Článek
Úvod
Tenhle text jsem v původní podobě sepsal mezi červnem 2021 a únorem 2022. Pustil jsem se do něj z toho důvodu, že jsem, stejně jako celej svět, od jara 2020 zhruba do jara 2022 prožíval historický události zásadního významu, o kterejch se bude určitě psát v učebnicích dějepisu. Tudíž se mě jednoho dne děti zeptají, jakej že byl ten covid, a já jim budu moct prostě dát přečíst následující řádky. Bude to lepší než vyprávění, protože už v létě 2021 jsem si uvědomil, že začínám zapomínat. Výrazy, lidi, memy a pocity, který pro mě chvíli předtím byly zásadní, se vytrácely, pohřbený pod dalšíma a dalšíma vrstvama úmornýho zoufalství.
Ambicí tohohle vyprávění není podat přesně chronologickou, vyváženou a ozdrojovanou zprávu. Snažím se jenom co nejupřímnějc zprostředkovat některý pocity, trendy a určitej zeitgeist tý éry, tam, kde se to hodí, i s mojí vlastní osobní perspektivou. Budu postupovat rámcově chronologicky, ale budu taky skákat po tématech, který se během pandemie postupně vynořovaly a okupovaly dnem i nocí zmučený nitro smolařů, co tehdy žili v Česku.
Tolik na úvod, teď už konečně kousněme do nedovařenýho netopejra a pusťme se do toho.
Tenhle článek je pokračováním série Covidová kronika. Předchozí díly jsou
I. Nejezte nevařený netopýry https://medium.seznam.cz/clanek/jan-parolek-covidova-kronika-i-nejezte-nevareny-netopyry-125711
II. Nejhorší rok ever :/ https://medium.seznam.cz/clanek/jan-parolek-covidova-kronika-ii-nejhorsi-rok-ever-125729
(…)
Léto a zplošťování křivky
Vždycky když letěly nahoru počty nakaženejch, samozřejmě do jistý míry exponenciálně, vypadalo to na grafu dost děsivě. Všichni tudíž do zblbnutí mleli o tom, že je potřeba zploštit křivku. Znělo mi to podobně, jako když Remarqueovi v „Na západní frontě klid“ strejcové doma, kam přijel na opušťák ze zákopů, vykládají, že je akorát potřeba svinout frontu od moře k Paříži, a bude to. Nicméně se křivku fakt zploštit podařilo.
Bylo to tak někdy okolo konce června, kdy přestala klesat a začala dělat takový rovný údolíčko. Nojono, říkal jsem si, co se taky dalo čekat? Kdyby vydrželi s lockdownem ještě měsíc, mohlo bejt po covidu. Ale ono to dobře dopadne.
V červenci jsme byli na vandru v Bílejch Karpatech. Původní plán byla Gruzie, ale Morava taky dobrá. V Olomouci jsme navštívili akvapark, restauraci, punkovej koncert v hospodě. Roušky žádný. Byl jsem z toho trošku nervózní, ale v celým městě bylo asi 40 potvrzenejch případů covidu, tak jsem si říkal, že by to byla fakt mega smůla. Všechno jelo jako normálně, jenom u vchodu byl dezinfekční sprejík, kterej si punkáči stříkali do huby.
Cca tejden po Olomouci jsme seděli v hospodě kus od Žítkova a někdo četl ze zpravodajství, že se bude znova zavádět strop na počet účatsníků na akcích. Kamarádka se tvářila ustaraně, protože se asi za čtrnáct dnů měli s přítelem brát a mě najednou přejel po zádech takovej drápek, kterej jsem už úplně zapomněl. Troška nejistoty a strachu, co když všechno nebude až tak v pohodě? Když lockdown zjara skončil, bylo mi to trochu líto a hlavně mi to přišlo předčasný, ale neměl jsem vůbec chuť, aby se teď vracel…
No, nic se nedělo a počty nakaženejch velmi pomaloučku lezly nahoru. Reprodukční číslo, který sem už nesledoval, rostlo taky, ale z tisícovky nakaženejch se i při vysokým R dělá průšvih jen pomalu. Neznal jsem nikoho, kdo by covid během první vlny měl.
Když jsme jel navštívit kamarády na dětskej tábor, čekal jsem tam suprpřísný hygienický opatření, ale byla tam tak akorát dezinfekce někde na záchodě. Tím nemyslím, že by byli nějak neopatrný – prostě už to bylo tou dobou normální. Já jsem si připadal blbě, když jsem před táborem odmítnul rande s Aminou, protože měla nějakou virózku. Co kdyby.
V srpnu jsme šli na vandr do Jižních Čech. Igor se tam nastydnul a protože jsme si ve stanu každou noc dejchali do ksichtu, chytil jsem to od něj. Dumal jsem, jestli to nemůže bejt covid. Lukáš nad mým strachem, jak později řekl, protáčel oči až dovnitř lebky. Zvládnul jsem pak ještě nakazit Aminu, která mi následně dala kopačky, ale covid to asi nebyl a za pár dní už mi bylo dobře.
