Článek
Tuto povídku jsem původně napsal jako „Poslední převtělený.“ Poznámka kamarádky ohledně genderových rolí mě popíchla k vytvoření alternativní verze, v níž jsem prohodil pohlaví všech postav oproti originálu.
Jaká varianta se vám více líbí?
Mato zhluboka oddychovala a zpocenými prsty svírala meč. Teď to mělo přijít. Chvíle zlomu, okamžik, kdy přestane být děvčátkema, pokud obstojí, stane se dospělou. Po té strašné dlouhé, noci, kdy se měla připravovat na střetnutí s nepřítelem, ale především nespala a snažila se zahnat hrůzyplné myšlenky postupně ji zaplavující jako stoupající hladina bahna. Cítila tvrdou hroudu v břiše, vystřelující bolestivé, jedovaté úponky celým tělem. V ústech měla sucho a hlavou jívanul žhavý vítr, v němž se myšlenky a pocity bláznivě, beze smyslu třepotaly-
Píšťalka! Útok!
Přiškrcené hrdlo rozerval výkřik, řev, nejzákladnější vyjádření její přítomnosti, existence, jedinečnosti, nesamozřejmého faktu jejího života-
Zvedla paže, obtěžkané brněním-
Proskočila prastarým bronzovým portálem-
Za ním čekal nepřítel, nelidský, úděsný, drápy, plameny, zuby, šupiny, smrt, samotná smrt-
Její meč udeřil.
Bylo po bitvě.
Brede, Poslední převtělená, seděla na špalku opodál smějících se a popíjejících mladých žena hleděla skrz jejich černé siluety do ohně. Chlapci chodili mezi ženami, rozdávaly maso a pivo a dívky, zkrvavené a plné modřin z bitvy, na ně volaly žerty, chlubily se a předváděly. Chlapci se smáli a s leskem v očích hodnotili úspěchy dívek.
Stařena Brede cítila smutek, tak jako každý rok při iniciaci mladých válečnic. Ani hrdost na Mato, její nejmladší dceru, která se ten den stala dospělou ženou a svou čest v bitvě obhájila zcela dostatečně, ten smutek nemohla zcela potlačit.
„Naše ženy bojují každý rok pradávnou bitvu, která Národu přinesla život ve svobodě. Vrhají odvěké nepřátele do propasti smrti. Jejich meče budou navždy ostré, jejich svaly nikdy nezeslábnou. Náš národ přežije navěky, neboť jeho válečníci jsou věčné.“
To deklamovala Brede po bitvě a hleděla přitom do hrdostí zářících obličejů mladých válečnic. Ony braly její řeč doslova a planuly smrtelně vážnou sebejistotou mládí. Radostně přijímaly na svá bedra břemeno přežití národa a skutečně si myslely, že jsou s to ho unést. Prošly přece bronzovou bránou a svedly bitvu.
A jejich matky a sestry stály opodál, potlučené a zbrocené krví stejně jako mladé válečnice. Insignie nepřátel už svlékly a, tak jako mládež, vyměnily dřevěné palice, hole a otupené meče za skutečné zbraně. Sehrály svou roli v uvedení dívek do ženství, předvedly nepřítele dostatečně realisticky, jak dosvědčovaly bolestivé rány na tělech mladých žen, a nyní je vítaly do zástupu válečnic jako příslušnice Národa.
Brede ale cítila hluboký zármutek nad tou lží a nad upřímným nadšením, s jakým ji mladí i staří polykali. Nezlobila se na ně a přestala se už dávno zlobit i na sebe. Byla lepší lež než vůbec nic. Brede byl už jediná, která doopravdy věděla, že o lež šlo. A až zemře, přestane to lež být. Chtěla, aby jíto vědomí přinášelo úlevu, ale nedělo se to. Pro Národ přestane lež být lží, ale pro svět tam venku nikoliv. A svět jednou přijde.
Jako už nespočetněkrát se Brede zahloubala do vzpomínek na své vlastní uvedení do stavu válečnic, na svou vlastní mladost.
Kam až Bredina paměť sahala, všechny ženy kmene byly Převtělené. Muži a stařeny uchovávaly seznamy válečníci z Velké bitvy, která umožnila Národu Vyjití.
