Hlavní obsah
Satira

SATIRA: Kdo může za požáry v Česku? Nečekané odhalení

Foto: Jan Parolek

V posledních měsících zasáhlo Česko několik ničivých požárů. Víme, kdo za ně může! Nebo alespoň za ten u Haškoviček…

Článek

„Hele, ale nebude průser?“

Obloha řeřavěla soumrakem. V povadlé trávě cvrkaly cikády o sto šest a borovicový les vydechoval vlny nashromážděného vedra spolu s omamnou pryskyřičnou vůní. Martin zvedl hlavu od ohniště, útulně umístěného mezi kořeny rozložitého stromu.

„Proč jako?“ zeptal se Adély.

„Nó… tak četl jsi, že je sucho a že se jako nesmějí zakládat ohně, ne?“ nadhodila jeho přítelkyně nervózně.

„Prosim tě,“ ušklíbl se Martin. „Se nenechám omezovat nějakejma vyhláškama. Nejsme přeci dementi, ne? Chodil sem půl roku do skautu. Se umíme postarat o oheň. To bude v pohodě.“

„No, když myslíš,“ pokrčila Adéla rameny.

„Připravíš mezitím drinky, pls?“ požádal Martin a škrtl zapalovačem.

*

„Ty vole, ale já sem trochu nervózní, bráško.“

Andrej měl stažený žaludek a jen stěží potlačoval pocit, že ho někdo pozoruje - z lesa, z úkrytu v polích, z posedu, z nějakého dronu…

„Hele, to je úplně v pohodě, to je jasný,“ uklidňoval ho Petr. „Kdybys nebyl nervózní, byl bys šílenec.“ Rozhlédl se s výrazem, který považoval za mužný a odhodlaný.

„Vzduch je čistej, poď.“

„Takže myslíš, že nás nikdo nesleduje?“ strachoval se Andrej a svíral v kapse zpocenou pěstí krabičku, aby sirky tak strašně nechrastily.

„Nesleduje, vole, sem skenoval perometr, je to sichr,“ odpověděl Petr, klusající v předklonu po hraně temnějícího lesa. Na zádech mu poskakoval skoro prázdný batoh. Po asi dvou stech metrech namáhavého běhu se skrčenýma nohama, který se jim instinktivně zdál být nenápadným, se zastavili a ztěžka oddechovali.

„Tak… tady,“ vypravil ze sebe konečně Petr. „Tady to uděláme.“

Andrej přikývl. Srdce měl až v krku - ze sportovního výkonu i z nervozity.

„Sirky,“ natáhl ruku Petr. Andrej mu je podal.

„Pepo,“ poručil si znovu Petr.

V Andrejovi hrklo. „Pepo nemám,“ vydechl překvapeně.

„Jak - nemám, kurva!“ zasyčel Petr. „Jak chceš asi udělat voheň bez pepa, do prdele?!“

„No… nějaký… větvičky…“ pokoušel se Andrej.

„Větvičky, kurva! Ses posral!“ vztekal se Petr. „Potřebuju Pepo, do píči! Jak to, žes ho nevzal?“

„Si mi to neřekl!“ bránil se Andrej. „Řikal si-“

„Ty vole, ty seš debil!“ úpěl Petr. „Řek' sem věci na rozdělání vohně, ne?“

„No tak sirky-“

„- a pepo, kurva! Co teďka budeme dělat?!“

„No tak máme ty papíry-“

Petr se nadechl k dalšímu výbuchu, ale zarazil se a zapřemýšlel.

„No jo,“ uznal. „Jenže ty papíry nesmíme spálit, ty vole,“ začal se znovu rozehřívat. „Podle nich se všichni dozví, kdo ten les zapálil, chápeš?“

„To ale přece nechceme-“ Andrej se zarazil a po obličeji se mu pomalu rozlil výraz, který považoval za lišácký. „No jasněěě,“ pokýval významně hlavou.

Sáhl do batohu a vytáhl štos papírů s vytištěným heslem „Smrt nevěřícím psům! Islám si vás podrobí!“ Dal si pozor, aby všechna slova napsal takhle - se špatnými i a y, aby bylo jasné, že to neudělal žádný Čech. Dlouho taky vybíral písmo, než našel takové, které se mu líbilo. Na papírek k monitoru si i zapsal, jak se jmenuje, aby ho příště snadno našel. Bylo to něco jako „komiks SMS“ nebo tak. Byl na odvedenou práci pyšný, ale teď hrozilo, že přijde vniveč. Inspirován pohledem na své vrcholné dílo byl ale Petr zasažen nápadem.

