Článek
Pozn. autora: Tuto povídku jsem napsal do soutěže Česká lupa, na zadané téma „Kostlivec ve skříni.“
„Vy jste inženýr Spaggleworth? Musíte nám pomoci!“
Damned. Tuhle větu neslýchám tak často, jak byste si mohli myslet, ale okamžitě jsem vycítil, o co jde. Jsem inženýr Spaggleworth, poměrně dobře známý veřejnosti jako kamarád Richarda Bountsbyho, slavného geniálního detektiva. Se svým starým přítelem jsem procestoval snad celé impérium, většinu Evropy, dvakrát jsme byli v Americe a jednou v Japonsku, a geniální Dick všude dokázal zázračně vyřešit každou vraždu, krádež, zmizení, strašidlo nebo jinou šlamastyku, která se vynořila – a že okolo mého drahého kamaráda mají podobné problémy tendenci se množit jako králíci.
Většinu volného času trávím s ním, protože mě baví vzrušení, které takové situace přinášejí a fascinuje mě sledovat jeho výjimečný mozek při práci. Já sám nicméně takto výjimečným mozkem ani v nejmenším nedisponuji. Když jsem tedy slyšel tu větu, vyslovenou s obdobnou úctou a podobně žadonivým a lísavým tónem, s jakým bývá směřována vůči mému moudrému příteli, nepříjemně ve mně hrklo.
Nebylo ale zbytí. Pokud jsem nechtěl ohrozit pověst Bountsbyho, nesměl jsem ani já couvnout před odpovědným úkolem, který se mi zjevně někdo chystal složit k nohám, a musel jsem rychle a efektivně napomoci spravedlnosti v sebezapeklitějším případu. Zatracená práce.
„Ale jistě. Co potřebujete?“ vypravil jsem ze sebe tím nejochotnějším tónem, na jaký jsem se zmohl.
„Pane inženýre, strašná a divuplná věc! Někdo ukradl ostatky barona Stoltenberga!“
To byla samozřejmě věc velmi vážná. Situace se měla tak, že jsem asi čtrnáct dní předtím zanechal milého Bountsbyho v jednom klášteře, kde se náhle rozhodl strávit pár neděl v klidu a tichu a vydal jsem se do rakouských Alp věnovat se zimním sportům, jelikož před kontemplací daleko více preferuji akci.
Ubytoval jsem se v rozkošném malém hotýlku hned na strmém rozeklaném svahu hory Bergstein a užil si několik příjemných dní na tamních sněhobílých svazích, než se zkazilo počasí a nastala vánice. Snad bych měl říci chumelenice. Budu-li přesný, sněhová bouře je asi nejvýstižnější pojmenování pro počasí, které mě a všechny ostatní v tom hotýlku stihlo.
„Vykradači hrobů? Odporné!“ pospíšil jsem si hodnocením situace.
„Je to tak, herr engineer,“ přikyvoval pomenší plešatý majitel hotýlku.
„Proč by to ale někdo dělal?“ zjišťoval jsem.
„Baron Stoltenberg byl velmi bohatý,“ vysvětloval mi ten Tyrolák. „Nahromadil značné bohatství obratnou politikou během třicetileté války a následných soudních procesů s kacíři a čarodějníky. I přesto se neodstěhoval do Vídně nebo jinam blíž mocenským centrům, ale zůstal v malém hradě, který patřil jeho předkům už od hlubokého středověku. Nechal jej nicméně důkladně přestavět a skvostně vyzdobit.“
„Aha, takže někdo ukradl poklady uložené v kobkách hradu?“
„Ne tak, herr engineer,“ zachmuřil se hoteliér. „Většina jeho bohatství se rozpustila v následujících staletích a vzácný mobiliář zámku je těžké odnést, tím spíše, že se sídlo nachází na nepřístupném horském svahu. Ba dokonce tak nepřístupném, že cesta k němu nevede jinudy než starými stájemi tohoto hotelu,“ vysvětloval s neskrývanou pýchou.
„Nebyl jsem si vědom, že jsem ubytován v tak důležitém objektu!“ zalichotil jsem mu poslušně.
Stoicky mávl rukou.
