Článek
Úvod
Tenhle text jsem v původní podobě sepsal mezi červnem 2021 a únorem 2022. Pustil jsem se do něj z toho důvodu, že jsem, stejně jako celej svět, od jara 2020 zhruba do jara 2022 prožíval historický události zásadního významu, o kterejch se bude určitě psát v učebnicích dějepisu. Tudíž se mě jednoho dne děti zeptají, jakej že byl ten covid, a já jim budu moct prostě dát přečíst následující řádky. Bude to lepší než vyprávění, protože už v létě 2021 jsem si uvědomil, že začínám zapomínat. Výrazy, lidi, memy a pocity, který pro mě chvíli předtím byly zásadní, se vytráceli, pohřbený pod dalšíma a dalšíma vrstvama úmornýho zoufalství.
Ambicí tohohle vyprávění není podat přesně chronologickou, vyváženou a ozdrojovanou zprávu. Snažím se jenom co nejupřímnějc zprostředkovat některý pocity, trendy a určitej zeitgeist tý éry, tam, kde se to hodí, i s mojí vlastní osobní perspektivou. Budu postupovat rámcově chronologicky, ale budu taky skákat po tématech, který se během pandemie postupně vynořovaly a okupovaly dnem i nocí zmučený nitro smolařů, co tehdy žili v Česku.
Tolik na úvod, teď už konečně kousněme do nedovařenýho netopejra a pusťme se do toho.
Tenhle článek je pokračováním série, kterou najdete na
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-parolek-covidova-kronika-i-nejezte-nevareny-netopyry-125711
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-parolek-covidova-kronika-ii-nejhorsi-rok-ever-125729
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-parolek-covidova-kronika-ii-best-in-covid-125734
https://medium.seznam.cz/clanek/jan-parolek-covidova-kronika-iv-toto-neni-pravda-125739
(…)
Omikron
Okolo Vánoc se k nám dostal Omikron. Od začátku ho provázela pověst lehký varianty, konečně tý „chřipečky,“ o který se mluvilo před dvěma roky. Někdy před Vánoci vystoupalo množství novejch případů na absolutní maximum dosavadní pandemie, a pak začalo klesat. Nevím, jestli kvůli promořenosti, nebo proto, že si lidi začali zase dávat pozornost. Každopádně proti omikronu by promořenost neměla moc fungovat, konec koneců, ani to očkování proti němu nechránilo, jen ho výrazně zmírňovalo.
Aby se předešlo politickejm interpretacím termínů jako „Britská“ nebo „Indická“ mutace, začaly se pro varianty covidu používat v posloupnosti písmena řecký abecedy. Niu se přeskočilo, protože „new variant“ by znělo blbě, a sí taky, protože by to mohlo někomu připomenout, že virus asi utekl z laboratoře v Číně. Další v řadě teda byl Omikron.
Objevil se na podzim 2021 v Jihoafrický republice, kde se začal masivně šířit. Spousta států uvalila na JAR a další africký země cestovní restrikce, na což Jihoafričani reagovali obviněníma z rasismu. Opět jsem si naivně říkal, že když se na to takhle rychle zareagovalo, že by to k nám nemuselo dorazit. Pochopitelně dorazilo cca během měsíce a půl, a pak během dalšího měsíce se to stalo dominantní variantou. I se zkušeností covidu je těžký v plný šíři docenit, jak moc globalizovanej svět jsme.
Hlavním znakem Omikronu, kterej se objevil v prvních novinovejch titulcích, z nichž se svíral žaludek, je jeho velmi vysoká nakažlivost. „Stačí závan nakaženého dechu!“ děsila TV Nova, a byla to v podstatě pravda. Postupně, nejdřív ve velkejch závorkách a s odkazem na to, že v JAR je hodně mladá populace, začalo vycházet najevo, že Omikron má v průměru výrazně jemnější průběh, než u předchozích variant.
A tak začaly čísla trhat rekordy nejdřív v západní Evropě, potom i u nás a vlna se postupně sunula na východ, s tím, jak Rusko začínalo přisouvat vojska k hranicím s Ukrajinou a hrotit rétoriku. Zároveň s tím alespoň nějakou chvíli klesaly množství hospitalizací a úmrtí. Na jednu stranu jsem měl dojem, že to už nikoho moc nezajímá, na druhou stranu v půlce ledna byl problém si objednat léky a Rohlík byl vykoupenej.
Cca o tři týdny později zrušil soud povinnost prokazovat se očkováním v restauracích, načež vláda protlačila parlamentem pandemickej zákon, kterej to teda zase legalizoval - a řekla, že to ruší. Týden poté zrušila i plošný testování, a to v situaci obřích přírůstků (50 000 nových případů denně!) a opět rostoucích počtů hospitalizací. Už předtím zkrátila povinnou karanténu na tak krátkou dobu, že se některý lidi vraceli do práce ještě infekční.
