Článek
Úvod
Tenhle text jsem v původní podobě sepsal mezi červnem 2021 a únorem 2022. Pustil jsem se do něj z toho důvodu, že jsem, stejně jako celej svět, od jara 2020 zhruba do jara 2022 prožíval historický události zásadního významu, o kterejch se bude určitě psát v učebnicích dějepisu. Tudíž se mě jednoho dne děti zeptají, jakej že byl ten covid, a já jim budu moct prostě dát přečíst následující řádky. Bude to lepší než vyprávění, protože už v létě 2021 jsem si uvědomil, že začínám zapomínat. Výrazy, lidi, memy a pocity, který pro mě chvíli předtím byly zásadní, se vytrácely, pohřbený pod dalšíma a dalšíma vrstvama úmornýho zoufalství.
Ambicí tohohle vyprávění není podat přesně chronologickou, vyváženou a ozdrojovanou zprávu. Snažím se jenom co nejupřímnějc zprostředkovat některý pocity, trendy a určitej zeitgeist tý éry, tam, kde se to hodí, i s mojí vlastní osobní perspektivou. Budu postupovat rámcově chronologicky, ale budu taky skákat po tématech, který se během pandemie postupně vynořovaly a okupovaly dnem i nocí zmučený nitro smolařů, co tehdy žili v Česku.
Tolik na úvod, teď už konečně kousněme do nedovařenýho netopejra a pusťme se do toho.
Tenhle článek je pokračováním série, kterou najdete na
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-parolek-covidova-kronika-i-nejezte-nevareny-netopyry-125711
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-parolek-covidova-kronika-ii-nejhorsi-rok-ever-125729
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-parolek-covidova-kronika-ii-best-in-covid-125734
(…)
Očkování - začátek
O očkování se od začátku samozřejmě mluvilo. V prvních měsících mi přišlo jako cosi neskutečnýho a vzdálenýho a doufal jsem, že to nějak zvládneme i bez něj. Pak se ukázalo, že to asi tak úplně snadný nebude a během léta a podzima se stalo horkým tématem.
Myslím, že se ve světě začalo očkovat někdy před Vánocema 2020. Někde si to jako první nechaly píchnout hlavy států, jinde (většinou v těch lepších zemích) se jelo striktně podle věku a začali nejstarším členem populace. U nás byl jako jeden z prvních Babiš, kterej to okomentoval slovy „Hotovo.“ Hodně lidí mu to mělo za zlý, ale v celkovým kontextu mi to nijak hrozný nepřišlo – a že se nechal píchnout jako jeden z prvních mělo taky praktickej smysl, zvlášť pro jeho voliče. O co se jim totiž nedostává kritickýho myšlení, o to víc mají oddanosti k vůdci. A když vůdce jednou náhodou udělal něco dobrýho, dalo se doufat, že budou následovat jeho příkladu.
Samozřejmě ani očkování Babiš nezmenežoval zdaleka tak dobře, jak mohl.
V podstatě šlo o to, že při několika příležitostech, kdy se v EU vyjednávalo rozdělování vakcín, co se společně nakoupily, odmítl statisíce dávek, co jsme mohli dostat, aby vzápětí někde brečel, jak nám ta zlá EU nic nedala. Taky nám někdy zjara, když jsme na tom byli hodně špatně, několik zemí přislíbilo různý dary vakcín a mám pocit, že toho většina nikdy nedorazila. Kdo ví, možná jsme je taky odmítli.
Později předseda vlády řídil alokaci vakcín podle mapy voličskejch preferencí – kde už mělo ANO svoje jistý, tam poslal míň, kde ho neměli rádi, přisypal.
Když se očkování u nás spustilo, bylo nejdřív přednostně pro zdravotníky, Babiše a lidi 80+. Ministerstvo zdravotnictví připravilo webovou stránku. Vzhledem k předchozím zkušenostem s podobnejma státníma projektama se novináři předem ptali, jestli ta stránka zvládne nápor kliknutí a nespadne. Nějakej ajťák se v médiích dušoval, že ji fakt důkladně testovali a že to bude dobrý.
Samozřejmě, že to spadlo.
Navíc byl celej proces registrace absurdně složitej a vzhledem k tomu, že se měli zapisovat hlavně lidi nad osmdesát, pro řadu z nich v podstatě neprůchodnej.
Takže – prostě jako vždycky.
Rozjezd očkování byl strašně pomalej. Samozřejmě ještě někdy koncem listopadu ministři popuzeně odpálkovávali dotazy na to, jestli je infrastruktura na očkování ready a samozřejmě, když se začínalo, nic ready nebylo. Bylo zoufalý vidět, jak stát prostě prdí na to, že tady lidi umírají po stovkách denně a není ani schopnej zajistit rozvoz ampulek a injekcí.
V očkování se vkládaly velký naděje. Flegr lidi zapřísahal, ať se o Vánocích chovají zodpovědně a vydrží to, že jim slibuje, že další Vánoce už budou očkovaný a v pohodě. Izrael rozjel vakcinaci ve velkým a měl očkovanejch třeba třicet procent, zatímco u nás se teprve senioři učili, jak se kliká.