Září 2020
V září najednou ty čísla začaly letět vzhůru nějak docela dost. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch zavedl roušky ve školách, načež mu to Babiš nakvašeně obratem tiskovky zrušil. Později se o tom dost mluvilo jako o jednom z rozhodujících momentů průseru a o dokladu Babišovy neschopnosti, ale já to tehdy moc nevnímal, možná proto, že jsem nebyl dítě a nešel jsem do školy.
V létě jsme se naučili další hustý nový slovo, a to „klastr.“ Takovej ošklivej klastr nákazy v jinak vzorným státě se udělal na Karvinsku, a zasahoval i do Polska a na Slovensko. Horníci tam fárali s covidem, chrchlali na sebe a zavíralo se strášně pomalu. Nicméně i to se nějak zvládlo, byť už tam fungovalo „komunitní šíření,“ což, znamená, že se už nedá trasovat, kdo to od koho chytil, protože to mají prostě skoro všichni a kdo nemá, brzo to chytí.
Během září začal nastupovat fakt nepříjemnej pocit, a to dvojmo. Zaprvý z toho, že se to vrací a to zjevně s větší silou než na jaře. Čísla z nejhorších březnovejch dnů jsme rychle překonali a pak najednou začalo co tejden umírat tolik lidí, kolik jich umřelo za celej první půlrok. Trvalo jen chvíli, než to bylo každej den. Za druhý bylo zjevný, že si to fakt velký množství lidí neuvědomuje a uvědomovat nechce. Když se ty roušky ve školách konečně zavedly, četl jsem naprosto neuvěřitelný výlevy nejen od internetovejch mamin, ale i od zaměstnanců škol. Samozřejmě tou dobou už byly data na to, že roušky fakt zachraňujou životy, ale data přestaly velkou část lidí zajímat už dávno.
Takže situace se řítila do prdele a lidi se čím dál křečovitěji chovali, jako že je všechno v pořádku. V tom je vedl Babiš a Hamáček, ale opozice, od Pirátů po ODS s větší či menší nestydatostí přitakávala. Proč?
Protože LID to tak chtěl!
Proč to tak lid chtěl?
Protože mu Babiš naočkoval na jaře pocit, že je všechno hotový a už není potřeba se snažit. Na chvíli jsme se zatnuli a teď už nemusíme hnout prstem. Protože i ostatní strany věděly, že kdyžtak snadno naženou body tím, že budou do Babiše kopat, jak to, že se nerozvolňuje rychleji a důkladněji.
A blížily se volby, někdy koncem září.
Nikdo nechtěl na nic šáhnout, dokud neproběhnou volby, aby si nerozhněval voliče. A tak zbytečně umřely tisíce lidí kvůli Babišovi, ale v menší míře i kvůli opozici, která mu tu atmosféru pomohla vytvořit. Byly to bohužel volby jenom krajský, takže i když je ANO docela výrazně prohrálo, u moci zůstalo a celá ta příšerná shitshow mohla pokračovat.
Nástup druhý vlny
Nakonec musela vláda hamtnout na brzdu ještě před volbama, ale bylo to málo a bylo to pozdě. Epidemie se rozjela doposud nevídaným způsobem a přišel další lockdown. Jestliže v březnu přibejvalo světla a tepla a člověk věděl, že za chvíli bude aspoň hezky, teď byl podzim, a pomyšlení na to, že nás čeká celá zima s tmou a klesající imunitou, nebylo moc příjemný.
Ještě v rámci předvolebního uplácení voličů Andy vymyslel, že stát pošle každýmu důchodci pět roušek. To je samozřejmě kravina, při správným použití je to zásoba roušek na PĚT DNÍ, tedy na hovno, ale nějaký ty hlásky by to hodit mohlo – a až přijdou další volby, spousta těchhle seniorů už bude mrtvá, takže je potřeba to dojit teď, co to dá. Roušky se rozesílaly Českou poštou, jejíž zaměstnanci je předtím o přesčasech, holejma rukama a často sami bez roušek, bez udržování rozestupů, společně balili… Řada roušek byla navíc při balení znehodnocená, tudíž nechránila. Už mě to vůbec nepřekvapovalo, ale stejně bolelo se na to dívat.
Vláda se klasicky snažila hodit odpovědnost za řítící se průser na někoho jinýho. Zatímco na jaře se snažila lidovej hněv zaměřit na ty bohatý zmetky, co si jezděj’ lyžovat do Alp a kvůli nimž tu máme covid, teďka ministr zdravotnictví vyzýval lidi k tomu, aby se netestovali, když nemusej’, že se to nestíhá…
Babiš, když se ho zeptali, jak to mohl takhle zdupat, jenom něco blekotal o tom, že zachránil deset tisíc mrtvejch, a že na jaře u něj byli nějaký lidi, který měli přijít a nepřišli. Byl jsem si jistej, že už skončil.
Já jsem v září připravoval přednáškovou akci ve škole, kde jsem pracoval a ačkoliv jsem to samozřejmě měl čekat, překvapilo mě, když školy zavřeli a já ji musel přesouvat do onlinu. To bylo celkem legrační, protože jsem na jaře nemusel dělat žádný videohovory a tak jsem byl najednou totální důchodce, co se všech těch novejch aplikací týkalo. Zajímavá osobní zkušenost, blbý bylo, že se to samý dělo na úrovni celýho státu.
