Článek
Povídka vznikla v autorském kolektivu Hec na zadané klíčové slovo „Vedlejší“ v roce 2017. Od té doby jsem ji několikrát přepsal, aktuálně nejvýrazněji pro potřeby soutěže nakladatelství Bookla s tématem „Na jedno.“ Umístil jsem se mezi 33 autory, kteří dosáhli na publikaci v antologii, kterou si můžete koupit na bookla.cz.
Na druhou stranu, z prodeje nemám žádé peníze, tak si ji kupovat nemusíte.
Ovšem pokud si ji koupíte a já se stanu slavným, bude to cenný artefakt z počátků mé kariéry. Tak si ji možná kupte a pak doporučte svým rodinám, přátelům a nepřátelům mou ostatní tvorbu.
A nebo si vůbec dělejte co chcete - jen mě čtěte!
Chtěli jsme jenom zajít na jedno, nic víc!
*
Na ostrov Kosc jsme vyrazili s panem Orlovským a jeho přáteli někdy ke konci srpna 1451 gt. Bylo to v době, kdy kníže Stoltenberg unesl princeznu Agrippinu Altwaldskou, držel ji neznámo kde ve svém ostrovním panství a skrze ní ovládal celou Dolní Kutu.
Posádku lodi tvořili samí dobří chlapi; Baruch, tehdy už byl trochu starší, holohlavý a s velkým černým plnovousem, velký silák a nejlepší námořník, jakého jsem kdy poznal, Martin z Lachů, chlapík, co si vždycky věděl rady, moje maličkost a nakonec Jakub, plavovlasý, dost hezký (říkalo se), a uměl krásně zpívat.
Co se cestujících týče, kromě pana Orlovského to byl pan Rudolf Medvar, pan Albrecht Milenský a pan Malchus z Veletrhu, slovutní hrdinové, které jistě není třeba blíže představovat.
Když jsme zakotvili v přístavu, úřadům nahlásili, že se jen stavujeme doplnit zásoby na cestě z Gdonisze do Satty, ale pan Orlovský mi nakázal, ať čekáme na lodi a jsme připraveni. Oni půjdou do města, možná budou pryč několik dní, ale až se vrátí, budeme muset okamžitě odplout.
Udělali jsme tedy všechno tak, jak nám řekl, ale po několika dnech čekání už se to nedalo vydržet. Byli jsme v přístavu a sotva jsme se nohou tkli břehu! Usoudili jsme, že to tak dál nejde. Jakub, jakožto nejmladší, zůstal na lodi, připraven pro nás dojít, kdyby se snad páni vrátili, a my ostatní jsme vyrazili ochutnat místní pití. Dáme si jen jedno, ubezpečovali jsme se navzájem, a hned poběžíme zpátky. Co by se mohlo stát?
Pivo se na Kosc dováží z pevniny, což nepříjemně zvedá jeho cenu. Místní si ale vyrábějí kvašené nápoje z toho, co na ostrově roste. Usadili jsme se v krčmě a objednali si tři žejdlíky zdejšího moku. Málo jsme dbali na výraz tváře, takže hned poté, co jsme polkli první hlt a grimasou dali průchod neveselým citům, které v nás ta břečka probudila, přišla odplata za naši bezeslovnou upřímnost.
„Jestli vám nechutná náš mošt, tak můžete rovnou vypadnout a plavat rychle tam, odkud jste se vyhrabali,“ obořil se na nás bez úvodu či představení rozložitý chlapík ve špinavé rybářské zástěře. Vypadalo to, že obvinění, které po nás mrštil, popudilo hned několik dalších hostí, protože jsme vzápětí zjistili, že proti nám stojí dobrý půltucet chlapů, jeden jako druhý statní rybáři a námořníci.
Co se dalo dělat. Když se střetnou čest a zdravý rozum, rozum musí ustoupit.
Tedy, pokud jste kupříkladu pan Orlovský, samozřejmě.
My, naproti tomu, jsme uprchli.