Měl jsem tehdy strašnej pocit, že celej svět se nějakým způsobem naočkuje, a my zbydeme kvůli mektavýmu estébákovi uprostřed Evropy jako covidovej skanzen se stovkama tisíc mrtvejch. Naštěstí aspoň k tomuhle nedošlo, i když snaha byla.
Antivaxeři a influenceři
A pak se to rozjelo.
Myslel jsem, že jsem zažil už naprosto dostatečnou porci debility, aby mi to navždycky stačilo. Žvásty o vysílačích v rouškách, falešný citáty z C. S. Lewise o tom, že social distancing je nástroj Satanův, obviňování lékařů z toho, že vraždí lidi v nemocnicích a covid si vymeješlejí, ale teprve s nástupem očkování se rozjely ty pravý bomby. Samozřejmě, antivaxeři tu byli už dávno a posledních pár let o nich bylo slyšet víc a víc. Tohle ale byla fakt jejich hvězdná hodina.
Vakcíny nejsou vyzkoušený, nefungujou, šíří covid, šíří 5G signál (!), člověk je po nich magnetickej(!!), nejsou to vakcíny, ale mikročipy Billa Gatese, nebylo nic dost pitomýho, aby to někdo netvrdil a další tomu nevěřili a neposílali to dál. Američani lamentovali, že takhle to vypadá, když je zpoplatněný vzdělávání, Češi je smutně opravovali, že to s tím bohužel asi nemá nic společnýho.
Bylo tragicky bizarní, kolik lidí vakcínu zoufale chtělo, ale nemohlo ji dostat, protože nebylo dost dávek, a kolik dalších halasně vyřvávalo, že si ji nikdy píchnout nenechají.
Někdy tou dobou ministerstvo zdravotnictví rozjelo osvětovou kampaň, sestávající z inzerátu v novinách. Vypadal přesně tak, jak se dalo čekat – zjevně výrobu kampaně dostal za úkol večer před zveřejněním někdo, kdo v životě žádnou reklamu neviděl. Byla tam na obrázku velká zlá ruka s injekcí a nějakej titulek jako „VAKCÍNY ZABÍJÍ – toto není pravda.“ A pod tím písmem asi šestkou vytištěnejch pět odstavců vyvracení populárních hoaxů. Strašně ošklivý, nepraktický a vůbec hrozný.
Na ministerstvu se chytili za nos, mj. poté, co se jim vysmála celá česká marketingová komunita a udělala (tak jako předtím ajťáci, palírny, TUL a tisíce šičů roušek po celý zemi) zadarmo a přes víkend nástřel toho, jak by měla reklamní kampaň vypadat. Mám pocit, že se tomu některý pozdější reklamy podobaly, ale ne zas tak moc. Ministerstvo vypsalo výběrový řízení na ředitele komunikace. Blbý bylo, že ho vypsali myslím v úterý a v pondělí už chtěli od toho člověka propracovanej návrh kampaně. S ostudou teda výběrko zrušili a vypsali ho znova, tentokrát s nějakou normální lhůtou.
Řekl jsem si, že i se svým minimem zkušeností bych to uměl dělat líp a přihlásil jsem se, ačkoliv plat byl skoro tak strašnej, jako mají státní úředníci, učitelé a další nekvalifikovaný pracovníci. Nevzali mě. Ten člověk, kterýho vzali, asi po třech tejdnech skončil a pak už sem o tom neuslyšel nikdy nic. Možná to po večerech dělal Mára Prchal.
Někde mezi tím byla ještě epizodka, kdy tehdejší ministr zdravotnictví Blatný pózoval se dvěma vyumělkovanejma influencerama, který s ním točili nějaký cringe videa na podporu očkování. Budiž jim čest – přihlásili se podle všeho sami, protože chtěli pomoct (v situaci, kdy už to ledaskdo vzdal), ale výsledek nebyl nic moc. Hlavně nebylo jasný, koho mají influencovat, když se tehdy směli na očkování hlásit čerstvě sedmdesátníci.
Očkovací střípky
První dostali injekci zdravotníci, policajti a Babiš, následně důchodci, postupně stále mladší. Mezitím se začaly hlásit různý skupiny obyvatel, že jsou důležitý a měli by taky dostat přednost. Šlo například o pracovníky tzv. kritický infrastruktury. Ke svýmu pobavení tehdy Táta zjistil, že je taky kritickej (pracoval v telekomunikacích), což si podle svejch slov nechal napsat někdy v osmdesátejch letech, aby nemusel jezdit na vojenský cvičení. Nicméně to znamenalo jenom, že na něj přijde řada, až se začne očkovat jeho věková skupina.
Nějaký dobrovolníci (kdo jinej) udělali stránku, která uměla odhadnout, podle věku, komorbidit (další nový covidový slovo, znamenající další zdravotní problémy, který se různě negativně kombí s covidem), povolání atd., kdy se člověk k očkování dostane. Pro většinu lidí to vypadalo zhruba na příští dekádu.
