Článek
Čtete původní verzi povídky. Na základě kamarádčiny poznámky ohledně genderových rolí jsem vytvořil alternativní verzi textu, v níž jsou pohlaví všech postav oproti originálu prohozena.
Jaká varianta se vám více líbí?
Muta zhluboka oddychoval a zpocenými prsty svíral meč. Teď to mělo přijít. Chvíle zlomu, okamžik, kdy přestane být chlapcem a, pokud obstojí, stane se mužem. Po té strašné dlouhé, noci, kdy se měl připravovat na střetnutí s nepřítelem, ale především nespal a snažil se zahnat hrůzyplné myšlenky, postupně ho zaplavující jako stoupající hladina bahna. Cítil tvrdou hroudu v břiše, vystřelující bolestivé, jedovaté úponky celým tělem. V ústech měl sucho a hlavou mu vanul žhavý vítr, v němž se myšlenky a pocity bláznivě, beze smyslu třepotaly-
Píšťalka! Útok!
Přiškrcené hrdlo rozerval výkřik, řev, nejzákladnější vyjádření jeho přítomnosti, jeho existence, jeho jedinečnosti, nesamozřejmého faktu jeho života-
Zvedl paže, obtěžkané brněním-
Proskočil prastarým bronzovým portálem-
Za ním čekal nepřítel, nelidský, úděsný, drápy, plameny, zuby, šupiny, smrt, samotná smrt-
Mutův meč udeřil.
Bylo po bitvě.
Broda, poslední převtělený, seděl na špalku opodál smějících se a popíjejících mladých mužů a hleděl skrz jejich černé siluety do ohně. Dívky chodily mezi muži, rozdávaly maso a pivo a mladíci, zkrvavení a plní modřin z bitvy, na ně volali žerty, chlubili se a předváděli. Dívky se smály a s leskem v očích hodnotily úspěchy mladíků.
Stařec Broda cítil smutek, tak jako každý rok při iniciaci mladých válečníků. Ani hrdost na Mutu, jeho nejmladšího syna, který se dnes stal mužem a svou čest v bitvě obhájil zcela dostatečně, ten smutek nemohla zcela potlačit.
„Naši muži bojují každý rok pradávnou bitvu, která národu přinesla život ve svobodě. Vrhají odvěké nepřátele do propasti smrti. Jejich meče budou navždy ostré, jejich svaly nikdy nezeslábnou. Náš národ přežije navěky, neboť jeho válečníci jsou věční.“
To deklamoval Broda po bitvě a hleděl přitom do hrdostí zářících obličejů mladých válečníků. Oni brali jeho slova doslovaa planuli smrtelně vážnou sebejistotou mládí. Radostně přijímali na svá bedra břemeno přežití národa a skutečně si mysleli, že jsou s to ho unést. Prošli přece bronzovou bránou a svedli bitvu.
A jejich otcové a bratři stáli opodál, potlučení a zbrocení krví stejně jako mladí válečníci. Insignie nepřátel už svlékli a, tak jako mladí, vyměnili dřevěné palice, hole a otupené meče za skutečné zbraně. Sehráli svou roli v uvedení chlapců do mužství, předvedli nepřítele dostatečně realisticky, jak dosvědčovaly bolestivé rány na tělech mladíků, a nyní je vítali do zástupu válečníků jako příslušníci národa.
Broda ale cítil hluboký zármutek nad tou lží a nad upřímným nadšením, s jakým ji mladí i staří polykali. Nezlobil se na ně, a přestal se už dávno zlobit i na sebe. Byla lepší lež než vůbec nic. A Broda byl už jediný, kdo si byl doopravdy vědom toho, že o lež šlo. A až zemře, přestane to lež být. Chtěl, aby mu to vědomí přinášelo úlevu, ale nedělo se to. Pro národ přestane lež být lží, ale pro svět tam venku nikoliv. A svět jednou přijde.
Jako už nespočetněkrát se Broda zahloubal do vzpomínek na své vlastní uvedení do stavu válečníků, na svou vlastní mladost.