Už od března byl velkej buzzword „chytrá karanténa.“ Jako aby šli do karantény jen lidi, co se s někým fakt potkali, aby se to udělalo nějak taklenc digitálně, a co nejvíc toho mohlo bezpečně fungovat jako dřív.
Tohle nebylo nikdy zavedený.
Nikdy.
ŽÁDNÁ CHYTRÁ KARANTÉNA NIKDY NEEXISTOVALA.
To slovní spojení se prostě potichoučku přestalo používat a furt se jelo jen na plošný uzávěry celý země, ačkoliv cena takovýho lockdownu je za jedinej den astronomická. Mnohem levněji by vyšla prevence, zlevnění a rozšíření testování. K tomu taky nikdy nedošlo. Respektive, testovací kapacity začaly jakž takž stačit, ovšem spolehlivý PCR testy v srpnu 2021 furt stály skoro dva litry. Babišovi patří i hodně laboratoří.
Trasováníse zhroutilo někdy v září 2020. O rok později se zhroutilo zase - nebo se nikdy neodhroutilo. Prostě neprobíhalo. Na jaře na leckterý hygienický stanici ještě ani neměli počítač! Na podzim už ho asi měli, ale pravděpodobně plnil jen funkci psacího stroje a registračky, a co by taky mohl dělat víc, když nebyla nikdy zavedená infrastruktura pro vytvoření jakýkoliv chytrý karantény?
V podstatě dobrovolně a na koleni (povědomý?) vznikla trasovací funkce do Mapy.cz a později oficiální státní E-rouška, hojně propagovaná aplikace. Používalo je hodně lidí a dokázaly rychle varovat potenciálně nakažený a posílat do karantény ty, který tam měli jít. Byl v tom ale samozřejmě háček – člověk na sebe musel napráskat, že je nemocnej, a ledaskdo to neudělal. Mapy.cz jsem přestal používat, když jsem si přečetl, že za půl roku existence tý funkce se v nich nahlásilo asi dvacet nemocnejch. U E-roušky to bylo o chlup lepší, ale ne o moc.
Proč se lidi chovali takhle hovadsky? Protože si nemohli dovolit jít do izolace! Plný kompenzace za sezení doma s covidem byly zavedený až někdy na přelomu let 2020 a 2021, tedy v době, kdy nemocnice nebraly nikoho, komu z hlavy netrčela traverza, devět měsíců poté, co to mělo platit.
Bylo neuvěřitelný vidět, že se vláda přes léto totálně na všechno vysrala. Ono se to leckdy o nějaký vládě řekne, že něco trestuhodně zanedbala, ale tohle bylo tak úplný, že se tomu dalo těžko věřit. Prostě jako kdyby neuplynul vůbec žádnej čas od února, jako kdybychom byli úplně znova na začátku. Neudělalo se nic, jenom lidi už se míň báli (protože jsme ten covid přece zvládli, a vůbec to byl nějakej moc humbuk, když se nakonec dohromady nic nestalo) a byli výrazně míň ochotný se chovat zodpovědně.
Nebyl jsem a nejsem Babišův fanoušek. Cokoliv napíšu, nevyhnutelně může vypadat jako obyčejný kydání hnoje na politika, kterýho nemám rád. V českejch médiích se objevujou apokalyptický rozbory reality od podzima 1989 a závažný slova permanentně lítají vzduchem jak aerosoly. Narážím bohužel na možnosti jazyka, když se snažím vyjádřit, jak absurdní, šokující a beznadějný bylo to, co se tu během covidu stalo. O to víc, že jsme si na to všichni rychle zvykli a jakmile to pominulo, zapomněli jsme na to.
Až tehdy, na podzim 2020, mě ta situace fakt začala deptat. Zlomil jsem nad svejma spoluobčanama hůl a s rodičema, dokud jsem se nemusel příliš bát je vidět, jsem odjel na chalupu s plánem tam zůstat do konce roku. Měl jsem dojem, jako kdybych prchal z potápějící se lodi, nebo společnosti propadající se do anarchie – a vlastně to nebyl jenom dojem.
Rozdíly jaro x podzim
V první vlně bylo, trochu se to stydím říct, s ohledem na to utrpení, který přinesla, určitý dobrodružství. Pro ty, který nebyli lockdownem existenčně ohrožený, to mohlo bejt hodně zajímavý, nebo dokonce přímo blahodárný. Psaly se různý ty motivační statusy na facebooku a tak.
Na podzim už se na to všichni vysrali. Kamarád se chvíli snažil dělat videohovorový hospody, ale postupně mu tam lidi přestali chodit. Já se jednou pokusil dát dohromady zase nějaký CoDko nebo Quake jako na jaře. Nefungovalo to a podruhý jsem se už nepokoušel. Spousta akcí, co se na jaře přesunula na podzim, se prostě už jenom zrušila. Atmosféra rezignace, nasrání a zoufalství byla hmatatelná a mělo se to jenom zhoršovat.
