Článek
S touto povídkou jsem se umístil na třetím místě v literární soutěži Krajské knihovny Karlovy Vary za rok 2024. Soutěžní příspěvky měly odkazovat na citát z knihy Michaely Klevisové: „Došlo jí to příliš pozdě. To auto přijelo se zhasnutými reflektory, i když už byla téměř úplná tma. Kdyby si svítilo, mezi stromy by ho zdálky viděli. A kdo se skrývá ve tmě? Ten, kdo nechce být viděn.“
:
„Probuď se.“
Kali se zprudka posadila na posteli. Chatrč byla zalitá světlem. Instinktivně sáhla po lampě na stolku, ale pak si uvědomila, že světlo nevychází z ní. Byla nastavena na noční doutnání, v tom jasu skoro nepostřehnutelné. V nohách Kaliny postele stál její bratr – a zářil.
„Beto!“ vykřikla. „Už jsi zpět? Co to děláš?! Kde bereš tolik světla?“
„Jsem mrtvý, Kali, a odcházím,“ odpověděl. „Najdi moje tělo. Zjisti, kdo mě zabil. Pomsti mě.“
Šokovaně zírala na zářící obličej svého bratra. Nikdy v životě neviděla tolik světla, bílého, zlatého, zdálo se jí, že se vzdouvá a pění jako potok na kamenech.
„Já nerozumím…“
„Já taky ne,“ odpověděl Beto smutně. „Musím už jít. Sbohem, sestřičko.“
„Počkej!“ vykřikla. „Kam jdeš?“
Beto se prosmýkl okolo trámů střechy a zmizel. Kali vyběhla z chatrče. Spatřila už jen matnou jiskřičku bílého světla, mizící v mlžné temnotě, vysoko nahoře.
Les byl nekonečný. Černé kmeny, záludné propasti a tiše zurčící potoky ledové vody vystupovaly jako přízraky z husté, nehybné mlhy. Tma číhala všude, od narození seděla každému na rameni, kráčela v jeho stopách a čekala tam, kam se nedíval.
Světlo bylo všechno. Bylo životní silou, nástrojem, zbraní, platidlem. Člověk bez něj neměl šanci přežít. Neviděl na cestu, nemohl si upravit obydlí, nemohl najít potravu, nevyhnutelně se stal kořistí zvířat. Každý tak u sebe nosil zásobu světla v lampě, která ho umožňovala pečlivě odměřovat, aby vydrželo co nejdéle. A každý nakupoval světlo od Lovců.
Ti podnikali dlouhé a nebezpečné výpravy po stromech a skalách až nad mlžný příkrov, kde, jak tvrdili, nebyla vůbec žádná tma, ale právě jen a pouze světlo. To jímali do nádob a měchů a snášeli zpátky dolů. Nad mlhou byl ale také spalující mráz, prudký vichr a krvelačné létající šelmy. Lov byl nebezpečný a návrat nejistý.
V posledních měsících se nevrátil nikdo, a lidé začínali být neklidní. Co když se na cestě objevila nová překážka a už nebude možné vystoupat nad mlhu a nabrat světlo? Až dojde to, co mají, zemřou. Někteří navrhovali zkusit najít jiné sídliště, ale kam až paměť sahala, nikdy nežili jinde, než zde. Nebyla žádná záruka, že by to jinde mohlo být lepší.
Před několika týdny se ale objevila naděje. Skupina lidí, kteří nebyli lovci, začala prodávat světlo. Nebylo tak kvalitní a bylo dražší, ale světlo to bylo. Odkud je, neprozrazovali, jen naznačovali cosi o svém veliteli, který se odvážil daleko do tmy a našel jiný zdroj světla, než oblohu. Bylo jeho právem to tajemství odhalit, nebo si ho ponechat, říkali. Prostě obchod. Ledaskomu přišlo nespravedlivé a nebezpečné být závislý na jediném a nadto tajemném zdroji, ale konec konců Lovci stále ještě existovali, a nebylo jisté, že se některému z nich nepodaří zjistit, co se stalo s obvyklými trasami a přijít s řešením, nebo dokonce s plnou náloží světla jako vždy. Pak by naopak díky konkurenci mohlo být levnější, ne dražší, uklidňovali se lidé.