Přesněji řečeno, pokusili jsme se o to. Baruch nám prorazil cestu, když dvěma rychlými ranami vyřadil chlapíky stojící nám nejblíže a Martin přesně mířeným kopem znehybnil dalšího. Já jsem strčil čtvrtého do cesty pátému a šestému a letěli jsme, volní jako ptáci, ke dveřím, zevnitř najednou ještě lákavějším, než se zdály zvenčí.
Fungovalo by to skvěle, kdyby se nám do cesty nepřipletl pan Orlovský se svými přáteli a jakýmsi dalším chlapíkem, nápadně zahaleným do tmavého pláště s kápí. Vstoupili do veřejí hostince zrovna ve chvíli, kdy jsme oněch veřejí chtěli využít k jeho opuštění. Výsledné zdržení snížilo rozestup mezi námi a obránci kvality místního patoku na rozměr přímo zanedbatelný. Do následného vymezování společensky přijatelné vzdálenosti se pak chtě nechtě zapojil i pan Orlovský a jeho společníci, ačkoliv ten v kapuci se většinu času jen krčil a tvářil se vyděšeně.
Chvíli to vypadalo, že s pomocí nových účastníků rozepře slavně zvítězíme, ale brzy se do věci vložil celý zbytek hospody. Pan Medvar, přítel pana Orlovského, v tu chvíli udělal něco, co nejspíš dávalo smysl jeho válečnickému srdci, avšak ze všech ostatních úhlů pohledu to bylo velmi nemoudré. Jestli rvačka doposud probíhala s pomocí pěstí, on nyní tváří v tvář přesile tasil doposud ukrytý meč.
„Schovej to, hlupáku,“ okřikl ho pan Orlovský, ale bylo už pozdě. Osazenstvo taverny možná neumělo šermovat, ale s harpunami, noži, palicemi a sekyrami zacházet dovedli. Situace se zhoršila do té míry, že jsem, ač tomu nemohu uvěřit, byl upřímně rád, když dorazila stráž.
Pan Medvar z toho vyvázl s pokutou jednoho groše, ale toho chlapíka v plášti strážní zřejmě už delší dobu hledali a tak si ho odvedli s sebou. Když jsem viděl, jak se na to pan Orlovský tváří, radši jsme spolu s Martinem a Baruchem konečně provedl ten už delší dobu plánovaný útěk.
Ani jeden korbel nám nebyl dopřán!
*
Pan Orlovský a jeho přátelé nebyli několik dalších dnů v moc dobré náladě, proto jsme jim raději příliš nechodili na oči, látali jsme plachty, drhli palubu, a tak podobně. Asi čtyři dny poté jsem se opět odvážil na břeh a tam se nachomýtl ke skupině mužů, co vykládali sudy. Jeden jim vyklouzl, při dopadu na dlažbu se převrátil a upadlo mu víko. To, co z něj vyšplíchlo, vonělo, že se nešlo splést.
„Kutské pivo, co?“ nadhodil jsem, když ustaly nadávky, sud zase stál a víko bylo bezpečně na místě.
„Jo,“ přisvědčili vykladači. „Vezeme je do hostince U dvou skalců.“
Nadhodil jsem, že sud je porušen, částečně vylit a že by snad mohl být k mání za sníženou cenu.
„Nic pro tebe,“ zněla odpověď. „Všechny sudy jdou po přeložení v hostinci na hrad, pro knížete Stoltenberga. Radši se ztrať, než zavoláme biřice.“
Proučil jsem se jim tedy, ale myšlenka na pivo mi nedopřávala klidu. Trčeli jsme tu týden a kromě jednoho hltu toho místního patoku jen o vodě! Tady už šlo o zdraví. Rozhodl jsem se, že se kníže musí bez trochy piva obejít – beztak je jistě získal z Dolní Kuty neoprávněně. Zhruba v tom smyslu jsem později pohovořil s Baruchem, Martinem a Jakubem – ti se mnou souhlasili, především Martin, který sám z Dolní Kuty byl, ačkoliv to bylo poprvé, co jsem ho viděl zaplanout nějakým citem pro vlast. Spíš asi šlo o to pivo.