Specifikace respirátorů
Respirátory jsou certifikovaný do různejch tříd podle toho, jak moc nebo málo jsou propustný. V EU se používá standard FFPx. V Číně mají nějakej jinej, kterej EU neuznává a neakceptuje. I přesto byl jmenovanej v oficiálních nařízeních jako jeden z požadovanejch stupňů ochrany. Respirátory, splňující evropský normy, jsou taky označený takovým tím kulatým CE (conformité européenne). Na čínskejch je taky CE, akorát se kružnice těch písmen protínají, čímž tvoří fakticky jiný, byť podobný logo, který neznamená nic a klame spotřebitele s potenciálně fatálními následky. Vtipný, ne?
Zdraví lidi se v respirátorech „dusili.“ Ti s covidem se v nemocnici dusili doopravdy.
Já jsem většinou nosil respirátor třídy FFP3, tedy kvalitnější, než bylo vyžadováno. Kamarádka lékařka mi říkala, že i na covidovým oddělení nosí FFP2. Já jsem s tím svým vybíhal eskalátory a zpíval v kostele. Když jsem si ho jednou zapomněl a použil jsem rezervní FFP2, málem jsem neudejchal normální chůzi. Z toho mi vychází, že kdyby stěžovači zainvestovali do lepších (a pohodlnějších) ústenek, nemuseli by trpět. Ale kdo by dělal víc, než zákonem požadovaný minimum, žejo?
Falešná pozitivita?
Jednou jsem se vzbudil s trochu nachcípaným pocitem, tak jsem si udělal antigenní test a vyšel mi pozitivní. Udělal jsem si druhej, opět pozitivní. Nasadili jsme teda doma respirátory a jídlo jsem dostával za dveře pokoje. Odpo jsem šel na PCR test a další den se dozvěděl výsledek: negativní.
Podobná situace se opakovala u ségry. Jí ovšem bylo i doopravdy špatně. Od kamarádů jsem slýchal podobný příběhy. Pozitivní antigeny, negativní PCR.
Nikde jsem se nedočetl, jestli to bylo vysokou odlišností Omikronu od Alfy, nebo kvůli další mutaci, která se tehdy objevila v severní Evropě a s jejíž detekcí už byly výrazný problémy. Ne při testech, ale při sekvenování. Kdo ví.
Vlastně jsem byl docela zklamanej, když jsem zjistil, že jsem negativní. Měl jsem docela chuť si tím už projít, když je ten omikron tak „neškodnej,“ a mít pokoj.
V dalších dnech jsem si četl o tom, jak 70 procent lidí má po covidu dlouhodobý problémy a zase jsem si představoval, jak se na podzim covid třeba vrátí a zjistí se, že ti, co neprodělali Omikron, jsou v obzvláštním ohrožení od nějaký nový varianty.
Nová vláda
Oproti tomu, jak to vypadalo na jaře, Babiš neprohrál nijak drtivě. Pandemie trvala dostatečně dlouho, aby lidi na jejím konci už zapomněli na začátek (včetně mě, proto vznikl tenhle text). Nová vláda se v boji s covidem od začátku projevila několika způsobama: žádný velký restriktivní opatření, zrušení předchozí vyhlášky o povinným očkování u některejch profesí, bombastický prohlášení a chaotický, nepřipravený a nepochopitelný opatření. Ministr zdravotnictví Válek člověk s nulovou schopností komunikace.
Takže všechno při starým. Nevadí, už jsme zvyklí.
Závěr
Předchozí řádky jsem napsal skoro všechny v roce 2021. Na začátku roku 2025 jsem zápisky učesal, výrazně zmenšil počet vulgarismů a občas změnil přítomnej čas na minulej. Následujících pár vět v uvozovkách tvořilo konec původního textu, poslední zmínky o covidu, které jsem zapsal v únoru 2022. Ponechávám v původním znění svou tehdejší perspektivu.
„Katastrofa se rozpouští v nudě a únavě, vlastně mnohem větší strach než z covidu mám už z možnosti rozjetý války na Ukrajině. V půlce února máme před sebou možná poslední možná zbytečnou vlnu a pak už třeba fakt konec, i když bych se nedivil, kdyby se to ještě vracelo, jak bude vyprchávat očkování. Vypadá to, že se pandemie tak nějak rozplizne. Nevěřím v nějaký velký poučení. Nezvládli jsme to v jejím průběhu, určitě se nikdo nebude mít chuť poučovat až to bude za náma a budeme muset řešit agresivní Rusko a Čínu.