Kali vždy věděla, že se Beto jednoho dne nevrátí. Že by ale někdo Lovce zavraždil, bylo neslýchané. A žádný příběh nemluvil o zářící podobě, kterou spatřila. Vzala svou lampu a spěchala soumračnými stezkami skrz sídliště a houbové haldy, dokud nedosáhla lovecké cesty.
Poté šplhala po kluzkém a nerovném svahu, pozorně se rozhlížejíc. Po několika hodinách zahlédla kdesi před sebou dvě světla a honem ztlumila to svoje. Neodvažovala se lampu úplně zhasit, to nedělal nikdy nikdo. Dokonce i když někdo nechtěl být viděn, měl lampu s sebou, jenom ji co nejvíce tlumil a skrýval a spoléhal se na to, že zrak ostatních bude oslaben jejich vlastními lampami. Zůstat v lese beze světla znamenalo smrt.
Teď se Kali opatrně plížila mimo stezku, nakolik jí to náročný terén dovoloval, se sotva doutnající lampou za zády, směrem ke dvěma komíhajícím se světlům. Když rozpoznala dva muže a slyšela jejich hlasy, zastavila se.
„Dělám, co můžu,“ zavrčel jeden. „Taky kdyby ses ty nezdržel, už mohlo být hotovo.“
„Kdybys viděl to, co já, taky bys běžel pro posily,“ odsekl ten druhý.
„Určitě,“ přitakal posměšně první. „Tak už ho popadni, já jsem tady hotovej.“
Oba muži se sklonili k zemi a pak se ztěžka narovnali. Pohupovalo se mezi nimi rozměrné břemeno, uvázané na dvou provazech. Jejich lucerny vydávaly jen málo světla, které navíc tlumila mlha, ale Kali si byla jistá. Ti dva nesli tělo jejího bratra. Se srdcem sevřeným bolestí a strachem je sledovala z takové blízkosti, jak se jen odvážila.
Opustili stezku a pustili se po zdánlivě neschůdném svahu kamsi dolů. Když se Kali přikradla k místu vraždy, objevila uzounkou stezičku, skrytou pod rozložitými listy bledé vegetace, a vydala se po ní. Obtížný sestup trval asi půl hodiny, když se z mlhy pomalu začala vynořovat světýlka dalších luceren. Zpomalila a začala se přibližovat ještě obezřetněji.
Skupina mužů tam přenášela z místa na místo mrtvé, svlékala je a prováděla na jejich tělech jakési přípravy. Další dva pak stáli u hrubého kamenného stolce s připravenými nádobami na světlo. Mezi nimi pak stál třetí muž. Těm s nádobami dal znamení, zvedl nůž a řízl do mrtvého, ležícího na stolci. Kali zalapala po dechu. Z těla prudce vytrysklo jasné bílé světlo a vystřelilo vzhůru, ale oba muži přiskočili s nádobami a většinu ho do nich jali. Další dva pak odnesli tělo a na jeho místo připravili nové.
Kali se rozhlédla. Pokud to byla schopná rozpoznat, většina mrtvých byli nebožtíci z poslední doby, kteří zemřeli stářím, nemocí, nebo zraněním. Tihle museli ukrást jejich těla po pohřbu. Sledovala, jak jímají světlo z dalšího mrtvého. Jeho barva, stejně jako u předchozího, byla podobná Betovu zjevení, ale nedosahovala jeho jasu. Na řadu přišlo tělo Kalina bratra. Nebylo pochyb, že tahle parta stojí za vraždami všem Lovců, aby se zbavila konkurence. Když muž stojící uprostřed zarazil do Betova těla nůž, Kali uniklo tiché zasténání. Zločinec ho nemohl slyšet, přesto okamžitě zvedl hlavu a zadíval se jejím směrem. Zachytila jeho pohled a otřásla se. Něco na tom člověku bylo… špatně.