Za tmy jsme se připlížili k hostinci U dvou skalců. Jako na zavolanou zrovna sudy skládali do vozu pro cestu na hrad. K naší radosti povoz vyjel obsazen jen jedním starým poddruhem. Sledovali jsme jej tedy, počkali si, až bude dost daleko od hostince a seznámili ho s naším přáním utišit žízeň trochou jeho nákladu.
Kočí neměl pochopení pro naši situaci, dokud jsme se mu nepochlubili svými ocelovými noži z Vlaander. Pak uznal, že pro něj bude nejlepší se nechat přepadnout a vůz nám přenechal. Když jsme dojeli k lodi, náklad jsme složili na palubu (překvapilo nás, jak lehké sudy plné piva jsou) a koně s vozem Jakub odvezl pryč. Nebylo proč meškat, ale jakmile moji společníci sudy otevřeli, jejich činorodost jaksi ochabla. Jenom zírali dovnitř. Nemohl jsem se na ně zlobit – sám jsem na tom byl stejně.
Když jsem odklopil víko, můj zrak nespočinul na pěnivé hladině líbezného moku, ale místo toho se střetl s velmi nerudným pohledem pana Orlovského, který dřepěl uvnitř s dýkou v zubech. Chvíli jsme si tak hleděli do očí a ani jeden se neměl ke slovu.
Pan Orlovský a jeho přátelé se vztyčili ze svých úkrytů a vystoupili na palubu. My jsme usoudili, že jsme konec konců ten den těžce pracovali a rychle jsme se vzdálili na lože, přetrvávající žízeň statečně snášejíce.
*
Další den nám pan Orlovský vysvětlil, že on a jeho přátelé mají v úmyslu dostat se na hrad tak, aby o tom kníže Stoltenberg nevěděl. Nechtěli nám o tom říkat, abychom snad kvůli své pošetilosti jejich tajný záměr nějak nezmařili, ale protože se nám už dvakrát podařilo tím nejhrubějším způsobem zkřížit jejich pečlivě spředené plány, říkají nám alespoň tolik, abychom chápali, proč je důležité mít loď připravenou k odplutí a mohli se propříště vyvarovat všech dalších nevítaných zásahů do jejich záležitostí.
Stvrdili jsme, že zatímco doposud byly naše činy vedeny slepou nevědomostí, nyní, když se nám dostalo té cti a do jejich úmyslů jsme byli, úměrně svému postavení a rozumu, zasvěceni, ne jenom že jim již nebudeme ani v nejmenším překážet, ale přímo napneme všechny své schopnosti a síly k tomu, abychom jim co nejúčinněji pomohli.
V tu chvíli mě pan Orlovský ostře přerušil, řka, že si naší pomoci nijak nežádá, nestojí o ni, ba dokonce ji přímo zapovídá, a že prostě chce, abychom byli připraveni odplout a nekladli nadále ani jemu, ani jeho přátelům, ani lidem, kteří proň budou pracovat, žádné překážky.
Slíbili jsme v ten moment tedy, že tak přesně učiníme a pan Orlovský s přáteli se odebral opět do města, pokusit se vynalézt jiný způsob, jak proniknout do pevnosti.
Tak uplynuly opět asi tři nebo čtyři dny. Na lodi nám bylo vedro a dlouhá chvíle. Žízeň nás soužila a začínali jsme být syti společnosti jeden druhého. Konečně Martin dostal ten nápad.