Do covidovýho lexikonu rázem přibyly názvy vakcín: AstraZeneca, Pfizer, Moderna. S AstraZenecou byl trochu problém. Nejen, že měla nižší účinnost, ale ještě k tomu v asi tak jednom případu z milionu způsobovala smrtelný krevní sraženiny (u některejch věkovejch skupin). V různejch zemích se s ní pozastavovalo očkování, případně se omezovala jenom na některý věkový skupiny. Tuším, že u nás ji dostávali hlavně starší lidi. Některý z nich ovšem slyšeli, že není moc dobrá a tak ji nechtěli. Čím bylo očkování přístupnější, tím víc začínali lidi řešit, kde se čím očkuje. Většinou chtěli Pfizer, kterej měl nejlepší pověst.
Srbsko bylo chvíli nejproočkovanější zemí v Evropě, protože díky svojí unikátní geopolitický situaci měli vakcíny ze všech zdrojů, od Pfizeru po čínskej Sinopharm. Povedl se jim pak docela dobrej PR kousek, kdy nabídli, že oočkujou každýho, kdo si přijede do Bělehradu, bez ohledu na občanství nebo věk, a bude si moct vakcínu vybrat. Neznám nikoho, kdo si zajel, ale celkově se pár takovejch našlo. Důvodem pravděpodobně bylo, že s rychlejším očkováním dřív narazili na hranici toho, kolik lidí se očkovat chtělo, a aby jim vakcíny zbytečně neprošly, rozhodli se trošku podpořit turistickej ruch, zdevastovanej rokem a půl epidemie.
V celý EU šlo očkování pomalu, protože vakcín nebylo dost a nedaly se rychle navyšovat výrobní kapacity. Po čase vyšlo najevo, že unie vyjednala za dávku poměrně nízkou cenu. Naproti tomu Izrael řekl, že bere všechno za jakýkoliv peníze a tak měl vakcín dostatek. Nakonec se dostalo na každýho, ale na jaře 2021 jsme si z tohohle docela rvali vlasy.
Důležitý je taky říct, že vakcíny měl prostě jenom globální sever. Ono je teda obecně docela těžký zhodnotit covid v chudších částech světa, protože tam měli nedostatek všeho už od začátku, včetně testů, nebo vůbec lékařskýho personálu a tak se dopady pandemie musí vypočítávat nepřímo, třeba z míry nadúmrtí (další super covidový slovo, znamenající, o kolik víc lidí umřelo proti průměru v daný části roku).
Například se asi dá říct, že Česko bylo nejhůř zasaženou zemí z těch civilizovanejších. Jinde prostě pravděpodobně nebyly tak kvalitně sebraný data. Taky nás jiný státy začaly předbíhat, když třeba nějak změnily metodiku. V jedný africký zemi prostě udělali velkej náboženskej obřad, covid zažehnali, a pak zrušili všechny opatření a zakázali o něm mluvit. Měli tím pádem 0 případů covidu, akorát jim tam nějak nezvykle hodně lidí umíralo na zápal plic. To se stává, viďte?
Hodně se o tom namluvilo, že je neetický, aby si pro sebe vakcíny hamounily státy, který na ně mají peníze, načež se vytvořil jakejsi fond pro třetí svět. Různý země se zavázaly do něj koupit různě velký množství vakcín, ale většinou jim od složení slibu k jeho splnění trvalo hodně dlouho – asi tak dlouho, jak jim trvalo proočkovat všechny svoje občany, co o to stáli. Nemyslím, že to mohlo dopadnout jinak a nepřijde mi nutně eticky sporný, že se každej stát snažil ochránit všechny svoje občany především. Konec konců každej lidskej život má stejnou hodnotu, ne? Na druhou stranu, na jednom doktorovi nebo sestře v Guyaně závisí zdravím a životem mnohem víc lidí než v Česku…
Sputnik
Sluší se podotknout, že Rusové byli první, kdo s vakcínou přišel. Dosáhli toho za cenu různýho zanedbávání dobrý praxe, ale je faktem, že nějakou víceméně funkční vakcínu prostě vyplodili. Začali ji halasně nabízet celýmu světu v obrovskejch množstvích. Jenže…
Oni si samozřejmě Sputnik vyzkoušeli, nebo to tvrdili, ale ne podle mezinárodních standardů. Místo toho, aby poskytli potřebnou dokumentaci, začali okamžitě vypouštět mlhu o tom, jak zkorumpovaný západní vlády nechtějí Sputnik a radši nechávají svoje občany umírat. Dalo se to čekat, ale stejně byl vopruz to poslouchat. Zároveň tahle propagandistická snaha padla na úrodnou půdu. Výstřední slovenskej premiér Matovič se vykašlal na názor odborný veřejnosti i vlastního ministra zdravotnictví a osobně, na svý triko, objednal asi půl milionu dávek Sputniku.
Dorazilo jich asi dvacet tisíc, bez dokumentace, a slovenský odborníci konstatovali, že to vůbec není ta látka, kterou Rusko jako Sputnik prezentovalo WHO. Slovensko zaplatilo za celou dodávku. Naočkovat se tím podezřelým dryákem nechaly asi dva tisíce lidí. Rusko hrozně hřímalo a pak požadovalo nevyočkovaný dávky zpátky. Matoviče to stálo křeslo.