Před mnoha generacemi žil Národ v otroctví. Sloužil cizím pánům v jejich městě, kde nic nebylo postaveno pro lidi. Svět vypadal jinak, protože Jiní si ho pro sebe upravili. Lidé se jim hodili jako otrocká pracovní síla, jako hračky, potrava – zcela podle momentální libovůle. Trpěli a umírali bez naděje na svobodu, na důstojný život, než přišly Válečnice. Bylo to sto tisíc Hrdinek, jejichž jména se pak předávala po generace, které se náhle vynořily z hor a zcela překvapily Jiné. Podnikly útok na město a po měsíci strašného ničivého zápasu jej zcela vyvrátily. Z Jiných nezbyl naživu ani jeden. Zotročení lidé se k neznámým válečnicím, které však byly jejich, člověčího, rodu, přidali, a panství Jiných padlo. Pak bojovnice odešly zpátky tam, odkud přišly, a už je nikdy nikdo neviděl. Před svým zmizením ale slíbily, že se zrodí znovu v lůnech lidských žen a budou vždy Národ chránit. Lidé si z trosek města vzali to, co mohli upotřebit, a odešli na druhou stranu hor, kde pak žili po všechny další dny.
Na paměť té strašné bitvy, a aby obstáli, kdyby se třeba Jiní nějakým způsobem vrátili, začali lidé později cvičit své dívky v bitevním umění v zapovězených horských jeskyních, pod vedením stařen, dle instrukcí zanechaných jim Hrdinkami. Každý rok se znovu konala veliká bitva lidí proti Jiným, v níž dívky z Národa bojovaly bok po boku Hrdinek, získávaly úžasné zbraně, s nimiž Hrdinky zbouraly město Jiných, a dovednosti, s nimiž mohly národ ubránit. A Hrdinky splnily svůj slib a vracely se. Každá dívka, který se narodila a který přežila do doby zkoušky dospělosti, nesla jméno jedné z dávných Hrdinek. Pokud přežila zkoušku dospělosti, bitvu proti Jiným, vracela se obtěžkána úžasnou výzbrojí a vybavena moudrostí vzdálenou mužům a dětem, ale vlastní ženám - válečnicím. Byla Převtělenou, hrdinkou dávnověku, která se navrátila, aby dál chránila Národ. Protože Převtělené přicházely v každé generaci, Národ měl vždy záruku, že bude pod ochranou vítěze žít v bezpečí. A tak tomu bylo po nespočet generací až do Brede.
Stalo se to tehdy tak, že Brede byla jedinou dívkou toho roku, která měla složit zkoušku dospělosti. Všechny ostatní děti jejího roku byli chlapci a další holky byly až o několik let mladší, a tak na ně zatím nepřišla řada. Dostala jméno Hrdinky a věděla, že jí je – musí to jenom prokázat při zkoušce dospělosti.
Stejně tak to dokázala o rok předtím její kamarádka Saste. Vrátila se tehdy z jeskyní obtěžkaná fantastickou výzbrojí, krvácející z mnoha ran a strašně unavená. Když se zotavila, Brede na ní vyzvídala, v čem zkouška spočívala, a hovořila nadšeně o tom, že je její kamarádka pravým převtělením Hrdinky. Saste o tom ale nechtěla mluvit. Nebyla už dívkou. Měla vážnost a zádumčivost všech žen, které zkouškou prošly a brzy s Brede přestaly být přátelé vůbec.
Když Brede stála před vchodem do jeskyně, v níž zkouška po generace probíhala, na Saste si vzpomněla. Změní se také ona stejně? Proč by měla? Nevyhnutelně všechny ženy, které z jeskyně vyšly, si nesly břemeno. U některých se projevovalo silně bezprostředně po složení zkoušky a postupně jako by mizelo během jejich dalších životů, u jiných tomu bylo naopak. Některé se z chmur nevynořily nikdy. A naopak jiné se zdály být nedotčené, ale pak náhle, v nestřeženém okamžiku, třeba za deset let, cosi nevyslovitelného, něco, co si nesly od zkoušky, se v nich projevilo. Ne jejich manželé nebo děti, ale jenom ostatní ženy pak rozuměly, proč mlčí a proč jsou jejich oči upřené mimo tento svět.
Všechny myšlenky, ubírající se tímto směrem, se ale stáhly někam na okraj, když Brede vkročila do jeskyně. Ta byla zvláštní, jiná než ty, které znala a v nichž si hrála se Saste a dalšími kamarádkami celé dětství. Neuměla si představit, jak to bylo možné, ale určitě ji někdo do skály vyvrtal a vytesal. Kámen byl vykrojený do nepřirozených tvarů s přesností a jemností, které se nemohl přiblížit ani ta nejnadanější řemeslnice. Z udusané hlíny a štěrku podlahy se po asi dvaceti metrech směrem do nitra hory začaly vynořovat kovové pásy, zjevně uzpůsobené pro pohodlnou chůzi. Na stěnách vyvstávaly nepochopitelné obrazce a objevoval se další kov, tvarovaný a uspořádaný za pro Brede nepochopitelným účelem. A pak – Bronzová brána.