„Baron Stoltenberg byl ale tak marnivý, že zanechal ve své závěti instrukce ohledně toho, jak má být po smrti jeho kostra vyzdobena plátkovým zlatem, rubíny a ametysty,“ vysvětloval přidušeným hlasem. „Také se tak stalo. Ohledně hodnoty takto upravených baronových kostí se lze jen dohadovat, ale jistě bude nemalá. Fakt, že jde o lidské ostatky, ovšem po celá staletí zloděje odpuzoval. Ovšem v dnešní době, kdy se všechny staré jistoty bortí a lidem už není nic svaté, samozřejmě i toto tabu bylo prolomeno,“ lamentoval.
„Bloody hell,“ ulevil jsem si. „To je odporné.“
„Beze sporu,“ přikyvoval hoteliér. „Herr engineer, musíte viníka dopadnout! Takový zločin přece nemůže zůstat bez odplaty!“
„Hm.“ Skutečně jsem musel, ale jak? „Ovšem zloděj už může být dávno za humny,“ přemítal jsem nahlas. „Těžko najdeme nějakou stopu, která nám pomůže ho nalézt v neskutečné lidské spoustě pod horami.“
„To je právě to, herr engineer,“ zdvihl hoteliér prst. „Kosti se ztratily dnes v noci. Vím to, protože má moje rodina dědičnou povinnost o zámek pečovat, když jsou Stoltenbergovi pryč, což nyní jsou. Ráno jsem tam byl a nalezl jsem dveře od krypty otevřené. Zámek byl poškozen! Rychlý pohled dovnitř mi ukázal, že baronův sarkofág byl narušen a jeho kosti jsou pryč.“
Otřásl se nad tou ohavností.
„Avšak! Jak jsem řekl, na zámek neexistuje přístup jinudy než skrze tento hotel. Stájemi nikdo neprošel. Jsou zamčené a závora zatažená, a na straně do hor navíc napadal sníh do výšky dobrých dvou metrů. I v takovéhle vánici by bylo vidět, kdyby jej někdo porušil a vydal se skrz něj do údolí. To znamená, že zloděj, pokud se i se svým úděsným lupem nevrhl do propasti, je v tomto hotelu!“
„Brilantní dedukce, sir,“ vzpamatoval jsem se rychle. Damned, to mi vůbec nedošlo. Takže se z té věci hned tak nevyvléknu. Na druhou stranu, zas tak moc lidí tu nebylo – to by bylo, abych zloděje nenašel!
„Svolejte všechny hosty i personál hotelu, sir,“ položil jsem Rakušanovi ruku na rameno. „Začnu s pátráním.“
Podezřelých bylo celkem deset.
První z nich byl sám hoteliér. Herr Hugo Schmidt, padesát tři let věku, zdědil tento hotel po svém otci a ten zase po svém, atd., atd. Počestně vypadající muž, vyznačující se hlubokou úctou k tradici. Proč by znesvěcoval hrob šlechtice, k službě jehož rodině byl zavázán?
Dále jeho manželka, frau Maria Schmidt, padesát let věku, pracující v hotelu. Poctivá žena, vařící skvělé vídeňské řízky. Nedokázal jsem si představit, že by lámala středověké zámky a otevírala sarkofágy.
Tím méně frau Blücher, stará služebná, která v hotelu pracovala už za páně Schmidtova děda.
Dalším podezřelým jsem byl samozřejmě já, ale já jsem to neudělal, takže aspoň tohoto podezřelého jsem mohl s jistotou vyloučit.
Další byli všechno hosté, kteří v hotelu přebývali už alespoň týden.
Lady Margaret z Fraffledow, sedmdesát čtyři let věku, majitelka úctyhodné sbírky klobouků s falešnými květinami a ovocem a mimořádně nesympatického mopslíka. Vyznačovala se sportovním duchem, jehož intenzita byla trochu moc i na mne. Naprosto jsem nepochyboval, že by byla fyzicky schopná se do hrobky vloupat holýma rukama, ale zdálo se mi, že jen její prsteny obsahovaly větší množství drahokamů, než kolik se jich mohlo vejít na baronovu ubohou starou kostru, proč by to tedy dělala? Snad kvůli nějaké dynastické rozepři starých šlechtických rodů, které byly spolu všechny navzájem spřízněny? Vyloučit se to nedalo.
Mustafa Abrahamovič Yilmaz, padesát let věku, objem pasu zhruba jako střední torpédoborec. Gentleman výstředního vzezření, businessman z tureckého pomezí, majitel značného bohatství. Opět – jistě nepotřeboval dalšího majetku, ale snad měl na Stoltenberga spadeno kvůli tomu, jak se vyznamenal při obraně Vídně před Turky? Určitě se jako pachatel nedal vyloučit – ostatně to byl cizinec!