Na zjištění, že nestačilo bejt měsíc doma a ušít si roušku, řada lidí zaregovala poměrně agresivním popřením reality. Různý hoaxy a nesmysly byly hojný už na jaře, ale tehdy se to ještě nějak zvládlo. Teď začínali lidi bejt agresivní, když se po nich třeba v obchodě chtělo nasazení roušky. Raketově přibejvalo rozvrácenejch rodin, kde jedna část popírala, že by covid vůbec existoval a ta druhá se snaží chránit, v čemž jí bylo třeba i bráněno. Překvapivě začali blbnout i lidi, co na jaře šili horlivě roušky – asi se cejtili trapně, že byli nadšený, a zklamaně, že covid nezmizel.
Bylo jasný, že budou desítky tisíc mrtvejch (Flegr strašil mrazákama v ulicích, který pak v malý míře fakt byly), různý vědci se dávali dohromady do všelijakejch iniciativ a protiniciativ (iniciativa hodnejch vědců Sníh, iniciativa plastickejch chirurgů, Pirka a toho zubaře o tom, ať se jako všechno otevře a hlavně jejich kliniky). Tehdy se bojovalo o záchranu národa, dneska už si na ně nikdo nevzpomene.
Prymula
Plukovník Prymula byl na jaře nějakej Babišův vrchní poradce přes teho covida, nebo tak něco. Byl, myslím, architektem většiny striktních opatření a mám pocit, že byl díky tomu docela oblíbenej jako rozumnej přísnej odborník, opak hloupýho a slabýho Babiše. Nemalá část občanů ho za to samý samozřejmě nenáviděla. Zeman na jaře řekl, že mu dá Bílýho lva, a chvílema to vypadalo, že plukovník pošilhává po politický kariéře.
Na podzim Babiš vykopnul z ministerský sesle zpěváka ze Superstar Vojtěcha, o němž řekl, že jeho hlavní slabinou bylo, že „byl slušný,“ a ministrem zdravotnictví jmenoval Prymulu. Ten zavedl totální lockdown, řekl lidem, že nesmějí nikam chodit, načež v noci vyrazil do zavřený restaurace a bez roušky si tam povídal s Faltýnkem.
Asi po třech tejdnech jako ministr tím pádem skončil. Faltýnek samozřejmě poslancem zůstal. Ministrem se stal Volný, kterej na jaře jako ředitel nemocnice zakazoval matkám vidět svoje děti.
Nejhorší kraj ve všem
Covid řádil a nemocnice jely dál než na doraz. Na jaře se strašilo tím, „aby to tu nebylo jako v Bergamu.“ Tím se myslely nemocnice, kde pacienti leží i na chodbách, doktoři a sestry se hroutí z vyčerpání a přemejšlí, komu dají nedostatkovej kyslík a koho nechají umřít. Tohle na podzim prostě byla realita našeho zdravotnictví, bez ohledu na to, kolik lidí se to rozhodlo nevidět.
Odkládaly se naprosto všechny zákroky, který šly, a i některý, který nešly. Veřejnost se naučila nový hnusný slovo: „reprofilace.“ To znamenalo, že z oddělení, který bylo původně pro zlomeniny, kožní plísně, nebo třeba kumbál na košťata, se udělala JIP výhradně pro covidový pacienty. A i tyhle reprofilovaný JIPky jely v nejhorších dnech na hraně kapacity. Tím myslím, že v celý zemi na takovejch odděleních zbvývalo třeba dohromady třicet míst. Zdravotnictví se fakticky ZHROUTILO, jenom to prostě neznamenalo, že by se nemocnice rozpadly na prach, jak si to asi ledaskdo představoval.
A kraj ve kterým to bylo vůbec nejhorší, byl karlovarskej. Babiš později tvrdil, že karlovarskej kraj je dlouhodobě nejhorší ve všem, ale to samozřejmě nemá informační ani argumentační hodnotu. Co se dělo, bylo, že když nemocnicím prostě a jednoduše došly místa, Němci nabídli, že si některý naše nemocný vezmou. Velkoryse přitom zapomínali na to, jak jsme na jaře bez jakejchkoliv konzultací zavřeli hranice a dívali se na ně jako na zlotřilý šiřitele nákazy. Karlovarští by s tím samozřejmě milerádi souhlasili, ale zasáhla vláda a přeshraniční hospitalizace blokovala, nechávala vozit pacienty vrtulníkem na Vysočinu, když se tam uvolnilo jedno dvě místa, a prostě dělala všechno pro to, abychom německou pomoc nevyužili.
Bylo to tak groteskní a strašný, že z toho dokonce i nějakej německej publicista dovozoval cosi o nedospělým vztahu Čechů k Německu, přičemž teda roztomile ztotožňoval Čechy s jejich psychopatickým mafiánským premiérem ze Slovenska. V karlovarským kraji samozřejmě ta obávaná triáž, tedy třídění pacientů na ty, kterým se vyplatí pomoci víc nebo míň, probíhala. A probíhala v podstatě v celý zemi mezioborově, protože napření všech sil ke zvládnutí covidu znamenalo smrti jinde. To rádi připoímnali ti, který se chovali, jako kdyby covid neexistoval. Sice to nedává smysl, ale to nevadí. I v týhle nejčernější chvíli bylo dost takovejch, co tvrdili, že vůbec žádnej covid není a je to jen humbuk. Některý z nich to tvrdili i poté, co ho dostali a zvládli na něj neumřít.