„Tak co takhle, že bychom na podpal použili ty papíry jenom… některý?“ navrhl.

*

„…a vzhledem k dlouhodobým protiprávním obstrukcím vůči občanským komunitám ze strany obecního zastupitelstva v součinnosti s těžařskými firmami jsme sáhli k tomuto pokojnému blokačnímu protestu. Než abychom nechali neoliberální kartel klientelistických struktur vykácet tenhle les, a nečinně se na to dívali, radši padneme s ním! Než aby peníze za dřevo sloužily k dalšímu nesmyslnému bohatnutí jednoho procenta starých bílých mužů, raději ať tenhle les shoří!“ prohlásila Martina a trochu zatřásla rukama, připoutanýma řetězem ke stromu. Kameraman od připoutané aktivistky švenknul na reportérku.

„Aktivisté plánují zůstat v lese u Haškoviček i přes noc, a nadále tak dlouho, dokud obec nepozastaví rozhodnutí o těžbě a neotevře další kolo jednání s ekologickými organizacemi. Z Haškoviček Alice Kabátková, TV Sekunda.“

Ještě chvíli zírala do kamery a pak na kolegovo znamení uvolnila profesionální výraz a spustila ruku s mikrofonem.

„Tak my tady končíme,“ obrátila se na Martinu a Tomáše, přikované ke stromům. „Hodně štěstí a hmm… dobrou noc?“

„Díky,“ pokýval hlavou Tomáš a sledoval, jak malý televizní štáb sklízí svoje vybavení. Být přivázaný řetězem ke stromu nebyla zrovna záruka pohodlného spánku, ale na druhou stranu je máloco tak pěkné, jako letní noc v lese, tak není ani potřeba spát, přemítal. Nejlepší by samozřejmě bylo si udělat ohýnek a opéct nějaké buřty… ale byl už čtrnáct dní vegan a oheň byl vyloučený vzhledem k suchu i jeho svázaným rukám. No jo, no.

„Poslyš, Marti,“ ozval se po chvíli. „Cítíš to taky?“

Začínal mít hlad a tak si nejdřív myslel, že si jenom představuje ten ohýnek, ale teď v něm sílil nepříjemný pocit, že se do vůně borovic skutečně mísí štiplavý zápach kouře.

„Myslíš to odumírání rukou? Jo, trochu blbě jsem si to utáhla-“

„Ne, kouř!“ přerušil ji.

Martina začichala. „Jo,“ přisvědčila. „To snad ale… snad ani tady ty sudetský vidláci nemůžou bejt tak blbý-“

Tomáš důrazně zakašlal.

„Chci říct systémově znevýhodněný lidi z vyloučenejch lokalit,“ opravila se Martina. „Každopádně - proboha!“

Když televizní štáb zhasnul osvětlení a oči si zvykly na noční tmu, v černotě hlubokého lesa náhle vynikl ostře oranžový přísvit.

„Do prdele! Hoří!“ vykřikl Tomáš.

„Hej! Hej!“ zaječela Martina na novináře. „Rozvažte nás! Les hoří!“

Reportérka k ní přiskočila a vrhla se na řetěz, ale nevěděla si s ním rady.

„Jak jste to - dyť se to nedá oddělat!“ stěžovala si. Oheň byl sice ještě dost daleko, ale zdálo se, jako by strach přeskakoval z jednoho člověka na druhého a neustále se násobil.

„Tak si to rozpojte sami! Přece jste si to plánovali na noc sundat ne?“ rozkřikla se nakonec Alice na oba aktivisty.

„To sme teda neplánovali, do prdele!“ ohradil se Tomáš.

„No každopádně já to neumím!“ lomila rukama reportérka.

„Musíme odsud vypadnout, už vidím plameny i tamhle! Obkličujou nás!“ panikařil kameraman.

Šlo sice o zbytky západu slunce, ale toho si v tu chvíli nikdo nevšiml.

„Já… já… omlouvám se, tohle já nedávám,“ rozeštkala se Alice, obrátila se a prchla směrem k televizní dodávce, následovaná kameramanem.

„To si děláte kozy? Vraťte se a pomozte nám, vy svině!“ řvala Martina a lomcovala řetězy.

Motor dodávky zaburácel a její zadní světla, rudá jako řeřavé uhlíky, se brzy ztratila mezi stromy. Vzduch už znatelně čpěl kouřem.