Tahle situace se v různejch zemích a obměnách opakovala. Rusko prostě ani zdaleka nezvládalo vyrobit dostatek vakcín pro export, natožpak pro svoje obyvatele, ale o to mu pochopitelně nikdy ani nešlo.
Moje očkování
Mně najednou přišel mail od vedení školy, že se můžou nechat očkovat VŠICHNI zaměstnanci. Byl jsem zařazenej do poslední skupiny, jakožto tehdy vůbec nejmladší pracovník, ale podařilo se. Bylo to v době, kdy se očkovali zhruba tak lidi okolo pětašedesáti a příslušníci superkritický infrastruktury. To byla kritická infrastruktura kritický infrastruktury - zjistilo se totiž, že do samotný kritický infrastruktury patří moc lidí na to, aby dávala smysl. Facebookem kolovaly výzvy, ať se mladý a zdravý lidi nenchávají očkovat, když furt desetitisíce seniorů po Česku čekají na svojí injekci. Nechal jsem se tím docela zviklat, ale na nátlak mně nejbližších seniorů jsem nakonec šel.
Sice tou dobou ještě na první dávku čekala řada o dost zranitelnějších lidí, ale na vině byla spíš obecně mizerná distribuce do regionů, než že by všechny vakcíny vysáli učitelé. Před očkovacíma místama se navečer tvořily fronty lidí, co si přišli mimo pořadník nechat píchnout to, co zbylo. Vždycky totiž někdo z těch co měli přijít, nepřišel, a vakcínu bylo potřeba spotřebovat, aby nepřišla nazmar. Usoudil jsem tak, že moje abstinence by nikomu nepomohla.
První dávku jsem dostal 21. dubna. Některý vakcíny byly jednodávkový, konkrétně Moderna a AstraZeneca, Pfizer byl dvojdávkovej. Měl jsem z toho strašně slavnostní pocit a nemohl jsem se dočkat. Už víc než rok jsem se bál, stresoval, obsesivně dezinfikoval, přemejšlel nad tím, kdo mě zabije, koho zabiju já, musel jsem bejt zavřenej, no prostě všechno to, co jsem popsal na předchozích stránkách – a tady byla cesta ven! Konec! Prostě konec, po kterým se už nebudu muset bát! Když jsem se připravoval na vakcinaci, myslel jsem na to, abych byl umytej a hezky oblečenej a až po nějaký době mi došlo, že to je vlastně nesmysl. Očkovacím místem projdou denně stovky lidí. Podání vakcíny trvá zhruba minutu. Personálu je úplně jedno, jak jsem oblečenej. Pro ně je to celodenní šichta, ne slavnostní okamžik.
Já se přesto slavnostně cejtil.
Byl teplej den, udělal jsem si vycházku do FNKV. Dal jsem si záležet, abych byl na místě včas a dobře se zorientoval. Děsila mě představa, že by mi třeba mojí dávku nedali a já pak musel čekat, až začnou očkovat mladý lidi a celou tu pomyslnou frontu vystát znova. Na místě převažovali stařečkové Mezi vetchejma kmetama o berlích trčelo několik dalších třicátníků, pravděpodobně učitelů. Cejtil jsem se zase trochu trapně a provinile, ale rozhodnutí už padlo.
Očkovalo se v omláceným paneláku na jižním okraji areálu nemocnice. Když jsem ho dřív vídal, myslel jsem, že to je nějaká opuštěná ubytovna pro dělníky, co tu nemocnici stavěli, nebo něco podobnýho. Vevnitř to nicméně nevypadalo tak hrozně. Osmdesátý léta, ale udržovaný a čistý osmdesátý léta. Stála se fronta, ale stejně volali podle časů, na který byl člověk napsanej a tak jsem ji nakonec předběhl. Doktorka se mě ptala na nějaký věci a já si rozepínal košili. Tričko s krátkým by samozřejmě bylo praktičtější, i když ne tak slavnostní. Než jsem se rozkoukal, už jsem injekci dostal. Vůbec to nebolelo, až do tý míry, že jsem měl nutkavej pocit, že mě nepíchli a jen to na mě hrajou.
Musel jsem pak dvacet minut sedět v čekárně, jestli se neprojeví závažný vedlejší účinky. Samozřejmě jsem na sobě pozoroval ledasco, ale bylo to spíš enormním vzrušením a tím, že jsem, i přes ty nejlepší úmysly, tu noc skoro nic nenaspal. Když se se mnou doopravdy nic dít nezačalo, šel jsem domů, celej šťastnej a dal jsem si volný odpoledne. Nejdřív jsem se jenom spokojeně tetelil, pak se začaly pomalu projevovat vedlejší účinky a už jsem nebyl ničeho schopnej. Rameno mi ztvrdlo a bolelo. Měl jsem první dávku!