Konec druhý vlny
Jestliže první vlna mě zanechala celkem psychicky nedotčenýho, během tý druhý na mě začala padat solidní deprese z dalšího strašnýho uvědomění, s jakou bandou hovad sdílím zemi. Na Staromáku se protestovalo proti rouškám, byly bitky s policií… rád bych věděl, kolik z těch lidí pak lehlo a kolik z nich to přežilo. Později, s tím jak začínali bejt popírači fyzicky agresivní, jsem se občas přistihnul, jak si přeju, aby do mě v MHD někdo začal kérovat kvůli respirátoru a já mu mohl rozkopat držku. Vím, že bych s rozkopanou držkou asi skončil spíš já. Ale představa, že bych mohl dát fyzickej průchod tomu bezmocnýmu vzteku na idioty, co škodili lidem, který se nemohli bránit, byla stejně sladká jako nerealistická.
Koncem října jsem si uvědomil, že uplynulo osm měsíců od začátku celý týhle mizérie a že to už je docela slušnej kus života (zvlášť když je člověk mladej) v řiti. Otřásl jsem se hrůzou při představě, že mi není sedmadvacet, ale sedmnáct jako studentům školy, kde pracuju, a začal se trochu víc snažit dát se dohromady a něco smysluplnýho dělat, abych toho kvůli pandemii neprošvihl víc, než je životně nutný. Nijak extra se mi to nepovedlo.
Z chalupy jsme se vraceli do Prahy začátkem prosince a tou dobou už jsem na sobě naprosto jasně vnímal změny, který jsem připisoval pandemii a izolaci. Byl ve stavu permanentní přednasranosti, úplně pořád připravenej startovat na sebemenší blbost a chvílema jsem zjišťoval, že se mnou cloumá hroznej vztek, aniž bych k tomu měl důvod. Už tak nijak zvlášť vyvinutá schopnost kompromisu a soužití s ostatníma u mě výrazně ochabla a dlouho jsem pak na jakýkoliv neshody měl o dost větší tendenci reagovat odchodem. Nulová chuť řešit kohokoliv, cokoliv, radši být sám, kašlat na všechny.
V Praze permanentně houkaly sirény sanitek.
V prosinci, když byla situace jenom normálně strašně vážná a ne naprosto pojebaně v prdeli, se rozvolnilo. Bylo hororově jasný, že se to stalo proto, aby si lidi mohli nakoupit. Tentokrát teda asi i otevřeli ty kostely, ale zase bylo naprosto zřejmý, k jakýmu bohu se Češi ve skutečnosti modlej. Cca po deseti dnech se zase duplo na brzdu a Vánoce byly už se začínající třetí vlnou.
Před svátkama jsem se hodně důsledně izoloval ode spolubydlících, v podstatě jsem žil jenom u sebe v pokoji, do bytu jsem chodil výhradně s respirátorem, dezinfikoval jsem… chtěl jsem opravdu na nulu srazit možnost, že bych během oslav někoho z rodiny nakazil. Trvalo to myslím 5 dní před PCR testem a tři dny po něm a málem mi z toho hráblo. Řekl jsem pak otevřeně, že radši půl roku rodinu nevidět, než zase absolvovat tohle – a taky to tak nakonec bylo.
Na Vánoce nedorazila ségra se švagrem, protože jim na Boží hod přišly pozitivní výsledky a večer už jim bylo blbě. Myslím, že 28. už se zas cítili skvěle. Protilátky později neměli žádný.
Po Vánocích jsme jel na Silvestr, během něhož najednou Pája s Vítkem zjistili, že Páji táta má covida. Měl poměrně těžkej průběh, ale zvládl to. Ti dva chvíli seděli v rohu chaty a ostatní u opačnejch zdí. Pak odjeli.
Covida asi fakt neměli.
Po Silvestru s čerstvou izolovaností jsme ještě stihli jeden večer hraní karet s klukama a už přišla třetí vlna jak prase, ZNOVA všechno jako při starým.
Nejčernější prdel zimy
A někdy v tý době se cosi zlomilo. Asi jsem byl fakt naivní, ale prostě na mě celou dobu Babiš působil dojmem spíš přízemního veksláka, kterej by do něčeho takovýho nešel. Neuměl jsem si představit, že by někdo byl ne tak blbej, ale tak úplně bezcitnej a bezohlednej. Nicméně asi jo. Chybu může člověk udělat jednou, když je retard, tak dvakrát, ale tohle? V zimě 2020/2021 jsem začal bejt pevně přesvědčenej, že vláda to nezazdila jenom proto, že jsou to blbci (byť myslím, že se tak výrazně jako blbci projevujou, že jimi musí být), ale v úmyslně.
Myslím, že naprosto chladnokrevně a krutě celou dobu jenom kalkulovali (respektive Babiš, respektive jeho lidi kalkulovali, myslím, že ČSSD si maximálně představovala, že kalkuluje, nejspíš ani to ne), co se jim politicky vyplatí, a co už ne. Zakázky byly velmi zjevně řízený tak, aby na tom vydělaly spřízněný firmy, ať už český, čínský, nebo se sídlem na benzínce na Ukrajině a negramotnou osmdesátiletou majitelkou v Moldávii. Nebyla to jenom neschopnost, byl to zlej úmysl, respektive naprostej cynismus, co se životů lidí týče, ať už ve smyslu jejich živobytí, zadušenýho drakonickejma opatřeníma a nulovou empatií, nebo přímo fyzickýho přežití pandemie.