„Pomoc! Pomozte nám!“ řval chvíli Tomáš, než se zakuckal.

„Ach, kurva,“ zachroptěl, zatímco tichem nočního lesa se stále hlasitěji rozléhal praskot a hučení.

*

Nadporučík Lukáš Kyca unaveně zíral na dva obtloustlé chlapíky v tričkách Ortelu, sedící přes stůl naproti němu. Stejně jako lékaři nesnáší, když si pacient sám diagnostikuje závažné onemocnění v terminálním stadiu s pomocí Mimibazaru, policisté nemají rádi, když jim někdo říká, jak mají vyšetřovat.

„No a tak jsme si prostě říkali, že je to naše občanská povinnost jako vlastenců, chápete, todle nahlásit, že prostě tady nějaký migranti takhle nás jako terorizujou,“ vysvětloval ten tmavovlasý.

„Jasně,“ přikývl nakonec policista. „Děkuju, pane Michopulosi. Rád bych vás ubezpečil, že požár lesa nebereme na lehkou váhu a prověřujeme všechny možnosti. Nevyšetřuju jenom já tady od stolu, ale na místě je i tým forenzních expertů z krajského města.“

Když to nevyvolalo žádnou odezvu, trochu si povzdechl a procedil skrz zuby:

„Na místě jsou hoši z laborky a hledají stopy.“

Oba tlouštíci na ta magická slova ožili.

„Jó, tak to je super, pane poručíku,“ horlivě přikyvoval ten světlovlasý. „To určitě najdou ty… ty stopy. Těch migrantů.“

Nadporučík Kyca se na něj chvíli zadíval a pak vstal.

„Dobře. Takže pane Michopulosi, pane Milunići, kdybyste teď prosím šli se mnou.“

Oba muži ho následovali chodbou policejní služebny až k otlučeným plechovým dveřím.

„Račte prosím dovnitř,“ pobídl je nadporučík.

Petr s Andrejem se na něj nechápavě podívali.

„Zadržuji vás za účelem vyšetření možného spáchání trestného činu žhářství,“ oznámil jim stroze, postrčil oba muže do místnosti a zabouchl dveře.

„Hej!“ zařval Petr a začal bušit pěstí na okénko z neprůstřelného skla.

„Vrať se, ty fízle zasraná! Na tohle nemáš právo! Vrať se a pusť nás, kurva! No tak! Pane poručíku, vraťte se! Dyť jsme tady všichni Češi, ne? Do hajzlu! Pusťte nás! My máme fakt velkej respekt k ozbrojenejm složkám! Pane nadporučíku, pusťte nás a nebudete litovat! Až se národ zvedne a svrhne bruselskou diktaturu, všichni věrný vlastenci dostanou důležitý posty! Uděláme z vás policejního generála! Pane poručíku! Uděláme z vás prezidenta! Do prdele, ty fízlovská čubko, ty židáckej poskoku, ty buzerante! Ej sí ej bí! Ej sí ej bí!

Andrej se mezitím otočil k dalším dvěma mužům, sedícím v místnosti. Oba dost výrazně čpěli kouřem.

„Ahoj,“ pozdravil.

*

„Takže, zadržel jsem vás, protože-“

„Já nebudu vypovídat bez svýho právníka!“ prohlásil Martin a založil si ruce na prsou. Adéla důrazně přikyvovala.

„Oukej,“ řekl po chvíli mlčení nadporučík Kyca. „K tomu jsme se ještě ni nedostali. Jenom vám říkám, na základě čeho jsem vás zadržel-“

„Tohle je jak za komunistů!“ vyštěkla Adéla. „Totální padesátý léta! Jenom proto, že táboříme v lese, kde jsme mimochodem málem uhořeli, protože to vy nedokážete ohlídat, odkud jsme zachránili dva lidi-“

„Měli bysme dostat medaili, ne abyste nás kurva tady věznili!“ rozohňoval se Martin.

Policista si unaveně přejel dlaní přes obličej a zavrtěl hlavou.

„Porušili jste vyhlášku o rozdělávání ohňů, a les, kde jste nocovali, lehl popelem. Jestli vám to připadá-“

„Nic nám nemůžete dokázat!“ pohrdavě vyprskl Martin.

Nadporučík vylovil z kapsy mobil a ukázal ho páru. „Je tohle váš instagram?“ zeptal se. „Je tohle storýčko z předvčerejška?“ Martin s Adélou strnule a bez výrazu koukali na displej odřeného Huawei, kde v loopu cinkaly jejich termohrnky nad vesele plápolajícím ohýnkem.