„Na hradě jistě pivo ještě nestačili vypít,“ konstatoval. „Jsem už unaven nicneděláním a žvaněním, k němuž jsme odsouzeni. Navrhuji, abychom se zmocnili jednoho sudu a pozvedli tak naše vyhnanství na této mizerné kocábce k trochu lepší úrovni.“
„Příteli,“ upozornili jsme jej vážně. „Zapomněl jsi snad na slib, který jsme právě tady dali panu Orlovskému, že budeme zde na lodi a nebudeme nijak překážet jeho úmyslu dostat se do pevnosti?“
„Nezapomněl,“ opáčil Martin. „Naopak mám v úmyslu jej beze zbytku dodržet. Veškeré pití i dívky rozhodně navrhuji dopravit na naši loď, abychom mohli setrvat zde a abychom byli co nejdál od hradu, kde bychom se snad mohli s panem Orlovským střetnout.“
„Dívky?!“ vykřikli jsme sborem.
„Samozřejmě,“ odpověděl Martin. „Pro knížete Stoltenberga nic než to nejlepší pivo a nejkrásnější služebné. Pro nás nic míň!“
V tu chvíli byl jeho návrh bez dalších diskusí přijat.
Již další večer bylo všechno zařízeno tak, jak nám to Martin předchozí den barvitě vylíčil. Měli jsme sud excelentního piva z Dolní Kuty (začínali jsme chápat Stoltenbrgovy důvody k únosu nebohé princezny a získání vlády nad její zemí) a několik dívek, aby nám pomohly s konzumací. Je sice pravda, že nebyly všechny úplně nejkrásnější, ale když bych měl být poctivý, to jsme nebyli ani my, snad s výjimkou Jakuba, jehož šarm (ve spojení s Martinovou výřečností) byl největší měrou zodpovědný za úspěch našeho podniku.
Dost nemile nás tedy ze slibně začínající zábavy vytrhl křik, který se náhle spustil na břehu.
„Vyplouváme, honem,“ volal pan Orlovský, který tryskem přijížděl na koni. Pánové Rudolf, Albrecht a Malchus byli hned za ním, stejně jako nám neznámá žena. Nezdržovali se s uvazováním zvířat, jenom seskákali na molo a hnali se na palubu. „No tak, neslyšeli jste? Vyplouváme,“ pobízel nás pan Orlovský. V tu chvíli se z dálky ozvalo zatroubení rohu a na hradě začaly bít zvony.
„Proklatě! Už vědí, že princezna uprchla! No tak co bude s tím odplutím – co je to tady za ženské? Pošlete je okamžitě pryč!“ řval náš velitel.
Přišlo nám nespravedlivé, že si on smí na palubu přivést ženu – navíc s ní zřejmě míní odplout – a my musíme našim společnicím dát vale, byl však neúprosný. V tom zmatku se to nedalo uhlídat a tak s sebou hradní služebné při odchodu odnesly sud.
„Stejně jsme to šlohli,“ pokrčil rameny Baruch, když jsme na chybějící zásoby asi dvě námořní míle od přístavu přišli a měl pravdu. Škoda jen, že jsme si nestačili načepovat ani žejdlík.
Mezitím se pan Orlovský konečně otočil k paní, která s námi plula. Poklekl před ní a ostatní tři šlechtici rovněž.
„Princezno Agrippino, omlouvám se za veškeré nepohodlí,“ prohlásil procítěně. „Vaše kruté věznění ve spárech toho padoucha je u konce. Jen lituji, že nám nezkřížil cestu – peklo by pak bylo o jednu duši těžší. Teď vás však co nejrychleji dopravíme domů. Vězte vždy, že já, pan Vojtěch Orlovský, jsem vaším oddaným služebníkem a raději bych položil svůj život, než abych ještě jednou dopustil, abyste byla vydána v tak odporné nebezpečí a vaše země v tak kruté područí, jako byla nyní, v rukou ohavného Stoltenberga. Dovolte mi, prosím, být vaším nejbližším přítelem a ochráncem, dokud si mě Bůh nepovolá k sobě. Princezno! Já, váš ponížený služebník, se nyní táži-“
„Zadržte, prosím, dobrý pane!“ vykřikla princezna. Chvíli na klečící šlechtice zírala a pak bolestně vydechla: „Omlouvám se, že jsem nepromluvila dříve. Ale já nejsem princezna Agrippina.“ Pan Orlovský se v pokleku trochu zakymácel a zlehka se opřel o pažení lodi, aby opět nabyl rovnováhy. „Jakže?“ vykoktal.