Už v létě se velmi detailně vědělo, proč a jak se Korejcům, Japoncům a taky zkorumpovanýmu totalitnímu Vietnamu podařilo pandemii zbrzdit způsobem, kterej neměl v Evropě obdoby. Ale nikde jsem neviděl na úrovni vyšší, než komentář v novinách, ani jeden vážnej návrh, že bychom se jakkoliv inspirovali.
Co se dělo u nás bylo jedině zanedbávání, popírání, bagatelizování, potom plošnej lockdown a vážný ksichty a fráze jako že teďka musíme fakt bejt zodpovědný a kousnout to, slibování, že už je to fakt naposledy a pak poteče med a strdí proudem, potom rezignace před touhou lidí nakupovat a chodit na pivo, otevření, průser, zjištění, že trasovací, testovací a pochopitelně i zdravotnický kapacity jsou furt stejný, další lockdown a tak furt dokolečka. Mezitím občas Babiš na tiskovce seřval nebo vyhodil někoho se skutečnou odborností, kdo se mu předtím tři měsíce marně snažil vysvětlit, co by se mělo dělat.
Žádnej plán, žádná vize (Hamáček to bezelstně propálil už někdy v dubnu 2020, kdy prohlásil, že „jediný, kdo tady má plán, je virus.“), žádná představa, čeho se vlastně chce dosáhnout. V podstatě jenom předstírání toho, že se něco děje, za strašnou cenu finanční i lidskou. Výsledek si nešlo představit jinej, než hrozivou devastaci ekonomickou, zdravotní a morální.
To byla první příčina bazální deprese, kterou jsem začal cejtit na pozadí všeho.
Druhou příčinou byl ten šílenej podzim a totální exploze iracionality, případně bezohlednosti mezi lidma. Čím hůř bylo, tím víc lidí tvrdilo, že se ve skutečnosti neděje vůbec nic. Vedly se úplně nesmyslný polemiky o tom, jestli lidi na JIPkách umírají na covid, nebo s covidem. Hospody otevřený na tajňačku, nebo i zjevně, pod záminkou školení personálu. Lidi, kterým ani po deseti měsících nedocvaklo, že rouškou chrání ostatní, a že v situaci kolabujícího zdravotnictví není jejich onemocnění jejich svobodnou volbou, ale sobectvím, vykonaným na těch nejslabších a nejzranitelnějších. Firmy, bránící zaměstnancům hlásit svoje onemocnění, hlásit kontakty, občas dokonce sami sebe chránit. Protestující na Staromáku, ke kterejm mluvil Václav Klaus o tom, že si covid vymyslely média, nosili Davidovy hvězdy, aby jako ukázali, jak strašně jsou utlačovaný za svůj názor a za to, že se chozením bez roušek snaží zabít co nejvíc lidí. Na facebook mezi fotky pejsků, kytiček a ruskejch tanků dávali naaranžovaný zátišíčka dětskejch bot s popisem „Boty našich dětí, které kvůli vládním nařízením už deset měsíců nemohou chodit do školy.“
…
Jakási právnička napsala na facebook hysterickej elaborát, ve kterým popisovala, jak ji ničí, že musí bejt doma (se svýma vlastníma dětma který si udělala) a že prostě na všechno a na všechny sere a že je jí jedno, že kvůli ní třeba někdo umře, že jí to prostě nestojí za štěstí její a jejích dětí (myslím, že teda hlavně její). Kráva, řekne si člověk. Jasně. Ale do jak hroznýho stavu se musí dostat společnost a musí se dostat člověk, aby vypustil takovouhle větu? Až covid skončí, ona bude dál žít svůj život s tím, že se někdy rozhodla, že klidně někoho nakazí a zabije, z jakýhokoliv důvodu. Tím nemyslím, že jí bude nutně nějak tejrat svědomí, ale spíš, že už v ní došlo k nějakýmu zlomu a že to není nutně něco, co se pak v lepších časech zapomene.
Svojí kombinací hovadství a nejčernějšího zlýho cynismu dohnali Babiš s Hamáčkem lidi i k tomuhle. Až bude po nich veta, společnost bude muset žít dál, znetvořená tímhle, co vyhřezlo v krizový chvíli. Nemyslím, že to bude bez problému.
Deprese a odpovědnej konzumerismus
Když skončilo karetní sezení po Silvestru, uvědomil jsem si s obrovským překvapením, že jsem kvůli hře třeba čtyři hodiny ani jednou nepomyslel na covid. A ten těžkej balvan, kterej na mě ležel, že byl chvíli pryč. V takovejch chvílích jsem zjišťoval, jak obrovskej byl rozdíl mezi stavem před covidem a během covidu.
Po roce jsem si totiž na všechno prostě zvykl. Na roušky, na obsendantní strach z dotyků a z jinejch lidí, i na to neustálý zoufalství a vztek z naší vlády. Na mizerný spaní, kdy jsem se několik nocí za sebou budil po pár hodinách a vyspal se dobře třeba jednou za tejden, když už jsem byl dostatečně vyčerpanej.
