jel prezident kamkoliv a kdykoliv.
Cesta prezidenta na Dakar byla soukromá. Formálně na ni dovolenou neměl. Mít ani nemůže. Prezident není v žádném zaměstnaneckém poměru. Je prezidentem 24 hodin denně po celou dobu výkonu mandátu. Osobní volno (tedy „dovolenou”) si plánuje dle svého uváženi. Není to nic nového. Tak tomu bylo i u předchozích prezidentů. I když je cesta prezidenta soukromá, Ministerstvo zahraničí musí příslušnými nótami upozornit státy, kam prezident cestuje, že tam bude přítomna česká hlava státu. Taková je zvyklost.
Pokud bychom přistoupili na to, že soukromá cesta Petra Pavla na Dakar je nepřípustná a skandální, jak tvrdí někteří, znamenalo by to, že tím říkáme, že si český prezident nesmí po dobu výkonu své funkce, tedy pěti let, udělat žádný volný čas, při kterém by mohl odcestovat v osobním volnu soukromě do zahraničí. A to tedy opravdu není reálné. Chtěl by to tak někdo z nás? Nebo si snad někdo opravdu myslí, že kdyby se stal místo Petra Pavla prezidentem jeho finálový protikandidát Andrej Babiš (či někdo jiný z kandidátů), že by za pět let prezidentování také nikam do zahraničí soukromě nevyjel?