Kam až Brodova paměť sahala, všichni muži kmene byli Převtělení. Ženy a starci uchovávali seznamy válečníků z Velké bitvy, která umožnila Národu Vyjití. Před mnoha generacemi žil Národ v otroctví. Sloužil cizím pánům v jejich městě, kde nic nebylo postaveno pro lidi. Svět vypadal jinak, protože Jiní si ho pro sebe upravili. Lidé se jim hodili jako otrocká pracovní síla, jako hračky, potrava – zcela podle momentální libovůle. Trpěli a umírali bez naděje na svobodu, na důstojný život, než přišli Válečníci. Bylo to sto tisíc hrdinů, jejichž jména se pak předávala po generace, kteří se náhle vynořili z hor a zcela překvapili Jiné. Podnikli útok na město a po měsíci strašného ničivého zápasu jej zcela vyvrátili. Z Jiných nezbyl naživu ani jeden. Zotročení lidé se k neznámým válečníkům, kteří však byli jejich, člověčího, rodu, přidali, a panství Jiných padlo. Pak bojovníci odešli zpátky tam, odkud přišli a už je nikdy nikdo neviděl. Před svým zmizením ale slíbili, že se zrodí znovu v lůnech lidských žen a budou vždy Národ chránit. Lidé si z trosek města vzali to, co mohli upotřebit, a odešli na druhou stranu hor, kde pak žili po všechny další dny.
A na paměť té strašné bitvy, a aby obstáli, kdyby se třeba Jiní nějakým způsobem vrátili, začali lidé později cvičit své chlapce v bitevním umění v zapovězených horských jeskyních, pod vedením starců, dle instrukcí, zanechaných jim hrdiny. Každý rok se znovu konala veliká bitva lidí proti Jiným, v níž mladíci z národa bojovali bok po boku hrdinů, získávali úžasné zbraně, s nimiž hrdinové zbourali město Jiných, a dovednosti, s nimiž mohli národ ubránit. A hrdinové splnili svůj slib a vraceli se. Každý chlapec, který se narodil a který přežil do doby zkoušky dospělosti, nesl jméno jednoho z dávných hrdinů. Pokud přežil zkoušku mužství, bitvu proti Jiným, vracel se obtěžkán úžasnou výzbrojí, a vybaven moudrostí, vzdálenou ženám a dětem, ale vlastní mužům, válečníkům. Byl Převtěleným, hrdinou dávnověku, který se navrátil, aby dál chránil Národ. Protože Převtělení přicházeli v každé generaci, národ měl vždy záruku, že bude pod ochranou vítězů žít v bezpečí. A tak tomu bylo po nespočet generací až do Brody.
Stalo se to tehdy tak, že Broda byl jediným chlapcem toho roku, který měl složit zkoušku dospělosti. Všechny ostatní děti jeho roku byly dívky, a další kluci byli až o několik let mladší, a tak na ně zatím nepřišla řada. Dostal jméno Hrdiny a věděl, že jím je – musí to jenom prokázat při zkoušce dospělosti. Stejně tak to dokázal o rok předtím jeho kamarád Sasat. Vrátil se tedy z jeskyní obtěžkaný fantastickou výzbrojí, krvácející z mnoha ran, a strašně unavený. Když se zotavil Broda na něm vyzvídal, v čem zkouška spočívala a hovořil nadšeně o tom, že je jeho kamarád převtělením hrdiny. Sasat o tom ale nechtěl mluvit. Nebyl už chlapcem. Měl vážnost a zádumčivost všech mužů, kteří zkouškou prošli a brzy s Brodou přestali být přátelé vůbec. Když Broda stál před vchodem do jeskyně, v níž zkouška po generace probíhala, na Sasata si vzpomněl. Změní se také on stejně? Proč by měl? Nevyhnutelně všichni muži, kteří z jeskyně vyšli, si nesli břemeno. U některých se projevovalo silně bezprostředně po složení zkoušky a postupně jako by mizelo během jejich dalších životů, u jiných tomu bylo naopak. Někteří se z chmur nevynořili nikdy. A naopak jiní se zdáli být nedotčení, ale pak náhle, v nestřeženém okamžiku, třeba za deset let, cosi nevyslovitelného, něco, co si nesli od zkoušky, se v nich projevilo a ne jejich manželky nebo jejich děti, ale jenom ostatní muži, rozuměli, proč mlčí a proč jsou jejich oči upřené mimo tento svět.
Všechny myšlenky, ubírající se tímto směrem, se ale stáhly někam na okraj, když Broda vkročil do jeskyně. Byla zvláštní, jiná než ty, které znal a v nichž si hrál se Sasatem a dalšími kamarády celé dětství. Neuměl si představit, jak to bylo možné, ale určitě ji někdo do skály vyvrtal a vytesal. Kámen byl vykrojený do nepřirozených tvarů s přesností a jemností, které se nemohl přiblížit ani ten nejnadanější řemeslník. Z udusané hlíny a štěrku podlahy se po asi dvaceti metrech směrem do nitra hory začaly vynořovat kovové pásy, zjevně uzpůsobené pro pohodlnou chůzi. Na stěnách vyvstávaly nepochopitelné obrazce a objevoval se další kov, tvarovaný a uspořádaný za pro Brodu nepochopitelným účelem. A pak – Bronzová brána.