Udělal jsem tehdy naprosto vědomě a plánovitě něco, čemu se jinak snažím vyhejbat. Bylo mi mizerně a potřeboval jsem nějakej ventil. Začal jsem si teda „dělat radost.“ Nemám tohle slovní spojení rád, protože je to většinou jenom reklamní nálepka pro zbytečnej konzum, ale jako alternativu jsem vnímal už jenom začít strašně chlastat. Konec konců to radili různý chytrý lidi v novinách, že musíme promázávat kolečka ekonomiky a nakupovat. Začal jsem si kupovat starý Magicy a žrát sladkosti.
Vzhledem k tomu, že se mi snížil úvazek a já tak začal v podstatě žít na dluh, to s tím promazáváním koleček ekonomiky nebylo zas tak žhavý, ale prostě jsem si víceméně každej tejden koupil nějakou zbytečnost (chci říct investiční sběratelskej předmět), abych měl aspoň z něčeho radost.
Dodržování pravidel
Zima/jaro 2021 bylo období naprosto rezignovanýho zmaru. Člověk už vyplejtval i nějakou nevěřícnou nasranost, věci, který ho ještě před deseti měsíci málem vyhnaly na náměstí, teď už ani nevímal. Prostě novej normál byl děsnej, depresivní, totálně marnej, a muselo se nějak jít dál.
„Děti ve školách se před prezenční výukou budou na covid testovat rektálními testy,“ psaly noviny. Hm, blbý, krčil rameny čtenář, už naprosto desenzitivizovanej vůči čemukoliv.
Vládní nařízení byly pečlivě designovaný, aby dávaly smysl na první, cca dvouvteřinovej, pohled, a pak už bylo jasný, že jsou nesmyslný a úplně děravý, takže se dodržovaly papírově, ale daly se snadno ochcat, když jste chtěli. To samozřejmě spousta lidí chtěla.
Další fakt vypečenou věcí bylo, že vládu různý naštvaný hospodský dávali k soudu a soud postupně, už v zimě, ale hlavně potom na začátku léta, dával žalobám za pravdu. V podstatě ani jedno z tehdejších opatření nebylo v souladu se zákonem, někdy ani s ústavou. Sněmovnou za velkýho křiku prošel jakejsi pandemickej zákon, kterej tomu měl dát potřebnej rámec a taky zavýst odškodněný pro ty, kterejch se drakonický opatření dotkly, ale vláda se stejně neobtěžovala cokoliv dělat v souladu s tím zákonem. Totální rezignace.
Někdy v lednu hodně sněžilo. Šli jsme sáňkovat do reigráčů, stáli jsme na svahu a povídali si o tom, tehdy se mělo cosi změnit, myslím, že měl bejt zrušenej nebo zavedenej stav nouze nebo já už ani nevím.
„Lidi teďka začnou na ty nařízení děsně kašlat,“ usoudil dost realisticky kamarád.
„No jo, to bude šílený,“ přitakal jsem.
„Teda,“ dodával honem on, „já jsem to taky nikdy nějak moc nehrotil.“
PES
Už ani nevím v který fázi pandemie, pravděpodobně už na jaře 2020, existoval Semafor. To bylo jako skutečnej semafor a na zelený, oranžový a červený to někde na internetu na mapě ukazovalo, který města a regiony jsou na tom jak s nákazou a kde se má teda člověk víc nebo míň bát. Fungovalo to, odhaduju, možná čtrnáct dní, než se na to nějak zapomnělo a přestalo se to používat.
Na podzim pak zavedli stupnici PES. Byla to nějaká zkratka, ale to je fuk. Když se všechno rozsypalo a spadla druhá lockdownová klec, vybalili tohohle psa, kterej byl postavenej na poměrně fundovanejch odhadech skupiny odborníků, co se tak zhruba dá povolit s jakejma opatřeníma, když je někde tolik a tolik nakaženejch denně.
Tady se asi ještě sluší vsunout poznámku, která byla pro pandemii hodně důležitá a všichni, od Babiše pro Lojzu z hospody, měli strašnej problém ji nějak mentálně zpracovat. Veškerý data o nakaženejch, co jsme měli, vypovídaly o stavu pandemie před tejdnem nebo dvěma. Prostě proto, že nakaženej většinou zhruba tejden běhal a šířil virus, nic nepociťoval, a až pak mu začalo bejt blbě a třeba až za pár dní dal vědět obvoďákovi a zalehl. Lidi vyvozovali závěry z denních údajů, i když statistici až do zblbnutí opakovali, že to je naprosto bezcenný a že se musí používat tejdenní nebo dvoutejdenní průměr.
Ale stačilo, aby dva, tři dny po sobě čísla klesaly, a už se zvedal křik, že to máme za sebou…
Napříště se tedy jakýkoliv rozvolňování mělo řídit jasným frameworkem toho, co je možný a rozumný. Sice tam furt chyběla nějaká definitivní vize, čeho se jakoby chce dosáhnout a víceméně to prostě znamenalo řízený pomalý promořování, ale aspoň teda něco. Že je PES to samý, co semafor, jenom mu přidali fialovej stupeň, lidi ze samý radosti, že se vláda probrala a začala něco dělat, ani moc neřešili.