Stála uprostřed velké jeskyně, kam dívku dovedly instrukce stařen, které odešly z vesnice den před ní, aby vše připravily na rituál. Bylo to něco nepopsatelného a jakmile ji Brede uviděla, pochopila, že má velmi úzkou souvislost s tou podivuhodnou výzbrojí, kterou se válečníci Národa pyšnily a která mu zajišťovala naprostou převahu nad všemi nepřáteli, kteří kdy do hor zavítali. Řemeslníci národa byly zručné a vyráběly dobré meče, pancíře, nádobí, svícny a všechno ostatní, co bylo potřeba, ale tohle, tohle se vymykalo veškerým představám.
Jeskyně sama byla velká, snad dvacet metrů v průměru a dvakrát tolik na výšku. Byla plná kovu, klikatícího se v naprosto nepovědomých tvarech od zdí až ke středu prostor. A v tom samém středu stála Brána. Bronzový půlměsíc mířící svými hroty vzhůru. Jeho rozpětí bylo pět nebo šest metrů. Na první pohled se zdál být hladký, ale když Brede přistoupila blíže, všimla si, že jeho povrch je pokrytý nesmírně detailním reliéfem, ze kterého přecházely oči. Nerozuměla tomu, jak mohlo být něco tak jemného vytvořeno, ani k čemu to sloužilo, ale zdaleka to nebylo to nejúžasnější na Bronzové bráně.
Bredeo tom samozřejmě nikdy s nikým nemluvila, ani se stařenami, které zaučovala, když zůstala jako Poslední Převtělená. I kdyby se o tom ale hovořit pokoušela, nenašla by slova, jimiž by se šlo jen zdaleka přiblížit k tomu, co bylo vidět mezi hroty půl měsíce. Vzpíralo se to pochopení, točila se z toho hlava, měla pocit, že se jí oči kroutí ven z lebkyv zoufalé snaze nějak zařadit to, co viděly. Stařeny, které stály v místnosti, rozmístěné u kovového zařízení, ji ponoukaly, aby šla vpřed, stále blíž k Bráně a k – tomu. Promlouvaly k ní téměř totožnými slovy, která ona sama o tolik let později opakovala dívkám, co se chystaly navzájem bít dřevěnými holemi a otupenými meči okolo korozí zezelenalého půlkruhu z bronzu. Ale když ji strčily do zad a ona proskočil mezi rohy měsíce, čekalo jiněco docela jiného než sestry a tety v brnění příšer.
Když dopadla na zem, uvědomila si, že je. A že právě začala být, zatímco před okamžikem nebyla. Stejně tak, jak oči zoufale uhýbaly před otevřenou Bránou, teď mozek kličkoval okolo uchopení té skutečnosti, která se vzpírala všemu, co byl člověk zvyklý cítit. Ale nebylo mnoho času se tou zkušeností (byla to zkušenost? Šlo zažít něco, co NEBYLO?) zaobírat. Nějaké ruce ji zvedly, hlasy ji zdravily a ona byla z jeskyně stále plné kovu, ale nyní zalité bílým světlem, nepodobným slunci či ohni, vedena kamsi dále do útrob hory.
Stařeny zmizely, a místo toho ji vedly mladé ženy, jen stěží starší, než byla ona sama. Představovaly se a Brede poznávala jména Hrdinek, opakovaná po generace. Všechny se už někdy v uplynulých věcích převtělily. Utíkala spolu s nimi nekonečnými chodbami v kameni, až konečně dorazily do další jeskyně, osvětlené stejně, jako byla ta s bránou.
Hemžilo se v ní několik stovek děvčat. Další vybíhaly z jakýchsi postranních prostor a vynášely výzbroj. Bredě poskočilo srdce – poznávala ty úžasné zbraně, které měly dospělé válečnice, a jakou si přinesla i Saste. Rozdávaly je čekajícím, a ty odcházely dalším průchodem kamsi dál. Brede na okamžik zachvátil strach. Co když se na ni nedostane? Ale to už sahala po zbrani holka vedle nía za chvíli i ona sama třímala lesklou tyč.