„Jsem Alžběta, komorná, kterou princezně přidělili lidé knížete Stoltenberga, když byla přivedena na tento hrad,“ vysvětlovala dívka nešťastně. „Postupně jsem poznala, jaká ohavnost se jí udála a rozhodla jsem se jí pomoci. Zrovna ten den, co stateční pánové ráčili přijít a vysvobodit mě – tedy princeznu – jsme uskutečnily náš plán. Já si oblékla její šaty a ona moje. Spoléhala se na to, že coby služka snadno z hradu unikne. Já bych pak komnatu, kde byla držena, opustila sama, opět v prostém šatu, který by mi donesly mé přítelkyně. Moc mě to mrzí, když pánové přišli, princezna už byla pryč a já jsem nevěděla, co říci. Bála jsem se, že pokud budu prozrazena, dozví se to i kníže a já budu zanechána snášet jeho hněv.“
Pánové všichni pomalu povstali. Nedívali se na Alžbětu ani jeden na druhého, pouze si prohlíželi palubu lodi a byli potichu, kromě poněkud sípavého dechu knížete Orlovského. Ten si promnul rukou v černé rukavici oči a obrátil se ke zkroušené služebné ve šlechtických šatech a svým třem věrným druhům, kteří se zhrouceně opírali o zábradlí.
„Nedá se nic dělat,“ prohlásil. „Princezna Agrippina snad již unikla z pevnosti. Stále však zůstává na ostrově. Není, kdo by ji odtamtud mohl dostat, než my. Strávíme noc na moři a nazítří se vrátíme.“
Alžběta se zatvářila zoufale, ale pan Orlovský na ní vlídně pohlédl. „Neboj se, děvče,“ prohlásil. „Špatně bychom se ti jakožto služebníci princezny odvděčili za tvé služby a za tvou statečnost, kdybychom tě teď předali tomu psovi Stoltenbergovi. Pochopitelně se nemůžeš ukázat na břehu. Avšak počítali jsme se všemi různými možnostmi a proto jsme na této lodi nechali upravit tajnou komnatu, do níž tě ukryjeme. Mám za to, že ani statečná posádka tohoto plavidla o její existenci neměla tušení,“ otočil se na nás s blahosklonným úsměvem.
Baruch se zatvářil mimořádně bezelstně a neutrálně. „Hm, no, a kde je vlastně Jakub?“ prohodil, jakoby nic. Skutečně, co přijeli páni s falešnou princeznou, jsme ho neviděli. Vlastně už chvíli předtím. Martin se otočil k nástavbě na zádi a vyrazil ke kajutám, následován panem Orlovským, jehož úsměv zvolna povadal, i všemi ostatními.
Tu z temného obrysu dveří vystoupil na palubu Jakub ruku v ruce s jednou s dívek, které přivedl z hradu. Ta se rozhlédla po hvězdnaté obloze, nadechla se zhluboka studeného slaného vzduchu a zasmála se.
„Sladká svoboda!“ vykřikla. „Alžběto, celá Dolní Kuta vám děkuje! A také vám, statečný pane Jakube,“ obrátila se na nevinně se usmívajícího mladíka po svém boku. „Vzácní pánové,“ oslovila čtveřici šlechticů, kteří se zřejmě rozmýšleli, zda znovu padnout na kolena. „Prosím, pokloňte se novému princi Dolní Kuty, Jakubovi Altwaldskému.“
„Hurá,“ vykřikl brzy již baron Martin z Lachů a já s nedlouho poté knížetem Baruchem Morskalským jsme se k němu rychle přidali.
*
Na svatební hostině bylo piva dost a konečně jsme si v klidu mohli jedno dát.