Vedlejší účinky
Po podání vakcíny byly různý vedlejší účinky. Některý se v malým podobaly covidu. Skoro vždycky naběhlo a bolelo místo vpichu, obvykle přišla únava a ospalost, často taky nespavost, točení hlavy, mozková mlha, teploty až horečky. Ne úplně vzácný bylo taky dočasný ochrnutí půlky těla, což je, uznávám, docela šílený. Netrvalo ale dýl, než pár dní. V případech, který byly docela medializovaný, ale ve skutečnosti strašně málo častý, docházelo k závažnýmu poškození zdraví, nebo i k úmrtí.
Hezky to shrnovala infografika slovenskýho ministerstva zdravotnictví (tam to uměli, na rozdíl od nás, udělat dobře); Pravděpodobnost, že umřeš na kouření je dvě z deseti, že tě srazí auto dva z tisíce, že umřeš na covid dva ze sta a že umřeš na vakcínu dva z milionu.
I tak se spousta lidí nechtěla nechat očkovat, protože se báli nepříjemnejch vedlejších účinků. Že se nebáli toho, že se zadusí na JIPce, tomu nerozumím.
Očkování, Babiš a kampaň
Jakkoliv to na začátku vypadalo naprosto zoufale, postupně se očkování rozeběhlo. Babiš sliboval sto tisíc dávek denně. Trvalo mu to půl roku, ale pak to tak fakt chvíli bylo. Zrovna ten den, kdy jsem dostal druhou dávku, to bylo nad sto tisíc a byl to doposud rekordní den. Cítil jsem jakousi hrdost, že jsem toho byl součástí. Ve FNKV už kvůli očkování postavili řadu budek a hezkou stříšku na parkovišti, pod kterou se dalo sedět. Zaujalo mě, že se hned po sobě dvě paní, který nevypadaly nijak staře a dezorientovaně, ptaly dozoru na SMSku, která jim přišla. Zdravotník vysvětloval, že to je upozornění na to, že jim na mail přišly přístupový údaje ke stažení certifikátu o očkování a obě paní nad tím pokrčily rameny s tím, že mail nemají. Kdyby neměly TikTok, nedivil bych se tomu, ale mail? No – aspoň jim nemůžou chodit řetězáky…
Taky se v O2 aréně otevřelo obří očkovací centrum, personálně zajišťěný armádou. Nejsem si jistej, jestli bylo fakt potřeba, aby tam byli ausgrechnet vojáci, ale lidi je mají rádi. Tvoří hezkej funkční a chlapáckej protiklad slabošskýmu a chaotickýmu Babišovi. Někdo řekl, že měl z toho centra pocit, jako kdyby se octnul v americkým katastrofickým filmu, ale na konci, když už je to zachráněný a vojáci se o všechny starají. Tak aspoň něco hezkýho.
S tím, jak sluníčko po obloze stoupalo víc a očkovalo se, začaly Babišovi, kterej už v jednu chvíli vypadal jako politická mrtvola, zase stoupat preference. Zřejmě si uvědomil, že tuhle poslední věc už nesmí zvorat (byť si myslím, že jeho osobní zásluha na funkčním očkování je nízká).
Na další stranu je pravda, že očkování chtěla zhruba polovina lidí. Začátkem září počty denně naočkovanejch už klesaly. Dostali jsme se někam k 60 procentům naočkovaný populace (vyjma dětí, který se až na výjimky neočkovaly) a počty nakaženejch s blížícím se podzimem opět rostly.
V létě se začali očkovat i mladý mezi 18 a 30, který se zároveň chtěli očkovat nejmíň, protože si (chybně) mysleli, že jim nic nehrozí. Nejpozději tehdy teda měla jet nějaká masivní kampaň na přesvědčování váhajících nebo dokonce odmítajících. Kromě občasný reklamy v metru se ale nic takovýho nedělo. To, že vakcinace mladejch vyšla na léto, kdy se povinný doby čekání na naběhnutí imunity tloukly s prázdninovým programem, taky nijak nepomohlo. Bylo pak jednodušší si třeba před zahraniční cestou jenom udělat test.
Vrbětice
Tyvole.
Další téma široký jak step, jak ruská duše, jako covid sám. Naprosto přesahuje možnosti tohohle textu, ale nejde ho nezmínit.
Jednoho dne, zjara 2021 najednou ministr vnitra Svetříček začal něco vyhlašovat o tom, že poletí do Moskvy. Pravděpodobně kvůli Sputniku, Všichni nad tím lomili rukama. Na Slovensku se zrovna kvůli Sputniku otřásala vláda, každej s půlkou mozku věděl, že to je potenciálně nebezpečná látka, celý to smrdělo Zemanem a zoufalou snahou ČSSD se mu nějak zavděčit. Pak začal Babiš vypouštět signály, že nechce, aby Hamáček do Moskvy jezdil a Hamáček nakonec fakt připustil, že do Moskvy nepojede. Všichni si trochu oddechli a pak to bouchlo.
Teda, bouchlo to už o dva roky dřív, ale najednou v sobotu večer udělala vláda tiskovku, na který řekla, že nám Rusové vyhodili do vzduchu muničák ve Vrběticích (o čemž se do tý doby myslelo, že byla nehoda), čímž způsobili obrovský hmotný škody a smrt dvou našich občanů, a že budou následovat nějaký odvetný kroky.