Stála uprostřed velké jeskyně, kam ho dovedly instrukce starců, kteří odešli z vesnice den před ním, aby vše připravili na rituál. Bylo to něco nepředstavitelného a jakmile ji Broda uviděl, pochopil, že má velmi úzkou souvislost s tou podivuhodnou výzbrojí, kterou se válečníci Národa pyšnili a která mu zajišťovala naprostou převahu nad všemi nepřáteli, kteří kdy do hor zavítali. Řemeslníci národa byli zruční a vyráběli dobré meče, pancíře, nádobí, svícny a všechno ostatní, co bylo potřeba, ale tohle, tohle se vymykalo veškerým představám.
Jeskyně sama byla velká, snad dvacet metrů v průměru a dvakrát tolik na výšku. Byla plná kovu, klikatícícho se v naprosto nepovědomých tvarech od zdí až ke středu prostor. A v tom samém středu stála Brána. Bronzový půlměsíc, mířící svými hroty vzhůru. Jeho rozpětí bylo pět nebo šest metrů. Na první pohled se zdál být hladký, ale když Broda přistoupil blíže, všiml si, že jeho povrch je pokrytí neuvěřitelně detailním reliéfem, ze kterého přecházely oči. Nerozuměl tomu, jak mohlo být něco tak jemného vytvořeno, ani k čemu to sloužilo, ale zdaleka to nebylo to nejúžasnější na Bronzové bráně.
Broda o tom samozřejmě nikdy s nikým nemluvil, ani se starci, které zaučoval, když zůstal jako Poslední Převtělený. I kdyby se o tom ale hovořit pokoušel, nenašel by slova, jimiž by se šlo jen zdaleka přiblížit k tomu, co bylo vidět mezi hroty půl měsíce. Vzpíralo se to pochopení, točila se z toho hlava, měl pocit, že se mu oči kroutí ven z hlavy v zoufalé snaze nějak zařadit to, co viděly. Starci, kteří stáli v místnosti, rozmístění u kovového zařízení, ho ponoukali, aby šel vpřed, stále blíž k Bráně a k – tomu. Promlouvali k němu téměř totožnými slovy, která on sám o tolik let později opakoval mladíkům, co se chystali navzájem bít dřevěnými holemi a otupenými meči okolo korozí zezelenalého půlkruhu z bronzu. Ale když ho strčili do zad a on proskočil mezi rohy měsíce, čekalo ho něco docela jiného než bratři a strýcové v brnění příšer.
Když dopadl na zem, uvědomil si, že je. A že právě začal být, zatímco před okamžikem nebyl. Stejně tak, jako jeho oči zoufale uhýbaly před otevřenou Bránou, teď jeho mozek kličkoval okolo uchopení té skutečnosti, která se vzpírala všemu, co byl člověk zvyklý cítit. Ale nebylo mnoho času se tou zkušeností (byla to zkušenost? Šlo zažít něco, co NEBYLO?) zaobírat. Nějaké ruce ho zvedly, hlasy ho zdravily a on byl z jeskyně, stále plné kovu, ale nyní zalité bílým světlem, nepodobným slunci či ohni, veden kamsi dále do útrob hory.
Starci zmizeli, a místo toho jej vedli mladí muži, jen stěží starší, než byl on sám. Představovali se mu a Broda poznával jména Hrdinů, opakovaná po generace. Všichni se už někdy v uplynulých věcích převtělili. Utíkal spolu s nimi nekonečnými chodbami v kameni, až konečně dorazili do další jeskyně, osvětlené stejně, jako byla ta s bránou.
Hemžilo se v ní několik stovek mladíků. Další vybíhali z jakýchsi postranních prostor a vynášeli výzbroj. Brodovi poskočilo srdce – poznával ty úžasné zbraně, které měli dospělí válečníci, a jakou si přinesl i Sasat. Rozdávali je čekajícím, a ti odcházeli dalším průchodem kamsi dál. Brodu na okamžik zachvátil strach. Co když se na něj nedostane? Ale to už sahal po zbrani mladík vedle něj a za chvíli i on sám třímal lesklou tyč.
„Tohle zmáčkneš, a vystřelí to,“ instruoval ho mladík, který mu zbraň podal. „Tady to nezkoušej.“
„Tejrane!“ vykřikl Broda.
Nebylo pochyb. Byl to Tejran, jeden z mladších válečníků národa, asi o pět let starší, než Broda. Teď se ale zdálo, že nemůže být starší ani o rok.
„Broda, že ano?“ usmál se Tejran a s rozpačitým úsměvem pokrčil rameny. „Člověku z toho jde hlava kolem.“
Broda souhlasil, ale zároveň měl pocit, že to zdaleka nevystihuje situaci, ani neodpovídá na otázky, které měl. Náhle však přes Tejranovo rameno uviděl mladíka, který mu byl zvláštně povědomý. Broda chvíli horečnatě přemýšlel, měl zase pocit, že mu něco důležitého uniká, že se mozek snaží proklouznout nějak stranou, než aby se zaměřil na to, co je přímo před ním, ale pak něco konečně zapadlo na správné místo-
„Tati!“
Mladík se neobracel a šel dál, směrem, kterým mířili všichni, kteří dostali zbraň.
„Tati!“ volal Broda. „Hej, počkej na mě!“
„Zkus to jménem,“ ozvalo se za Brodou.
Stál tam Sasat a dychtivě se usmíval, tak jak ho Broda znal, než se vrátil z jeskyně. Broda rychle objal kamaráda, ale zároveň nechtěl ztratit z dohledu svého otce. Bylo to tak zvláštní! Jak vypadal, když neměl ani vousy, ani šedivé vlasy, ani břicho, které mu dělalo problém obléci zbroj, kterou si jako mladý přinesl z jeskyně…
„Valte!“
Brodův otec se zastavil a obrátil. Díval se na Brodu nedůvěřivým, nervózním pohledem. Tomu stále bylo zatěžko oslovovat otce jeho vlastním jménem a nedokázal se srovnat s tím, že tenhle kluk, stejný jako je on sám, je uznávanou hlavou jeho rodiny.
„Já jsem Broda,“ představil se.
Valt na něj stále zíral, beze změny výrazu.
„Přece… tvůj syn,“ naléhal Broda.
Valt trochu ztuhl a zamrkal.
„Já… můj… co?“
„Copak mě nepoznáváš?“
„Já přece nemám syna,“ zahuhlal Valt. „Ještě jsem…“ zrudl a odmlčel se.
„Vždyť je stejně starý jako ty,“ ozval se znovu Sasat. „Samozřejmě, že tě nepoznává.“
V tu chvíli Brodovi konečně začalo svítat, ale jeskyní se rozlehl naléhavý křik.
„Tak pojďte, honem, honem, dělejte, první voje jsou už ve městě, musíme jim pomoci!“
Sasat popleskal Brodu po rameni a společně se rozeběhli chodbou z jeskyně, kudy utíkali i všichni ostatní. Tejran i Valt – Brodův otec jim zmizeli v davu. Dusal chodbou a ohmatával svou novou úžasnou zbraň. Před ním vyšlehlo světlo a kdosi začal křičet bolestí. Strhl se pokřik a zmatek. Někdo zřejmě omylem chytil svou zbraň špatně a vypustil její moc na svého kamaráda. Ten se svíjel na zemi, kůži lesklou, rudou a černou, sežehnutou…
„Nezdržujte se, jdeme, jdeme, jdeme!“ pobízel někdo.
Ani se nestačil dostat do bitvy, problesklo Brodovi hlavou. V příštích dnech si na zraněného mnohokrát vzpomněl a uvažoval, jestli to nebylo svým způsobem štěstí.
Sestup do údolí byla čirá hrůza, ale samo město Jiných bylo ještě nepředstavitelně horší. Skutečně jediným důvodem, proč se lidem (Broda už věděl, že jsou skutečně Hrdinové, ale zdráhal se o sobě tak přemýšlet) podařilo zvítězit, bylo jejich množství, které se vyrojilo z brány v rozmezí několika málo hodin. První, kdo vystoupili, byli hrdinové se zbraněmi. Pobili strážce Jiných v jeskynním komplexu a ozbrojili pak zástup mladíků, který začal vycházet nedlouho po nich. Společně se všichni vrhli kupředu, proti ohni a smrti, kterou dštilo město Jiných a vyvrátili ho. Tak, jako se jeho fantastické tvary roztavily a spekly ve skleněnou poušť přetavené hmoty, spekly se i Brodovy vzpomínky na šlehající plamen, bortící se budovy, skřeky Jiných, na otroky, které osvobodili i na Jiné, které zajímali a likvidovali.