Profesor G. F. Tribble rozhodně nevypadal fyzicky schopný přežít ten blizzard, který nás držel uzamčené v hotýlku. Ostatně se do Alp dostal proto, že chtěl studovat místní květenu, ale v roztržitosti si objednal pobyt na únor místo červen. Na druhou stranu ten chlap působil tak zvláštně, když pořád mluvil o epistemologii a bliznách a investituře a tektonice, že mi vůbec nedělalo potíž si představit, jak vleče k sobě do pokoje kostru, aby jí měřil zuby a objem hrudního koše, nebo co to vlastně jeho kolegové dělají s mumiemi v Egyptě či kde.
Earl Thornhorn byl dobrý chlapík, alespoň tak do čtvrté, páté sklenice whisky. Potom se už jeho historky z búrské války začaly mísit s boxerským povstáním a balkánská fronta s Verdunem a jeho názory na sufražetky s irskou otázkou a ten, kdo měl tu smůlu s ním popíjet, byl nucen se omluvit a odebrat se na lože. Hřmotný postarší gentleman s knírem, do něhož by šlo skrýt slušnou hromádku drahokamů, ale celého kostlivce přeci jenom ne. Jistě, byl to dobrodruh a chvastoun a pokud byla pravda jen čtvrtina toho, co říkal, nejspíš už i pár hrobek vykradl. Ale Indie nebo Afghánistán není to samé co Evropa. A navíc se mi zdálo, že posledních pár let už raději o svých zážitcích vypráví, než aby jejich řady aktivně rozmnožoval.
Nejčastějším příjemcem jeho životních zkušeností byl kromě mojí maličkosti mladý pan Jeremy Wrangle. Obličej zkřivený v permanentní grimase oduševnělé nudy, cigareta vždy perfektně vybalancovaná na ohrnutém rtu, oblek šokujícího střihu pokaždé přesně tak neupravený, aby to působilo spíš elegantně než zpustle, mladý pan Wrangle rozhodně uměl pít a věnoval se tomu každý večer. Vlastně i každý den, pokud zrovna netrávil čas hádkami se slečnou Lily.
Slečna Lily Swain svou znuděnou grimasu kořenila neskrývaným pohrdáním celým světem a panem Wranglem obzvlášť. Její vlasy, dokonale ostříhané do módního krátkého účesu, se leskly jako kulka pro popravčí četu, silně nalíčené rty jako by byly uvyklé vypouštět jenom rozsudky a když zaklapla pudřenku, znělo to, jako když dopadne čepel guillotiny. Uhrančivé oči pod těžkými víčky, dlouhatánské hubené nohy, bylo mi jasné, že slečna Swainová nemůže být pachatelem. Už proto ne, že by si při vykrádání hrobky nepochybně poškodila manikúru, a nevěřím, že by jí to za to stálo – když uvážím jak ji dokázalo rozhořčit, že se mladý pan Wrangle třeba nahlas nadechl.
Vyzbrojen autoritou kamaráda slavného detektiva jsem všechny podezřelé vyslechl, ale nikam jsem se nedostal. Každý měl přesvědčivé alibi a já ani náhodou nedokázal přijít na nic, čím bych je mohl zpochybnit.
Herr Schmidt byl celou noc v hotelu, kde ho cestou na toaletu potkal earl Thornhorn (když šel spát) i lady Fraffledow (když vstávala na ranní cvičení). Frau Schmidt se celou noc starala o nemocné tele ve stájích. Tele to dosvědčit nemohlo, ale její manžel ano. Vlastně profesor Tribble potvrzoval, že teleti se daří lépe, neboť na něm rovněž zkoušel jakousi svou tinkturu. Frau Blücher se mohla prokázat perfektní pečení k obědu dalšího dne, kterou přes noc připravovala. Pan Yilmaz popíjel s earlem Thornhornem i s panem Wranglem. Slečna Swaineová šla na kutě relativně brzy, poté, co se jako obvykle pohádala s panem Jeremym ale u té jsem si byl jsem jistý, že ta nic nespáchala. Říkejte tomu třeba intuice. Samozřejmě, možná, že ke krádeži vůbec nedošlo tuto noc, třeba byl kostlivec schovaný někde ve sněhu, nebo rozebraný na kostičky a propašovaný skrz hotel v přestrojení za uhelné brikety, nebo něco podobného… ach!