V dalších hodinách a dnech nás vládní činitelé různě napínali a různý komentátoři komentátovali, kterej výrok byl správně silnej a kterým jsme Rusům ukázali slabost. Taky je dobrý zmínit, že jsme měli asi čtrnáct dní starýho ministra zahraničí. Předchozího liberálního prozápadního Petříčka Hamáček vyhodil, když proti němu vyhrál volbu o předsednictví ČSSD, asi opět ve snaze zavděčit se Zemanovi. Vypadalo to nicméně dobře. Za takovýhle atmosféry už nebylo možný, aby nám Rusové dostavili atomovou elektrárnu, nebo že bychom stáli o jejich Sputnik. Došlo na vyhošťování špionů a reciproční vyhošťování diplomatů, a tak dál.
Potom se ale celá věc začala trošku zašmodrchávat a drolit. Proč s tím vylezli v sobotu večer? Pokud s tím plánovali vylízt, proč chtěl Hamáček jet do Moskvy? Jak dlouho to, jakožto ministr vnitra, věděl?
Hamáček to vysvětloval na různejch bezpečnostních výborech a to, co z toho vylezlo ven, bylo naprosto příšerný. K novinářům neprosáklo zdaleka všechno, i tak toho ale bylo dost a stačilo to na mlácení hlavou do zdi nadprůměrnou silou. Svetříček se to snažil prezentovat jako úžasnej trik, kouřovou clonu a lišáckou konspiraci, kterým přechcal samotnýho Vladimíra Vladimiroviče, ale nikdo, kdo ho někdy viděl, by mu něco podobnýho nemohl věřit ani ve snu.
Zjištění BISky o Vrběticích zřejmě začalo prosakovat do médií. Je otázkou, jestli to bylo kvůli obyčejný indiskreci, nebo kvůli našim spojencům, který věděli, co máme za vládu a co ta je schopná s takovouhle zprávou udělat. Proto přišla ta tiskovka tak narychlo v sobotu večer. Byl to damage control ze strany vlády, který média nebo USA dali nůž na krk. Proč to udělali? Možná i proto, že Hamáček, když zjistil, že ruský agenti, co předtím otrávili Skripalovy a zabili jednu kolemjdoucí Britku, nám vyhodili do vzduchu muničák a zabili dva naše občany, se rozhodl letět do Moskvy a vyhandlovat hromadu Sputniku výměnou za to, že to nepustíme ven.
Chápete to?
Vehementně se pak zaklínal, že to byl jen zastírací manévr, aby poladil notičky s naším velvyslancem v Sajuzu, ale dá se tomu jen těžko věřit. Spíš je to hrozná bezpáteřní zrádná svině a ještě k tomu idiot. Sputnik tady kromě pár proruskejch magorů nikdo nechtěl. Ani těch pár procentíček ve volbách, kvůli kterejm to dělal, by mu to nepřineslo. Strašná, strašná podívaná. Není celkem divu, že když tyhle detaily vyšly najevo, že se na nás většina spojenců z EU i NATO vykvajzla a zůstala u verbální podpory. Ruský diplomaty vyhostilo pár zemí (všechna čest jim!), ty ostatní si celkem pochopitelně kvůli nám nechtěly pálit prsty. Hanba jak prase.
Blatný, Arenberger, Vojtěch
Když Blatný nějak provedl zemi třetí vlnou epidemie, dostal padáka, už ani nevím, kvůli čemu. Nahradil ho Arenberger, ředitel velký pražský nemocnice. Na něj během asi tří tejdnů praskly daňový úniky, podezřelá privatizace a já nevím, co ještě, takže se zase poroučel a Babiš na jeho místo postavil… Vojtěcha! Toho chudáka slušnýho člověka, kterýho kopl do řitě na podzim předchozího roku, když potřeboval na někoho hodit, že se za půl roku nic nepřipravilo a řítíme se rovnou do plnejch mrazáků mrtvol.
Delta
Cca od léta 2020 se začaly evidovat významný mutace covidu. První byla tzv. Britská, podstatně nakažlivější a o něco víc kosila i mladý lidi. Kvůli ní a pravděpodobně kvůli zakázkám něčí firmy se na podzim 2020 zavedly povinně respirátory – domorobo látkový roušky už nestačily. A někdy během jara 2021 nastoupila mutace indická, politicky korektně spolu s ostatníma mutacema rebrandovaná prostě na řecký písmeno, v tomhle případě deltu. Zase jedno z těch covidovejch slov, tentokrát takový nevinný, a přitom dostalo zatraceně zlověstnej zvuk.
Hlavním atributem delty bylo bohužel to, že ji relativně snadno chytli i vakcinovaný lidi. Tzn. po zhruba měsíci, kdy jsem se cítil bezpečně a ani ten respirátor moc nehrotil, jsem si ho zase pěkně utěsnil a začal si dávat bacha. Naštěstí tu obrovskou nakažlivost delta vyvažovala obvykle slabším průběhem – a u vakcinovanejch často úplně bezpříznakovým.
