Článek
Příspěvek zaměstnavatele na penzijní spoření je nejvýhodnější odměna, jakou český daňový systém zná. Neplatí se z něj daň z příjmů ani pojistné, a to na žádné straně. Tisícikoruna, kterou zaměstnavatel pošle na penzijko, stojí přesně tisíc korun a zaměstnanci přijde celá. Stejná tisícikoruna ve mzdě stojí zaměstnavatele přes 1 300 korun a zaměstnanci z ní po odvodech a dani zůstane zhruba 730.
Přesto ho podle Asociace penzijních společností dostávalo na konci loňského roku jen 1,31 milionu lidí. Zaměstnanců máme 4,4 milionu. Sedm z deseti tedy na nejvýhodnější benefit v zemi vůbec nedosáhne. Ne proto, že by ho nechtěli, ale proto, že ho nikdo nenabídl a oni si o něj neřekli.
To není náhoda, to je konstrukce systému. Dnes musí být aktivní zaměstnavatel i zaměstnanec. A ti, kteří si o penzijko neřeknou, jsou typicky právě ti, kdo ho budou ve stáří potřebovat nejvíc: lidé s nižšími příjmy, v menších firmách, ve skladech, v obchodech, v sociálních službách. Kdo se o finance zajímá, penzijko s příspěvkem zaměstnavatele už dávno má. Kdo se nezajímá, nemá nic.
Vláda tento problém ve své novele vůbec neřeší. Přidává 100 korun měsíčně na státním příspěvku lidem do třiceti let, což je sympatické, ale týká se to řádově statisíců lidí a stojí to 1,1 až 1,6 miliardy ročně. Miliony zaměstnanců bez příspěvku zaměstnavatele nechává tam, kde jsou.
Penzijko automaticky. Kdo nechce, řekne ne
Navrhujeme proto to, co funguje ve Velké Británii, v Polsku, na Novém Zélandu a od letoška i v Irsku: automatickou účast s možností odmítnout. Po třech měsících v zaměstnání zaměstnavatel strhne zaměstnanci ze mzdy 500 korun, přidá vlastních nejméně 500 korun a pošle obojí na penzijní spoření. Zaměstnanec nemusí nic podepisovat ani nikam chodit. Kdo nechce, napíše zaměstnavateli jednu větu, a je venku. Může to udělat kdykoliv, předem i kdykoliv potom. A když se rozmyslí, může se zase vrátit.
Nejde tedy o žádné nucené spoření. Mění se jen výchozí nastavení: dnes nemáte nic, dokud si neřeknete. Nově budete mít penzijko s příspěvkem zaměstnavatele, dokud neřeknete, že ho nechcete. Pro ty, kdo spoření odmítnou v prvních šesti měsících, platí navíc jednoduché pravidlo: své peníze dostanou zpátky, příspěvek dostane zpět zaměstnavatel a nikdo nic neprodělal.
Navazujeme na návrh kolegyně Pavly Pivoňky Vaňkové, která už do novely navrhla právo zaměstnance o příspěvek zaměstnavatele požádat. To je správný směr, jen podle mě nestačí. Právo požádat využijí ti, kdo se o spoření zajímají. A ti ho už mají. Náš návrh stojí na stejných parametrech, pouze otáčí, kdo musí být aktivní.
Zahraniční čísla mluví jasně. Ve Velké Británii stoupla po zavedení automatické účasti účast zaměstnanců na penzijním spoření z 55 na 88 procent a odmítá ji stabilně kolem deseti procent lidí. V Irsku bylo letos v lednu zařazeno 835 tisíc zaměstnanců a v prvním okně pro odmítnutí odešla necelá čtyři procenta. V Polsku se účastní 63 procent zaměstnanců, v soukromém sektoru 72 procent. Všude zůstalo spoření dobrovolné. Jen se lidí přestalo čekat, až si o něj řeknou.
Spočítali jsme i dopady. Nově by přispívalo přibližně 2,5 milionu zaměstnanců; z nich 1,1 milionu dnes nemá žádné spoření na stáří. Zaměstnavatele by to stálo zhruba 15 miliard ročně, veřejné rozpočty 7,5 až 8,4 miliardy podle toho, jak moc se příspěvek promítne do růstu mezd. Proti tomu stojí asi 30 miliard korun nových soukromých úspor ročně u lidí, kteří dnes na stáří nespoří vůbec nebo bez podpory zaměstnavatele. Pro srovnání: vládní stovka pro mladé stojí až 1,6 miliardy a nová úspora z ní vzniká jen tam, kde si lidé už spoří sami.
Účinnost navrhujeme od 1. ledna 2028, u stávajících zaměstnanců od dubna 2028. Zaměstnavatelé potřebují čas vybrat penzijní společnost, informovat lidi a upravit mzdové systémy. Stejnou roční lhůtu daly firmám Irsko i Polsko.
356 miliard, které deset let leží na jednom procentu
Druhý problém vláda naopak pojmenovala správně. Jen ho řeší tak pomalu, že to většině dotčených lidí už nepomůže.