Kdyby tady tak byl Dick, ten by si určitě všiml, že se paní Blücher dopustila špatné charakterizace nějakého horského zvířete, nepravděpodobné pro starou horalku, že měla lady Fraffledow jednu rukavici naruby, nebo že earl Thornhorn nějaký večer pil schnapps místo skotské, a něco by z toho vyvodil, ale já na tohle prostě nemám buňky.
Nesměl jsem ale samozřejmě dát najevo, že jsem v koncích, sotva jsem začal, takže jsem všechny propustil a s tajuplně samolibým výrazem jsem usedl v jídelně, abych se alespoň před nevyhnutelnou ostudou utěšil perfektně vychlazeným ležákem a skvostným řízkem od frau Schmidt. Bohužel mou poslední večeři před popravou brzy narušilo hulákání mladého páru, který se rozhodl si svou nejnovější neshodu vyříkat v největším společném prostoru celého hotelu. Sice celá záležitost netrvala dlouho a skončila jako vždycky – tím, že se Jeremy šel uklidnit sklenkou s panem Yilmazem a earlem Thornhornem – ale vídeňský řízek mi stačila dokonale zkazit. Z pochmurných myšlenek na toto téma mě nicméně vzápětí vytrhl příchod slečny Swainové k mému stolu.
„Jak jde vyšetřování?“ zeptala se. Odolal jsem nutkání se podívat, co dělá pan Wrangle. Tihle dva mi zkazili večeři, ale třeba by se škoda dala ještě napravit. A když jsem ke slečně Swainové vzhlédl a pohlédl do jejích očí, pochopil jsem, že i ona myslí na nápravu, či spíše pomstění křivd, které na ní byly spáchány.
„Ale slečno,“ dělal jsem překvapeného. „Nemůžu vám přece nic prozradit, vždyť se sotva známe.“
Posadila se a vyklopila do sebe whisky.
„Máte pravdu – ale to můžeme napravit.“
***
Asi tohle není úplně správný postup podle všech pravidel detektivního řemesla, uvažoval jsem, leže na zádech v páně Wrangelově posteli, zatímco sladká Lily spala, svou rozkošnou hlavinku položenou na mé hrudi. Ale na druhou stranu, Dickův americký bratranec, jak on se to jmenuje… Blaggard? Bogart? Dick mi o něm vyprávěl a zřejmě řeší svoje případy přesně takhle. Můj přítel to tedy zmiňoval jako odstrašující příklad, ale co už nadělám. Tu se Lily probudila.
„Ach, Caspare,“ zamumlala slastně.
„Říkej mi radši… Jack, zlato,“ poprosil jsem ji.
Nejisté kroky na chodbě mě připravily o nutnost vysvětlovat všechna traumata, která jsem v souvislosti se svým křestním jménem utrpěl.
„To je Jeremy!“ zalapala Lily po dechu. „Honem! Skoč z okna! Sníh je hluboký!“
„Ani náhodou,“ odmítl jsem. V posteli bylo krásně teploučko a byl jsem si jistý, že skok do sněhu, nadto v nedostatečném odění, by mě jednoduše zabil. Ovšem, nechat se místo toho zabít žárlivým dandym jsem také nechtěl. Rychle jsem se rozhlédl po pokoji.
„Schovám se ve skříni. Jeremy je tak namol, že za chvíli ztratí vědomí a já pak v klidu odejdu.“
„Ne, tam-“
Škrábání klíče po dveřích a mumlavé nadávky z chodby přerušily námitky, které Lily chtěla vznést a já vyskočil z lože, posbíral svršky, jednu botu si nazul na nohu, druhou chytil do podpaží, otevřel jsem skříň a zrovna když mladý pan Jeremy Wrangle vevrávoral do dveří a slečna Lily Swainová si s hrůzou tiskla k ňadrům peřinu, okolo mých nahých údů se z útrob skříně do pokoje sesypaly zářící, zlatem a drahokamy posázené kosti barona Stoltenberga.
Dramaticky jsem se otočil a nechal botu z podpaží spadnout na zem, abych mohl zaujmout vzpřímenější pózu. Můj vítězoslavný pohled se střetl s rozostřeným zrakem Jeremyho Wranglea.
„A mám vás!“
Bloody hell, pomyslel jsem si. Tahle americká metoda má něco do sebe.