Nicméně, ve chvíli, kdy už si člověk myslel, že má všechno za sebou, covid ukázal, že se s ním ještě chvíli matlat budeme.
Třetí dávka
Další nepříjemná věc, která se zjistila v létě 2021, chvíli poté, co mi splasklo rameno a rozhodně v době, kdy mi ještě neopadla radost z toho, že jsem očkovanej a imunní proti všemu nebezpečenství světa, bylo zjištění, že vakcíny vyprchávaj'. Začalo se tím pádem mluvit o třetí dávce. V Česku se zpřístupnila koncem srpna, ale minimálně 8 měsíců po druhý a doporučovala se jenom starejm lidem. Nicméně nešlo o to, že by ta imunita po roce úplně zmizela (nebo rozhodně ne vždycky), jenom že zeslábla. Objevila se teda (opět) docela relevantní otázka, jestli by nebylo etičtější očkovat přednostně chudší země, kde ani první ani druhou dávku nedostal skoro nikdo, místo toho, aby si globální sever cizeloval svojí imunitu do dokonalosti.
Odpověď byla jasná: „lol ne“
Podzim 2021
Na podzim 2021 se začalo rozjíždět zase to, co už jsme znali z uplynulýho roku, jenom o něco zpožděnějc. Případy zase letěly nahoru po exponenciále, úmrtnost začala bobtnat. Možná míň, než před rokem, ale pořád byla nepříjemně velká.
Začal tlak na očkování způsobama, u kterejch si nejsem úplně jistej, jestli byly nejšťastnější. V podstatě šlo o postupný omezení testů zadarmo pro neočkovaný, později o jejich úplný zpoplatnění a ještě zavedení povinnosti se prokazovat testem nebo očkovacím certifikátem v podstatě kdekoliv. K tomu se připojila poměrně nevkusná, naštěstí ale ne moc viditelná kampaň s fotkama autenticky mrtvejch lidí v covidáriích s titulkama jako „myslel si, že má furt dost času“ nebo „nevěřil vakcínám.“
Přišlo mi to trochu nechutný a hlavně se to celý ukázalo jako úplně k ničemu. Nechodil jsem moc do hospod, ale tam, kam jsem náhodou zavítal, mě fakt nikdo nekontroloval (jednou v kině). Tou dobou se doočkovalo těch posledních pár tisíc lidí, který byli fakt jen líní, a zbytek už byl asi natolik zahrabanej v antivaxerskejch sračkách, že prostě nedorazil. Mezitím se přiškrtily očkovací kapacity a začalo se se třetí dávkou, u níž se dlouze otálelo i u poměrně ohroženejch skupin, no, prostě všechno jako doposud.
S tímhle pokusem udělat očkování jediným prostředkem k normálnímu životu se pojila hodně problematická zkratka - totiž, že všechny směrnice a nařízení jako by počítaly s tím, že očkovaný lidi nejsou přenašeči viru. To ale nebyla pravda a odborníci to rádi připomínali. Už zásadně pochybuju o schopnosti běžnýho voliče vnímnout, co odborníci říkají a kdo vůbec odborníci jsou, ale dávalo to nepříjemně dobrou munici těm, který tvrdili, že všechny anticovid opatření jsou stejně jedna velká blbost. Příliš často tomu totiž fakt tak bylo. Plus to samozřejmě taky nějakou měrou přispívalo k dalšímu šíření nemoci.
Čísla letěly nahoru dost podobně jako před rokem, ale vláda nedělala nic. Zdálo se dost možný, že se rozhodla celou situaci předat nastupující opozici v co nejhorším stavu. Nicméně ani nová vláda sama o sobě neměla moc vůle dělat nějaký radikální řezy v covidový oblasti, protože se chystala na řezy ve všech oblastech ostatních.
Tak probíhal mediální pingpong mezi ministerstvem zdravotnictví a opozičním anticovid týmem o tom, kdo za co vlastně může, prezident, kterej mezitím asi dvakrát umřel, ale znovu ho vzkřísili, dostal covid, ale přežil a ve skleněným teráriu si postupně den po dni zval na potítko jednotlivý ministry, aby je mohl protiústavně vysírat.
Začátkem listopadu se zase začala omezovat jakákoliv péče, u který to šlo, a v médiích byly zase rozhovory s vyčerpanejma doktorama. Tentokrát ještě obohacený o lahůdky jako kolik mají na JIPce neočkovanejch a jak si vyndavají infúze a vyžadujou koňský projímadlo nebo bazénovou dezinfekci. Atmosféra byla ale obecně spíš apatická. Nic se nezavíralo nebo nějak výrazně neomezovalo. Prostě - kdo chce být očkovanej, tak je, ostatní ať si taky dělají co chtějí, a zdravotníci, nebo lidi čekající na novou kyčel mají prostě smůlu. Nikdo už na to neměl nervy.
Ministerstvo zdravotnictví se okolo Vánoc rozhodlo ukončit kampaň k propagaci očkování. Bylo to poprvý, co jsem zaznamenal, že nějaká byla.