„Tohle zmáčkneš a vystřelí to,“ instruovala ji dívka, která jí zbraň podala. „Tady to nezkoušej.“
„Tejran!“ vykřikl Broda.
Nebylo pochyb. Byla to Tejran, jednaz mladších válečnicNároda, asi o pět let starší než Broda. Teď se ale zdálo, že nemůže být starší ani o rok.
„Brede, že ano?“ usmála se Tejran a s rozpačitým úsměvem pokrčila rameny. „Člověku z toho jde hlava kolem.“
Brede souhlasila, ale zároveň měla pocit, že to zdaleka nevystihuje situaci, ani neodpovídá na otázky, které měla. Náhle však přes Tejranino rameno uviděla dívku, která jí byla zvláštně povědomá. Chvíli horečnatě přemýšlela, zas měla pocit, jako by jí něco důležitého unikalo, že se mozek snaží proklouznout nějak stranou, než aby se zaměřil na to, co je přímo před ním, ale pak něco konečně zapadlo na správné místo-
„Mami!“
Dívkase neobracela a šla dál, směrem, kterým mířily všechny, které dostaly zbraň.
„Mami!“ volala Brede. „Hej, počkej na mě!“
„Zkus to jménem,“ ozvalo se za Brede.
Stála tam Saste a dychtivě se usmívala, tak jak ji Brede znala, než se vrátila z jeskyně. Rychle objala kamarádku, ale zároveň nechtěla ztratit z dohledu svou matku. Bylo to tak zvláštní! Jak vypadala, když neměla šedivé vlasy ani břicho, kvůli němuž jí dělalo problém obléci zbroj, kterou si zamlada přinesla z jeskyně…
„Valt!“
Bredina matka se zastavila a obrátila. Dívala se na Brede nedůvěřivým, nervózním pohledem. Bredě stále bylo zatěžko oslovovat matku jejím vlastním jménem a nedokázala se srovnat s tím, že tahle holka, stejná jako ona sama, je uznávanou hlavou její rodiny.
„Já jsem Brede,“ představila se.
Valt na nistále zírala, beze změny výrazu.
„Přece… tvoje dcera,“ naléhala Brede.
Valt trochu ztuhla a zamrkala.
„Já… moje… co?“
„Copak mě nepoznáváš?“
„Já přece nemám dceru,“ zahuhlala Valt. „Ještě jsem ani…“ zrudla a odmlčela se.
„Vždyť je stejně stará jako ty,“ ozvala se znovu Saste. „Samozřejmě, že tě nepoznává.“
V tu chvíli Bredě konečně začalo svítat, ale jeskyní se rozlehl naléhavý křik.
„Tak pojďte, honem, honem, dělejte, první voje jsou už ve městě, musíme jim pomoci!“
Saste popleskala Brede po rameni a společně se rozeběhly chodbou z jeskyně, kudy utíkaly i všechny ostatní. Tejran i Valt jim zmizely v davu. Dusaly chodbou a ohmatávaly své nové úžasné zbraně. Před nimi vyšlehlo světlo a kdosi začal křičet bolestí. Strhl se pokřik a zmatek. Někdo chytil svou zbraň špatně a vypustil její moc na kamarádku. Ta se svíjela na zemi, kůži lesklou, rudou a černou, sežehnutou…
„Nezdržujte se, jdeme, jdeme, jdeme!“ pobízel někdo.
Ani se nestačila dostat do bitvy, problesklo Bredě hlavou. V příštích dnech si na zraněnou mnohokrát vzpomněla a uvažovala, jestli to nebylo svým způsobem štěstí.
Sestup do údolí byla čirá hrůza, ale samo město Jiných bylo ještě nepředstavitelně horší. Skutečně jediným důvodem, proč se lidem (Brede už věděla, že jsou skutečně Hrdinkami, ale zdráhala se o sobě tak přemýšlet) podařilo zvítězit, bylo jejich množství, které se vyrojilo z brány v rozmezí několika málo hodin. První, kdo vystoupily, byly Hrdinky se zbraněmi. Pobily strážce Jiných v jeskynním komplexu a ozbrojily pak zástup dívek, který začal vycházet nedlouho po nich. Společně se všechny vrhly kupředu, proti ohni a smrti, kterou dštilo město Jiných, a vyvrátily ho. Tak, jako se jeho fantastické tvary roztekla a spekly ve skleněnou poušť přetavené hmoty, spekly se i Brediny vzpomínky na šlehající plamen, bortící se budovy, skřeky Jiných, na otroky, které osvobodily i na Jiné, které zajímali a likvidovali.