Dotyčný se ale ihned sklonil zpět k mrtvole. Neobjevilo se žádné světlo. Začal mluvit s ostatními, ale nebylo mu rozumět. Kali se rozhodla okamžitě odejít a zburcovat stařešiny. Začala se opatrně plížit pryč, ale vzápětí se zvedl pokřik. Byla odhalena! Bleskurychle rozsvítila svou lucernu, aby lépe viděla na cestu, skočila na stezku, a vší silou se pustila do zběsilého úprku.
Když doběhla na loveckou cestu, světla pronásledovatelů se krátce ztratila za pásem balvanů. Nedokázala je setřást a ubývalo jí sil. V okamžiku se rozhodla, seběhla z cesty na opačnou stranu a pustila se do nejspletitějšího podrostu mezi další kameny. Neměla mnoho času, a tak neutíkala příliš daleko, aby ji pronásledovatelé nestihli zahlédnout. Skrčila se za mohutný vyvrácený strom a ztlumila svou lampu tak, že sotva světélkovala. Netrvalo ani minutu, než se na cestě ozval pokřik pronásledovatelů a dusot jejich nohou zmizel ve obou směrech. Výborně, pomyslela si. Stačí jen počkat, až se vrátí směrem od sídliště a já budu moci proklouznout domů.
Ve tmě cosi zašramotilo. Rozsvícenou lampou šlo většinu zvířat zahnat, ale Kali by riskovala, že si jí všimnou zloději světla. Šustot se ozval znovu, blíž. Rozhlédla se. Ti zločinci byli zřejmě dost daleko. Přesto raději počká, jestli se ta věc přiblíží příliš. Neví také, kolik světla jí zbývá.
Při dalším zvuku si Kali s úlekem uvědomila, že se pletla. Tohle nebyly zvuky zvířete, ale lidské kroky! Někdo kráčel tmou a byl už blízko. Beze světla. I kdyby měl skrytou lucernu, Kali by ji teď už viděla. Neměl žádnou. Nacházeli se v divočině, daleko od sídliště, a on neměl světlo a přitom kráčel naprosto jistě. Pochopila to příliš pozdě. Měla utéct, ale teď už nebyl čas. Roztřesenýma rukama nahmatala svítilnu a rozsvítila ji na nejvyšší výkon.
Byl to ten, který tam dole držel nůž a jehož pohled zachytila. Vykřikla. Vypadal nyní jako člověk, ale ve zlomku okamžiku po rozsvícení zahlédla, jak vypadal v temnotě. Zle se usmál a skočil. Kali nestihla nic udělat, dopadla na záda a ve světle odhozené lucerny viděla temné kmeny stromů, ubíhající vzhůru do mlhy. Cítila bolest a na prsou se jí rozléval chlad. On se nad ní skláněl a v pěsti držel rukojeť nože, trčící jí z hrudi. Zatřásla se a vydechla.
Kali vykročila v explozi světla a muž temnoty zavřeštěl hrůzou a bolestí. Zakrýval si pařáty obličej, ale jasná bílá záře, jasnější než cokoliv, co se kdy objevilo pod mlhou, jako by ho vysoušela a rozfoukávala coby vichr. Během několika okamžiků z něj nebylo nic než šedivý prach, rozsypaný do vlhkého mechu. Kali cítila, jak je tažena vzhůru, stále větší rychlostí, prolétla okolo pichlavých větví stromů, hlavou jí zahučely šedivé chuchvalce mlhy a pak spatřila krajinu bílé, zlaté a modré, protkanou nespočetnými přímkami paprsků. Cítila stále větší rychlost, cítila, jak se rozpíná, jak se narovnává její bytost, celý život uvězněná a zkroucená, slyšela radostný hlahol, sladkou hudbu, ohlušující zvonění jasu všude kolem, narovnala se, natáhla, natočila se stejně jako světlo okolo, a vyrazila vpřed.
.
Pokud se Vám povídka líbila, dejte jí lajk a sledujte mě zde nebo na sociálních sítích.