Martin několikrát polknul a pak se pokusil o úsměv.

„No,“ pokrčil zdánlivě bezstarostně rameny. „Tak prostě člověk si chce užít trochu tý letní romantiky, žejo? Není to potřeba hned tolik hrotit. Jsme to trošku blbě pochopili, ale samozřejmě za svojí chybu zaplatíme. Co byste tak řekl, pane kapitáne, kolik bychom vám asi tak byli dlužný?“

*

Nadporučík Kyca pozval Tomáše a Martinu k výslechu s určitými obavami. Z vyšetřování požáru lesa mu už tady vypučel zločin z nenávisti, terorismus, odmítnutí poskytnutí pomoci a podplácení. Tolik papírování navíc… Snad aspoň tihle budou rozumní.

„Naprosto odmítáme tohle svévolné zadržování! Je to porušení našich základních bytnostních práv!“ zaječela Martina hned jak vstoupila do místnosti.

„Myslíte lidských?“ ujišťoval se policista.

„Lidská práv jsou strašně úzkej koncept, kterej diskriminuje ostatní druhy,“ informoval ho pohrdavě Tomáš. „Každopádně odmítáme jakoukoliv kooperaci s touhle diskriminační systémově abusivní fraškou, jejíž bias je od začátku evidentní!“

„Chtěl jsem se vás jenom zeptat, jestli jste-“ začal nadporučík.

Resist! Resist!“ začala skandovat Martina.

Ej sí ej bí! Ej sí ej bí!“ přidal se Tomáš.

„Hej, slyšíš to?“ naklonil se v cele Andrej k Petrovi. „Já myslel, že to sou neomarxisti, ale tohle je náš… to… pokřik, ne?“

*

Poté, co nadporučík odvedl aktivist*ky zpátky do cel, začal přemítat, jak by navzdory naprostému nedostatku důkazů na ně mohl zapálení lesa hodit. Z pomstychtivých myšlenek ho vyrušil příchod forenzního týmu.

„Tak to máme,“ řekla spokojeně strážmistryně Pekárková a pohodila na Kycův stůl igelitový sáček, ve kterém něco tlumeně zazvonilo.

„Co to je?“ zeptal se.

„Klimaaktivisti u sebe sice měli zapalovač, a taky drtičku, dlouhé papírky a zhruba menší než malé množství, nicméně od nich se oheň zjevně nešířil,“ Strážmistryně se pohodlně usadila na židli naproti nadporučíkovi.

„Adéla a Martin Novákovi skutečně ohniště ulili,“ pokračovala. „Porušili vyhlášku, ale les od nich nechytl. Andrej Milunič a Petr Michopulos se požár snažili rozdělat, a spotřebovali na to celou krabičku sirek, ale ten úsek lesa požáru ušel. Podařilo se jim ožehnout jeden pařez,“ ušklíbla se. „Viníkem bylo tohle,“ šťouchla do sáčku na stole.

„Jde o dno ze skleněné lahve od limonády Fanta z roku 1945,“ odhalila konečně nadporučíkovi tajemství. „Ta se začala vyrábět v Německu za války, když tamní pobočka Coca-Coly neměla přístup k americkým surovinám.“

„Jak tohle víte?“ zavrtěl nadporučík užasle hlavou.

„Dělám military a specializuju se na raj- na druhou světovou válku,“ vysvětlila policistka a jen maličko se začervenala.

„Tu limonádu fasoval Volkssturm místo jídla na jaře 1945,“ pokračovala. „A velké zásoby jí ukořistila Rudá armáda. Když zjistili, že v ní není alkohol, většinu jí vylili, ale lahve vzali s sebou zpátky do Sovětského svazu, protože měli nedostatek kvalitního skla. Sovětská armáda je používala ještě v roce 1968, když nás obsadili a tady si zařídili posádku. Sluneční paprsky svítící skrz dno rozbité lahve během předminulého dne zřejmě způsobily doutnání jehličí, které pak rozfoukal večerní vítr. Proto požár vypukl až v noci.“

„Takže tu nacistickou láhev tady pohodil…“ řekl nadporučík

„Nějaký rusák v šedesátém osmém,“ potvrdila strážmistryně.

„Němci a Rusové…“ zamumlal nadporučík.

„Je to tak,“ přitakala šťastně Pekárková. „Češi za nic nemůžou.“

Povídka vznikla v rámci literární soutěže ke 140 letům od narození Jaroslava Haška.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz