Článek
Tuto povídku jsem napsal v roce 2021 jako příspěvek na zadané téma do literární soutěže Hlinecký hrneček.
Prvních pár kilometrů běžel lehce, skoro by si je i užíval, nebýt hlubokého sněhu. Teď ale každý krok rozdmýchával v plicích plamen a dodával sílu drápům únavy, drásajícím mu nohy. Taková trýzeň ale byla pořád lepší než drápy a tesáky opravdových vlků, a tak utíkal. Sníh jiskřil v měsíčním světle a jeho kroky v něm zanechávaly černé tůňky stínu. Smečka mu byla v patách.
V prvních chvílích svého úprku si ještě v hlavě přehrával ty osudové okamžiky; jak stopoval jelena na kraji hluboké strže, jak neopatrně došlápl, a to, co se zdálo být skalním převisem, pod ním chrupavě prasklo a on se v záplavě blýskavých vloček zřítil do strže, jak se radoval, že vyvázl nezraněn a jak se znepokojení, když ve spoušti hlubokého sněhu nemohl najít pušku, změnilo v hryzající, živočišný strach, když se na vzdáleném konci rokle objevily černé siluety, klouzající abstraktní scenérií černých kmenů a bílého sněhu.
Námaha útěku z něj brzy veškeré myšlenky vyhnala a přibývající kilometry i pocity, původně bohaté, osekaly jenom na nejholejší dřeň. Pryč byla pravěká krása nočního závodu s šelmami pod tváří zářícího měsíce, pryč byla vzrušující hra na ostří nože mezi mozkem člověka a mozkem vlka, pryč byla dokonce i hrůza ze smrti a z bolesti.
Zůstalo jen holé vědomí, že musí běžet dál, že v tomto světě neexistuje nic jiného než pohyb vpřed a že nic jiného nepřipadá v úvahu.
Utíkal teď po otevřeném prostranství; lesy po pravici i po levici ustupovaly a terén se zvedal. Měsíc stál někde za ním a nad ním a bílá pláň ho oslňovala. On však upínal oči, pálící potem, na černý bod na bílém kopci proti modrostříbrnému nebi. Útulna. Pokud tam doběhne s dostatečným předstihem, aby se vrhl dovnitř a zatarasil dveře, má slušnou šanci přežít. To si alespoň myslel asi půl hodiny nazpět, když tím směrem vyrazil - teď už si nemyslel vůbec nic, jenom vnímal rytmus bolestivých křečí, vystřelujících střídavě v jedné a v druhé noze, a ukusoval vzdálenost na bílé pláni jako mravenec, propracovávající se bílou oplatkou mnohokrát větší a těžší, než je on sám.
Vlci za ním byli zticha. Na začátku lovu se ozvalo pár zavytí, ale tak jako on, ani oni se nevyčerpávali ničím zbytečným, když pádili přes vývraty, potoky, kamenná pole, pod hustými větvemi a padlými stromy. Jen jednou či dvakrát za hodinu uslyšel měkké zakňučení. Jinak nic, kromě pracek dusajících sněhem a rychlého, vlhkého dechu skrz tesáky okolo vyplazeného jazyka.
Dveře útulny byly zavřené. Měl chuť se o ně opřít a zhroutit se do sněhu, ale nesměl. Měl chuť se obrátit a podívat, kde byli vlci, aby zjistil, kolik má času, ale nesměl. Tak jen vší silou popadl kliku oběma rukama a trhl. Hluboká závěj bránila dveřím se pořádně otevřít, ale asi dvaceticentimetrová štěrbina z měsíčního svitu do temnoty stačila. Vmáčkl se dovnitř. Cestou si narazil nos a málem odtrhl ucho, ale nedbal toho. Přibouchl dveře a stačil v bledém světle měsíce zahlédnout zubatou mordu prvního z vlků. Drápy drásaly dřevo dveří, když šmátral po zástrčce a zvenku se ozývalo popuzené ňafání a kňučení.
Konečně se v temnotě zhroutil na studenou podlahu z přepůlených kmenů a sípavě oddychoval. Po tváři mu stékal pot a na krku ho studily mokré vlasy. Venku naříkali vlci a dveře se otřásaly pod nárazy jejich těl, ale on věděl, že vydrží. Otevíraly se ven a zástrčka byla zasunutá. Při troše štěstí vlky přestane po pár hodinách bavit na něj čekat a odejdou. Mezitím se tu bude muset nějak zahřát, ale ledaže by měl velkou smůlu, bude tu dřevo. Musí se pustit do rozdělávání ohně, a to hned. Ale předtím si ještě trošičku odpočine - Bože, to byl úprk.
Probudilo ho zavytí.
Vyskočil na nohy a bolest zmrzlých svalů ho donutila nahlas vyjeknout bolestí. Lomcovala s ním třesavka - omdlel na podlaze a prochladl až do morku kostí. Cítil, že mu vousy a zpocené vlasy zmrzly do malých pichlavých šustivých rampouchů. Začal se potmě neohrabaně pohybovat, aby se trochu zahřál. Všechno ho ale nepřekonatelně bolelo, měl pocit, že jeho končetiny mu nepatří a točila se mu hlava. Musí se zorientovat, najít kamna, sirky nebo zapalovač…
Vlci obklopili útulnu a vyli. Byl to žalostný zvuk, jako ztracení duchové kvílející v troskách mrtvých měst dávnověku. V tom, kdo by nevěděl, z jakých hrdel vychází, by mohl vzbudit lítost, ale pro něj, který vlky znal, neznamenal nic jiného než hrůzu a smrt.
Jako by vycítili, že se probral, vlci ztichli. Třesa se zimou, připlížil se k oknu. Bylo zabedněné, ale našel ho podle úzkého proužku stříbřitého světla, pronikajícího okolo nedoléhající okenice. Přitiskl ke štěrbině oko a uviděl je - řada šelem, obkružující celý dům. Seděli na zadních tlapách v kruhu zdupaného sněhu a dívali se mlčky na něj, zdálo se mu. Mlčeli, jen od čenichů jim stoupala pára a občas škubli uchem nebo ocasem.
Chtěl se odvrátit od okna a rozdělat oheň, ale tu ho na místě přimrazil prapodivný zvuk.
„Člověče.“
Byl si jistý, že to slyšel, že slyšel slovo ve svém jazyce. Byl tady někdo? Byl někdo s ním v temné útulně? Nebo už měl halucinace z vyčerpání?
„Hej, no tak, jsi tam uvnitř, určitě ses nepodhrabal.“
Obrátil se zpět ke světlé štěrbině okna. Nebylo přece možné, aby…
„Určitě nás slyšíš.“
Znovu přitiskl tvář ke škvíře a zíral ven. Bylo to nesmyslné, ale největší z vlků doopravdy mluvil. Zbláznil jsem se, napadlo ho. Nebylo na tom nic divného. Už pár takových lidí v divočině potkal. Tak teď bude jeden z nich. Jaksi uklidněn přijetím té skutečnosti jen čekal s určitou zvědavostí na to, co se bude dít dál.
„No konečně,“ zavrčel vlk a podíval se mu přímo do očí. Tvář vlka, dalo-li se tomu tak říkat, byla ve stínu, ale blýskaly z něj žlutozelené oči. „Dokonce i vidíš.“
Velký vlk zvedl čenich k nebi a dlouze zavyl. Ostatní se k němu naříkavě přidali a muž v chatě se roztřásl ještě více, než už se klepal zimou předtím.
Vůdce smečky zavrčel a zafuněl a znovu se podíval do zabedněného okna, do očí člověku. „Je to taková krása,“ prohlásil, „měsíc v úplňku. Nesouhlasíš?“
Chvíli jako by skutečně čekal na odpověď a pak pokračoval.
„Běžel jsi dobře,“ pokýval špičatou hlavou. „Unikl jsi nám. Tam, kde jsi, na tebe nemůžeme. Zvítězil jsi a my to uznáváme. Není tomu tak, bratři?“
Všichni vlci ňafavě zařvali: „Je to tak!“
„Tenhle člověk nám unikl, porazil nás, zvítězil nad námi v našem vlastním lese!“ zvolal vlk. „Co to znamená?“ otázal se shromáždění.
„Splynutí! Přijetí! Smečku!“ vyli vlci.
„Ano, je to tak,“ obrátil se velký vlk znovu k muži v útulně. „Dnes je úplněk, dnes je noc, kdy se naše osudy spojily ve velkém zápase, ve velkém závodě. Naši otcové a tvoji otcové běhali nespočet takových závodů pod měsícem už od zrodu samotné země. Někdy zvítězili vlci, někdy lidé. A když se stalo něco jako teď, nastal okamžik rovnováhy a splynutí, protože všechno na světě je v rovnováze, vlk požírající člověka a člověk požírající jelena, to všechno je součástí jednoho a je to tak správně. Nemám pravdu?“ rozhlédl se znovu po ostatních vlcích.
„Má pravdu! Má pravdu!“ halasily šelmy.
„A protože je noc úplňku a protože jsi nám unikl, dnes dojde ke splynutí a k rovnováze vzácným a krásným způsobem,“ prohlásil velký vlk a v jeho doposud klidném hlase zaznělo vzrušení, které ho nutilo trochu více vrčet a kňučet, než doposud.
„Copak k tobě nemluvím tvou vlastní řečí, člověče? Pojď ty hovořit se mnou řečí, která je mi vlastní! Netvař se, že ji neznáš, vždyť jsme vzešli ze stejných předků, kdysi dávno! Hluboko v tobě je na tu řeč vzpomínka! Stačí jen popatřit na měsíc v úplňku a rozvzpomeneš se! Pak s námi budeš tančit v kruhu pod velkým bílým světlem a rozejdeme se v míru jako bratři, kterými jsme, a svět se bude točit dál, v dokonalé harmonii a rovnováze.“
Lovec stál u okna a fascinovaně zíral na hovořící zvíře, až skoro nevnímal, že se třese chladem.
„Vím, že je ti zima a jsi unavený,“ mručel vlk. „My také. Ale tohle je výjimečná noc a světlo luny nám všem dodá sílu. Okus jejích darů a ráno se probudíš nevyslovitelně bohatší. Jen pohleď na tvář měsíce!“
Muž si přidřepl a snažil se štěrbinou v okně zahlédnout zářící bílý kotouč, ale marně.
„Odtamtud ho vidět nemůžeš,“ poučovala šelma. „Musíš stát venku, pod volnou oblohou, svobodný.“
Na chvilku se odmlčel.
„Otevři a pojď ven,“ vyzval. „Nemusíš se nás bát, neublížíme ti, protože tahle noc je posvátná a tys nad námi férově zvítězil. Jsi náš bratr, pojď pohledět na měsíc, promluv s námi naším jazykem a budeme spolu zpívat.“
To je nesmysl, pomyslel si muž, zatímco hmatal po západce okna. Nesmím ven. Musím zůstat uvnitř a rozdělat si oheň. Ráno odsud v pohodě odejdu domů. Zároveň ho ale ta stříbrná puklina ve tmě mocně lákala. Měsíc, zářící nad neposkvrněnou sněhovou plání… zpívat spolu s vlky, jako jeden z nich, silný a vražedný… oč lepší to bylo, než se choulit u rezavých čadících kamen? Počkej, křičel sám na sebe, počkej ještě s tím oknem! Tohle je potřeba přinejmenším promyslet! Ale to už se okenice se zaskřípěním otevřely.
Světlo luny, odražené od sněhové plochy, se mu po temnotě v útulně zdálo oslepující. Rozestřala se před ním nádhera zmrzlé noční krajiny. Obdivoval ji mnohokrát, ale vždy ho uchvátila znovu, a nikdy tak mocně jako nyní. Vlci seděli a čekali.
„Tak pojď,“ vybídl ho vůdce smečky.
Zůstaň uvnitř. Zavři okno.
Zvedl ztuhlou nohu a přehodil ji přes parapet.
Vrať se!
„Bratři!“ zvolal vlk. „„Nový člen naší smečky přichází!“
Dopadl všemi čtyřmi do sněhu. Cítil jeho drsnou strukturu, jak ho studí v rukávech. Vzhlédl vzhůru a konečně spatřil dokonalý bílý kruh měsíce, ostře jako nikdy dřív. Odřel se o ostré hrany kráterů, jeho zrak se koupal v mořích. Zahlédl obláček páry, který mu unikl od úst a stoupal k ojíněnému nebi. Sklopil zrak ke svým vlčím bratrům a čelisti velkého vlka se mu sevřely okolo hrdla.
Horká kouřící krev skropila rudý sníh a smečka se vrhla vpřed, aby se nasytila.
„Heh,“ ňafl vlk krvavou mordou, „vždycky na to skočí.“
-
Pokud se vám moje tvorba líbí, přijďte se podívat na autorské čtení 19. 6. od 19:00 do komunitního centra Úl v pražských Ďáblicích. Budu se těšit!