Po měsíci přišlo konečně vítězství a čas na Vyjití národa na druhou stranu hor. Broda byl nyní muž. Před osmadvaceti dny byl chlapec, teď se ale cítil jako stařec. Spolu s ostatními hrdiny odvedl Národ na určené místo a několika starcům ukázali Bránu a to, jak se s ní zachází, přesně podle toho, jak to je samotné naučili starci v jejich dnech. Několik bojovníků pak bránou prošlo, aby pobilo stráže a otevřelo cestu ostatním. Ti se naproti tomu začali bránou vracet do svých dní.
Nejdřív však Broda ještě s několika desítkami dalších sestavoval seznamy Hrdinů, které se měly v národě předávat dál. Vyvolávalo v něm pocit prázdnoty, když si uvědomil, jak coby chlapec byl pyšný na svůj titul Převtěleného, ale nesnažil se práci vyhnout. Věděl, že se stane.
Přesto, když byla hotova, zarazil se, znepokojen klíčícím uvědoměním.
„Bratři,“ oslovil další válečníky, kteří spolu s ním pracovali. „Dospěli jsme ke konci. Seznamy jsou kompletní – nebo alespoň tak kompletní, jak to jde. Ale…“
Dívali se na něj zasmušile.
„Ale to znamená…“ hovořil pomalu, stále si postupně uvědomuje pravdu. “ To znamená, že… bojovalo nás tady devadesát devět tisíc čtyři sta padesát šest – s výjimkou těch, jejichž těla a jména se nepodařilo dohledat. Bylo to dvanáctkrát dvanáct generací válečníků. A zřejmě nikdo nepřišel z pozdějšího času než…“ polkl, „než já. Znamená to tedy, že…“
Ostatní na něj stále hleděli s týmž výrazem.
„Ano,“ ozval se konečně Veter Silák. „Od nějakého momentu, který pravděpodobně nastane během tvého života, přestanou další bojovníci přicházet. Něco se nejspíš stane s Bránou. Snad se vyčerpá energie, která ji pohání, nebo se jinak poškodí. Kdybychom byli nechali naživu někoho z Jiných, třeba by nám poradil, ale to nás nenapadlo.“
„Bitvu jsme vyhráli, na tom se nemůže nic změnit,“ řekl Broda pomalu, „ale… ale ochrana národa v budoucích věcích… jestliže já jsem poslední, moji synové už nezažijí to, co jsme zažili my, to, co nám všem dávalo dovednost ochránit národ během celé jeho historie…“
„Budeš muset vymyslet nový způsob, jak mladým předat moudrost,“ usoudil Veter a slovo „mladí“ z jeho sedmnáctiletých úst neznělo nijak nepatřičně.
Broda seděl a díval se do ohně. Nebyla to jenom hrůza bitvy, která působila jinakost válečníků. Bylo to také uvědomění, ke kterému každý svým způsobem došel, že to, co jim říkali starci, když je vysílali do boje, nebyla pravda. Hrdinové národa nebyli věční. Nepřevtělovali se navždy – vlastně se nepřevtělovali vůbec. Rok po Brodově iniciaci to… z Brány zmizelo a přes veškeré pokusy se nepodařilo, aby se to… zas objevilo. Válečníci pak společně vymysleli náhradu, která se jim zdála dostatečná. Trochu upravili slova, která vštěpovali chlapcům, z nichž se měli stát muži, když je vysílali do jeskynního labyrintu, ale udržovali ten motiv, který jim samotným kdysi dodával jistotu, když kráčeli vstříc bronzovému oblouku.
A národ byl bezpečný, protože žádní nepřátelé nemohli obstát proti jeho válečníkům a jejich zbraním. Ale válečníci postupně odcházeli a jejich zbraně utichaly – někdy ještě v jejich rukách, jindy v rukách jejich synů.
Broda byl nyní starý a věděl, že je poslední, kdo skutečně rozumí tomu, o čem se v rituálních promluvách hovoří. Smutně sledoval mládež, lokající pivo a cpoucí se masem. Chlapce, kteří byli přesvědčeni, že nyní jsou muži. V lesích a na pláních byly i jiné národy. Doposud se Národa bály a držely se dál, ale jednoho dne přijdou… a pak se ukáže, jestli Broda dnes v jeskyni skutečně už pouze lhal.
-
Přijďte na autorské čtení Jana Parolka, Báry Káchové a Jana Spousty 24. dubna od 19:00 do Ouky Douky coffee v Holešovicích!