Po měsíci přišlo konečně vítězství a čas na Vyjití Národa na druhou stranu hor. Broda byla nyní žena. Před osmadvaceti dny byla dívkou, teď se ale cítila jako stařena. Spolu s ostatními Hrdinkami odvedla Národ na určené místo a několika babičkám ukázaly Bránu a to, jak se s ní zachází, přesně podle toho, jak to je samotné naučily staré ženy v jejich dnech. Několik bojovnic pak bránou prošlo, aby pobilo stráže a otevřelo cestu ostatním. Ty se naproti tomu začaly vracet do svých dní.
Brede ještě s několika desítkami dalších sestavovala seznamy Hrdinek, jenž se měly v Národě předávat dál. Vyvolávalo v nípocit prázdnoty, když si uvědomila, jak coby dívka byla pyšná na svůj titul Převtěleného, ale nesnažila se práci vyhnout. Věděla, že se stane.
Přesto, když byla hotova, zarazila se, znepokojena klíčícím uvědoměním.
„Sestry,“ oslovila další válečnice, kteréspolu s ní pracovaly. „Dospěly jsme ke konci. Seznamy jsou kompletní – nebo alespoň tak kompletní, jak to jde. Ale…“
Dívaly se na ni zasmušile.
„Ale to znamená…“ hovořila pomalu, stále si postupně uvědomujíc pravdu. „To znamená, že… bojovalo nás tady devadesát devět tisíc čtyři sta padesát šest – s výjimkou těch, jejichž těla a jména se nepodařilo dohledat. Bylo to dvanáctkrát dvanáct generací válečnic. A zřejmě nikdo nepřišel z pozdějšího času, než…“ polkla. „Než já. Znamená to tedy, že…“
Ostatní na nistále hleděli s týmž výrazem.
„Ano,“ ozvala se konečně Veter. „Od nějakého momentu, který pravděpodobně nastane během tvého života, přestanou další bojovnice přicházet. Něco se nejspíš stane s Bránou. Snad se vyčerpá energie, která ji pohání, nebo se jinak poškodí. Kdybychom byly nechaly naživu někoho z Jiných, třeba by nám poradil, ale to nás nenapadlo.“
„Bitvu jsme vyhráli, na tom se nemůže nic změnit,“ řekla Brede pomalu, „ale… ale ochrana Národa v budoucích věcích… jestliže já jsem poslední, moje dcery už nezažijí to, co jsme zažily my, to co nám všem dávalo dovednost ochránit národ během celé jeho historie…“
„Budeš muset vymyslet nový způsob, jak mladým předat moudrost,“ usoudila Veter a slovo „mladí“ z jejích sedmnáctiletých úst neznělo nijak nepatřičně.
Brede seděla a dívala se do ohně. Nebyla to jenom hrůza bitvy, která působila jinakost válečnic. Bylo to také uvědomění, ke kterému každá svým způsobem došla, že to, co jim říkaly stařeny, když je vysílaly do boje, nebyla pravda. Hrdinky národa nebyly věčné. Nepřevtělovaly se navždy – vlastně se nepřevtělovaly vůbec. Rok po Bredině iniciaci to… z Brány zmizelo a přes veškeré pokusy se nepodařilo, aby se to… zas objevilo. Válečnice pak společně vymyslely náhradu, která se jim zdála dostatečná. Trochu upravily slova, která vštěpovali dívkám, z nichž se měly stát ženy, když je vysílaly do jeskynního labyrintu, ale udržovaly ten motiv, který jim samotným kdysi dodával jistotu, když kráčely vstříc bronzovému oblouku.
A Národ byl bezpečný, protože žádní nepřátelé nemohli obstát proti jeho válečnicím a jejich zbraním. Ale válečnice postupně odcházely a jejich zbraně utichaly – někdy ještě v jejich rukách, jindy v rukách jejich dcer.
Brede byla nyní stará a věděla, že je poslední, kdo skutečně rozumí tomu, o čem se v rituálních promluvách hovoří. Smutně sledovala mládež lokající pivo a cpoucí se masem. Dívky, které byly přesvědčeny, že nyní jsou dospělé. V lesích a na pláních byly i jiné národy. Doposud se Národa bály a držely se dál, ale jednoho dne přijdou… a pak se ukáže, jestli Brede dnes v jeskyni skutečně už pouze lhala.
-
Přijďte na autorské čtení Jana Parolka, Báry Káchové a Jana Spousty 24. dubna od 19:00 do Ouky Douky coffee v Holešovicích!