Když nastoupila nová vláda, tenhle stav potvrdila. Četl jsem zpětný hodnocení její volební kampaně, ve který podivuhodně nezmiňovala obludnej způsob, jakým Babiš posral covidovou situaci. Proč? Protože si nechala zpracovat analýzu a zjistila, že lidi prostě už o covidu nechtějí ani slyšet, tečka.
Tak teda umírala stovka lidí denně a jelo se dál.
Jediným ozvláštněním situace byli antivaxeři. Padaly první tresty za šíření nakažlivý nemoci, protože některý lidi se báli nechat se naočkovat a sháněli nákazu, aby pak po prodělaný nemoci mohli chodit do hospod atd. Asi jim nikdo neprozradil, že na sobě vlastně provozujou hodně primitivní vakcinaci…
Antivaxeři
Během podzimu se tahle banda docela vyhrotila. Objevily se případy osobních verbálních útoků na zdravotníky, útoků na očkovací místa, rozbíjení aut lékařů u nemocnic. Lidem, exponovanejm v boji s covidem, jako byl například Jaroslav Flegr, chodily anonymy, hovna, extrémisti na ně čekali před barákem, měli policejní ochranu.
Daniel Landa zorganizoval sabotážní DDoS útoky na místní hygieny a další zdravotnický zařízení.
Zpěvačka Hana Horká z Asonance se naschvál nakazila covidem, aby se mohla i bez očkování účastnit kulturních akcí a cestovat. Psala o tom nadšený statusy na facebooku, načež umřela. Její kámošky ji oslavovaly a chystaly se k nápodobě, přičemž doufaly, že „chytí Deltu.“
S pár antivaxerama jsem se potkal osobně. Protože jsem díky Bohu neměl žádný mezi kamarády nebo v rodině, bylo to pro mě docela zajímavý a taky trošku otřes. Jinak se totiž snažím lidem s jinejma názorama na objektivní fakta spíš vyhýbat, abych si udržel nějaký zbytky mentální stability.
S výjimkou jednoho to všichni chytili.
Instruktor Krav Magy. Na konci jednoho tréninku vybylo pár plonkovejch minut, tak nám vyprávěl o tom, jak se svět řítí do záhuby. Popisoval těžkej úděl nějakejch svejch kamarádů, co kdysi emigrovali do Kanady. Tam založili rodinu a vybudovali si kariéru. Když se začalo vyžadovat očkování, pracovali z domova, když se to zavedlo jako povinnost, prodali barák a vrátili se na Slovensko. Chudáčci!
To už jsem nevydržel a poznamenal, že jim to za to stojí?Následoval vodopád „argumentů“ ve stylu „a tys ten virus jako někdy viděl“ a jak můžu těm vakcínám věřit a „já jsem nebyl u doktora třicet let“ a tak dál. Pak mi ještě poslal mailem odkaz na nějakej dezinfo web. Poděkoval jsem mu za něj a už jsme to naštěstí neřešili. Když jsem o rok později s kurzama skončil, rozloučili jsme se jako přátelé, což byl ten naprosto nejlepší výsledek, jakej šlo od situace chtít. Covid buď neměl, nebo se o tom nezmínil.
Stacy - holka z tinderu. Dohadovali jsme se na randeti, řekla, že je jí ještě blbě, protože teď prodělala covid. Zmínila se, že nebyla očkovaná, tak jsem jí pogratuloval, že i tak měla lehkej průběh a nastal bizarní rozhovor, ve kterým se sama postupně nasírala a do stále větších a větších otáček a stěžovala si, jak se jí furt na očkování někdo ptá, a jak ji očkovaný vylučujou a nenáviděj’ nebo něco takovýho. Skoro nic jsem jí na to neřekl, zvládla sama vytočit úplně sama. Pro příště jsem si do profilu napsal, že antivaxerky pls ne.
Verča – další holka z tinderu. Ve skutečnosti antivax nebyla, ale očkovaná taky ne. Bydlela se svojí antivaxerskou mámou a popisovala mi stále černější mentální stavy, do kterejch se kvůli ní propadá. „Já už pomalu začínám věřit, že by mi to očkování fakt mohlo něco udělat. Chystám se jet do zahraničí a budu si to muset nechat píchnout. Bojím se, že to na mě máma pozná, a nevím, co se pak stane…“
Zdravotnickej personál - tohle mě docela překvapilo a rozesmutnilo. Na chodbě LDNky jsem slyšel dvě zaměstnankyně se bavit o tom, jak jsou ty vakcíny stejně jenom podfuk, aby na tom „oni“ vydělali. Přišla kolegyně po prodělaným covidu a vyřvaným hlasem vyprávěla, jak jí říkali, ať si pak přijde pro vakcínu, jak jen bude moct/chtít, a že to ona teda neudělá ani za zlatý prase. U personálu, pracujícího ve zdravotnickým zařízení s důchodcema mě tohle přišlo docela k posrání. Stejně tak jsem tam pravidelně potkával saniťáka, jak si s rouškou na bradě pokecává s holkama u vchodu. Na recepeci pracující dědek ani bába většinou roušky neměli vůbec.
Závěr v posledním díle „O ničem a na nic“
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-parolek-covidova-kronika-v-o-nicem-a-na-nic-125742