Tohle píše v únoru. Kdo ví, co bude zítra a co bude za půl roku.“
Bylo 22:22, 22. 2. 2022, když jsem se zbytkem narvaný tramvaje č. 22 jásal a skandoval
„Dvacet dva! Dvacet dva!“
Lidi venku se smáli a natáčeli si nás, vagónem kolovaly flašky. Nenapil jsem se, ale roušku jsem si možná i sundal. Byla to prča a měl jsem radost, že jsem se na tenhle happening vykopal z baráku.
„To je docela v prdeli, co?“ řekl jsem Igorovi o dva dny později ráno.
„Co?“ divil se.
„Tys dneska ještě nekoukal na zprávy?“
Ten mechanismus už mi byl povědomej. Šok, a pak obsendantní nutkání sehnat co nejvíc informací, předběhnout čas, pročíst se co nejdřív ke konci, zjistit, jak to dopadne. Už jsem ale byl zvyklej - zatímco na začátku lockdownu jsem nedokázal nic dělat asi dva tejdny, když začala třetí světová, vrátil jsem se k běžnýmu pracovnímu nasazení už po čtyřech dnech.
Covid jsem konečně chytil v březnu 2022 a samozřejmě jsem okamžitě nakazil i rodiče. To jaro už jsme měli všichni pocit, že to máme za sebou, a tak si to na poslední chvíli prodělali snad každej, kdo tomu doposud unikal – kromě Igora, kterej byl celou dobu znatelně míň opatrnej, než já.
Pár dní jsem měl teplotu a byl jsem slabej, pak se mě držela mozková mlha. Potřeboval jsem napsat mail, v hlavě jsem měl myšlenku, kterou jsem chtěl vyjádřit, ale někde na cestě k prstům zmizela a já ji nedokázal zformulovat. Naštěstí mě to po dvou tejdnech přešlo. Nepřišel jsem o čich ani chuť, ani mě nepostihly žádný jiný znatelný následky, kterým neušly tisíce lidí jenom v ČR.
Nedokážu tím pádem posoudit, který z mejch zdravotních a psychickejch problémů jsou kvůli covidu, který kvůli dvouletýmu hnití v lockdownu a který čekaly na svojí chvíli už dávno předtím. Antivaxeři předpovídali všem, který se nechají očipovat Billem Gatesem záhubu do dvou hodin, dnů, týdnů, let, desetiletí. Covid se naproti tomu může dlouhodobě plíživě projevovat poškozením orgánů, depresema, neplodností, šílenstvím, smrtí a vším mezi tím.
Za celou pandemii jsem nedobrovolničil v domově důchodců ani v nemocnici, nikomu jsem osobně nepomohl, protože mi vždycky přišlo smysluplnější se snažit se nenakazit a tak šeřit zdravotnictví i ostatní. Za tím účelem jsem byl, troufám si říct, o dost opatrnější než většina mejch vrstevníků. Špatný svědomí nemám, důvod bejt na sebe hrdej ale taky ne. K žádnýmu prozření u mě nedošlo. Nebyl jsem produktivnější, spíš jsem se patlal v prokrastinaci stejně jako celej život. Nenaučil jsem se novej skill ani jsem nenakreslil komiks, pro nějž jsem měl už v létě 2019 storyboardy.
Když pandemie skončila, zjistil jsem, že už nehraju na bicí, který byly od gymplu můj život, protože covid zahubil kapelu a bylo těžký se vrátit. Zjistil jsem, že kamarády, který jsem vídal jednou za čas, jsem neviděl už tři roky, během kterejch se z chlastajících studentů proměnili v rodiče. „A co ty teďka vlastně děláš,“ je smutnej začátek rozhovoru s někým, s kým dřív člověk zažíval důležitý věci. Z dvacátníka jsem se stal třicátníkem. To není nic hroznýho, a došlo by k tomu i bez covidu, ale dva roky prostě zmizely a nezbylo po nich skoro nic smysluplnýho.
Češi se pořád ani nenaučili nosit roušky, když mají chřipku.
„Já jsem nemocnej, tak snad to ode mě nechytíš, haha.“
Paměť je krátká. Po vlně solidarity s Ukrajinou a po prezidentskejch volbách jsem začal mít svoje spoluobčany zase rád, i když ti, kterým byla smrt jejich sousedů fuk, který si nenechali nic vysvětlit, který najisto věděli, že si média a lékaři a funebráci a nemocný covid jenom vymýšlejí, jsou tady pořád. Paměť je krátká, politici, zodpovědný za desetitisíce mrtvejch jsou znova v úřadě, nebo se do něj chystají. Věřím, že ledaskdo vyšel z covidu jako lepší člověk, požehnanej novejma cestama, kterejma se musel ubírat, nebo dobrem, který měl příležitost udělat. Společnosti jako celku se to ale podle mýho názoru nepřihodilo.
Jakej byl ten covid, dědečku? Vyprávěj!
Bylo to takový o ničem, hochu, a nic z toho nezůstalo.
-KONEC-
komiks