PES štěkal cca 14 dní.
Celá země byla pochopitelně v tom nejhorším stupni.
Pak vláda změnila metodiku používání dat. Pak trochu přivřela oči, řekla, že jsme vlastně už v oranžovým stupni a že teda můžeme začít otevírat jako v zeleným stupni – nebo tak nějak logický to zhruba bylo.
Ti odborníci, který jim celej ten systém připravili, v médiích otevřeně řekli, že to je píčovina, že takhle to nemůže fungovat a že oni od toho už dávají ruce a pryč a vláda ať si to teda prasí sama, když myslí, že tomu líp rozumí. Z toho bylo to otevření před Vánoci a třetí vlna v lednu 2021.
Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany
Během třetí vlny vláda vytáhla na obyvatelstvo, co stále nezodpovědně umíralo na covid nejvíc na celým světě, poslední bič, kterej ještě měla v zásobě: uzávěru okresů. Toho se všichni docela báli rok předtím, ale nakonec to nebylo zavedený a já jsme upřímně a hluboce pochyboval o schopnosti státu podobnou věc vůbec vynucovat.
To byl další zajímavej aspekt pandemie – ukázalo se, co státní moc ve skutečnosti dokáže a co ne, a jak funguje vztah moci a lidu. Vláda dost rychle propálila, že věci, co nařizuje, často nedávají praktickej smysl, jsou nezákonný a není schopná nebo ochotná je vynucovat. To podkopalo její legitimitu a legitimitu státu jako takovýho, což se dá jen těžko považovat za dobrej vklad do budoucna.
Teď už ty okresy nicméně uzavřeli, což mi v národě chalupářů přišlo jako poměrně brutální krok. Bohužel spousta lidí ten zákaz respektovala a tak se užírala v městskejch bytech, místo aby makala na zahrádce jako rok předtím. Prostě druhý covidový jaro byla o dost pochmurnější než to předchozí. Policajti buzerovali řidiče při kontrolách a řidiči, co si dali tu práci s četbou příslušnejch nařízení a zákonů, vysírali policajty.
Strážce zákona se vzhledem k zásadám sociálního distancovánínesměl k řidiči přiblížit blíž, než na dva metry. Řidič nebyl povinnej mu otvírat okýnko – riskoval by přece nákazu! V podstatě stačilo říct že se přesouváte z objektu, kde jste do teď byli, do objektu, kde plánujete strávit zbytek uzávěry, a mohli jste jet. Stačilo jen bejt dostatečně sebevědomej. Bylo to zbytečný a debilní nařízení, který v lidech, kterejm zbyla špetka slušnosti, akorát vyvolávalo další tíseň, a všichni ostatní na něj kašlali a byli motivovaný kašlat i na všechno ostatní.
O rok později
A tak postupně uplynul rok s covidem. Byla hrůza se v březnu 2021 podívat zpátky. Ten zmar! Ta naivita! Ten všeobecnej propad do deprese. Tloustnutí, uzavírání se do sebe, nespavost, rezignace, marnost. Uvědomění si tolika lidí, že jsou na všechno sami a stát na ně mrdá. Roušky, dezinfekce, Rohlíky, Košíky, zoomy… všechno to začalo bejt tak strašně normální. Neustálej blbej pocit ze světa – normální.
Ale člověk se samozřejmě snažil fungovat aspoň nějak. Byly zavedený antigenní testy zadarmo. Flegr dlouze vysvětloval, proč je to blbost a proč by se raději měly radikálně zlevnit PCR testy, což by šlo, kdyby na antigenech nevydělával někdo z okolí vlády, ale aspoň něco. S testem zadara a s respirátorem se daly zahrát nějaký ty karty nebo si dát večeři v rodinným kruhu.
A když přestala bejt tak hrozná zima, vyrazili jsme s partou na vejlet do Klánovickýho lesa, akorát na kraji okresu Praha. Někdo měl respirátor nasazenej i v lese, když kráčel vedle kamaráda a povídali si. Když jsme si sedli k odpočinku a popití, seděli jsme v kruhu s dvoumetrovejma rozestupama a každej měl vlastní panákovku.
Cestou jsme se stavili na sváču, podávanou přes plot z hospody. Dal jsem si hranolky a pivo. Až když už jsem to do sebe ládoval, mi došlo, že vlastně obsluha neměla žádnou roušku – a uvnitř ji určitě taky nenosili. Nebál jsem se tak, že bych jídlo vyhodil, ale stejně to byl tisící nepříjemnej moment uvědomění, že svět je o dost víc nepřátelský místo, než bejval.
Řešili jsme, kam v létě na vandr. Opět se se do hry vrátila Gruzie, co nevyšla v létě 2020.
„Když já nevím,“ namítal jsem. „Gruzie není úplně vyvinutá země, a jak to tam asi mají s covidem…“
Kamarád se začal chichotat.
„Hele,“ povídá. „Já se koukám každej den na celosvětový statistiky. Největší nebezpečí, že chytneš covid, je u nás, v Česku. Jsme nejhorší na světě. V Gruzii je bezpečnějc.“
Pokračování v dalším díle „(Toto není pravda)“
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-parolek-covidova-kronika-iv-toto-neni-pravda-125739