V takzvaných transformovaných fondech, tedy ve starém penzijním připojištění z devadesátých let, zůstává 1,77 milionu lidí a 356 miliard korun. Tyto fondy garantují, že rok nikdy neskončí ve ztrátě, a proto nesmí skoro do ničeho investovat. Výsledek: za posledních deset let vynesly v průměru 1,13 procenta ročně. Hluboko pod inflací. Lidé v nich reálně chudnou a mají pocit, že mají jistotu. Dynamické účastnické fondy ve stejném období vynesly 5,61 procenta ročně. I při velmi umírněném rozdílu tří procentních bodů přichází těchto 1,77 milionu lidí dohromady o více než deset miliard korun každý rok.
Vláda to v důvodové zprávě sama přiznává: transformované fondy podle ní „v dnešní době již neplní vhodnou roli pro dlouhodobé zabezpečení na stáří“. A pak navrhne, aby skončily k 31. prosinci 2036. Za deset let. Kdo má dnes v transformovaném fondu přes padesát, dočká se změny v důchodu, když už mu bude k ničemu. Deset let je u produktu, který žije ze složeného úročení, příliš dlouhá doba na to, abychom vědomě nechali běžet ztrátu deseti miliard ročně.
Náš první pozměňovací návrh proto posouvá konec transformovaných fondů na 31. prosince 2030. Mechanismus zůstává přesně vládní, jen o šest let dřív. Čtyři roky od účinnosti zákona jsou dost: přejít do nového spoření lze už dnes kdykoliv a zdarma a jen za loňský rok to udělalo 271 tisíc lidí. Nikdo nepřijde ani o korunu, kterou má naspořenou, ani o nároky ze starých smluv: nároky na výsluhovou penzi i na penzi na dobu určitou zůstávají a kdo má nárok na doživotní penzi, tomu ji penzijní společnost musí zajistit pojištěním.
Druhý návrh řeší, kam ty peníze po konci fondů půjdou. Vláda je chce všechny automaticky přesunout do povinného konzervativního fondu. Tedy z fondu, který loni vynesl 1,6 procenta, do fondu, který vynesl 2,5 procenta. To je absurdní ve chvíli, kdy táž novela zavádí strategii životního cyklu jako základní strategii pro všechny ostatní účastníky a vláda o ní sama píše, že je „pro účastníka v zásadě vždy vhodná“. Strategie životního cyklu funguje jednoduše: mladému člověku dá víc akcií, staršímu víc dluhopisů a s věkem riziko automaticky snižuje. Padesátník z transformovaného fondu by tedy ani v ní neskončil v riskantním portfoliu.
Navrhujeme, aby strategie životního cyklu byla výchozí i pro lidi z transformovaných fondů. Kdo chce zůstat v konzervativním fondu, napíše to penzijní společnosti a zůstane. A aby se to nikdo nedozvěděl až z výpisu, musí každému přijít nejméně půl roku předem osobní dopis, co se s jeho penězi stane a jak to změnit. Vláda počítá jen s obecnou informací na webu penzijní společnosti. U rozhodnutí o úsporách na stáří 1,77 milionu lidí mi to připadá málo.
Co na to Alena Schillerová?
Očekávám tři námitky a rovnou na ně odpovím.
„Je to nucené spoření.“ Není. Každý může kdykoliv říct ne, jednou větou, bez udání důvodu a bez poplatku. Nucené spoření už v Česku máme: jmenuje se důchodové pojištění, platíme na něj 28 procent mzdy a odmítnout ho nelze. My navrhujeme opak, dobrovolný produkt s rozumně nastaveným výchozím stavem.
„Zaměstnavatelé to neunesou.“ Jde o 500 korun měsíčně na zaměstnance, který si sám stejnou částku spoří. Celkem 15 miliard ročně, při objemu mezd v české ekonomice přes dva biliony korun. A je to nejlevnější forma odměny, jakou firma může dát; velká část zaměstnavatelů ji nabízí dobrovolně už dnes. Těch se návrh prakticky nedotkne, příspěvek, který už dávají, se započítá.
„Lidé v transformovaných fondech mají garanci a chceme jim ji vzít.“ Garance nezáporného zhodnocení znamená jistotu, že každý rok reálně proděláte o inflaci. Vláda ji ruší také, jen o šest let později. Spor není o to, zda, ale kdy. A jestli lidem přitom napíšeme dopis, nebo jim to řekneme na webu.
Novela byla projednána ve druhém čtení, hlasovat se o pozměňovacích návrzích bude ve třetím. Všechny tři jsou napsané tak, aby se o každém dalo hlasovat zvlášť. Vládní koalice tedy nemůže říct, že se jí líbí jedno a kvůli tomu zamítla všechno. Bude muset u každého zvlášť vysvětlit, proč ne.
Sedm z deseti zaměstnanců dnes na penzijko od zaměstnavatele nedosáhne. Stačí otočit jednu větu v zákoně, aby na něj dosáhli všichni, kdo ho neodmítnou.
