Češi jako hrozba – Nacistický film o přízraku zlaté Prahy

Hlavní postavou příběhu je Anna, dcera německého velkostatkáře Jobsta a české matky, pražské rodačky, která kdysi spáchala sebevraždu skokem do mokřad. Anna trpí stejnými slabostmi jako matka – neodolá krásám velkoměsta a tajně odjede do Prahy na návštěvu k tetičce. Zde se seznámí se svým bratrancem Tonim. Ten ji okamžitě okouzlí a svede. Po sedmi týdnech se už těhotná Anna dozvídá, že ji otec po jejím útěku vydědil. Toniho zájem o nevěstu bez věna rychle ochladne, a tak se dívka vrací zpátky domů. Přijíždí právě ve chvíli svatební hostiny, kde u stolu sedí její otec vedle své nové české manželky, hospodyně Marušky, – oba dívku cíleně ignorují. Zdrcená Anna utíká k matčině hrobu a spáchá sebevraždu stejným způsobem jako ona. Na první pohled melodrama s tragickým koncem, ale pod povrchem se skrývá silný ideologický materiál.

Ochrana německé krve

Češi – zástupci méněcenné slovanské rasy – jsou ve filmu vyobrazeni především ve dvou postavách. Toni je vykreslen jako městský floutek, svůdník a manipulátor. Anna se mu zalíbí. a tak ji k sobě připoutá. Obdivuje na ní její opravdovost a čistou venkovskou duši, ale o obě tyto kvality dívku připraví, poskvrní ji a pak bez zájmu zase odhodí. Tou druhou postavou je Maruška. Pracuje jako hospodyně u statkáře Jobsta, ale touží se stát jeho ženou. Je to právě ona, kdo Annu přesvědčí, aby navštívila Prahu. Po dívčině odjezdu začne Maruška statkáře zpracovávat. To se jí nakonec podaří, Jobst svoji dceru nemilosrdně odvrhne a s Maruškou se zasnoubí.

I další české postavy v příběhu připomínají spíše karikatury lidských bytostí. Češi jsou vším, co je v člověku nízké, amorální a podlé. Jejich pravý charakter se objeví až ve vypjatých situacích, kdy se pod uhlazenou maskou objeví nenávist a zbabělost krys zahnaných do kouta. Připomínají parazity, vycucávající z opravdových lidí životní sílu. Takové jako oni je potřeba odříznout co možná nejdříve, než napáchají škodu.

Němci jsou naproti tomu pracovití, čestní a spravedliví. Jejich jedinou chybou je přílišná důvěřivost a naivita, ale i ta je v závěru příběhu vykoupena. To, když Jobst nakonec odvrhne Marušku jako svou nastávající, a Anna smyje svoje selhání skokem do mokřad, čímž zabije sebe i své nenarozené dítě. Původně měl ke konci filmu zemřít velkostatkář Jobst, ale to se nelíbilo ministru propagandy Goebbelsovi, který do natáčení zasáhl. Režisér Harlan Harlan ve své knize „Ve stínu mých filmů“ popsal Goebbelsovu volbu slov tak, že „je nepřijatelné, aby ‚míšenecká selka‘ porodila ‚českého spratka‘, který by případně zdědil německý majetek.“ Tato náhlá změna jasně dokazuje národněsocialistický záměr, který za filmem stál.

Anna se nedokázala ubránit osudu, který jí vnutila slovanská krev, přestože dobré dědictví – dědictví po otci – bylo stále její součástí. Ačkoli národní socialisté viděli v ženě hlavně matku (po vzoru Hitlerova požadavku: „Cílem ženské výchovy musí být nezměnitelně budoucí mateřství.“), „Zlaté město“ se tomuto výroku vzpírá a ukazuje zabití plodu jako pozitivní aspekt. Avšak záhy přichází s vysvětlením: dítě, jehož rodiči by byli míšenka a český hejsek, by v sobě neslo „špatné“ vlastnosti obou rodičů. Jediným řešením tak byla pouze smrt, protože i vůdce říká, že „svatá je každá matka dobré krve“. Pouze ta.

Blut-und-Boden

„Otče, odpusť mi, že jsem nemilovala rodnou zemi tak jako ty,“ říká Anna předtím, než si vezme život. Tato důležitá poslední slova jsou odkazem nacistické ideologie „Blut und Boden“ („Krev a půda“) – tedy, že německá země je mysticky vázána k německé krvi. Nacisté považovali Němce za národ lesa: zakořeněné v půdě, starající se o krajinu kolem sebe a žijící v jasně daných hierarchických strukturách. Hlavním ideálem byl rolnický, tedy venkovský způsob přirozeného a tradičního života spojeného s rodnou krajinou, ve které byla krása spojována se zdravím, sílou a životem. Rolníci byli bráni jako „hlavní nositelé národního genetického dědictví, zdroj mládí pro národ (Volk) a páteř národní obrany.“ Venkovská zemědělská rodina je vykreslena mytologickým a lidovým slovníkem jako bašta národního společenství.

Protikladem ideálu venkova je pak město. Městská kultura byla brána jako doména Židů, Romů a Slovanů, tedy národů bez vztahu k půdě, kočovníků, emocionálně chudých a destruktivních, kteří jen využívají práci zemědělců ostatních národů. Tzv. „asfaltová kultura“ byla akronymem pro židovský vliv a vzpírala se vůli vůdce. Alfred Rosenberg – významný nacistický ideolog – spatřoval největší nebezpečí v „odlivu z venkova do měst, který představuje smrtelné nebezpečí pro náš Volk. Města se rozpínají, vyčerpávají a znervózňují náš lid. Zpřetrhávají svazky, které ho poutají k přírodě.“

Film byl tedy součástí kampaně proti odlivu obyvatel venkova do měst. Anna přijíždí do Prahy jako kurážné a zvídavé děvče v národním kroji. Postupně ji ale město začne měnit. Národní kroj nahradí městskou módou, poprvé použije rtěnku a volání domova je čím dál slabší. Anna je odtržena od země, ke které patřila. Postupně začíná chřadnout a její životní sílu nahrazuje letargie a utrpení.

Ten, kdo je zemi nevěrný, bude potrestán vyšší mocí. Tou mocí není Bůh, světský soud, společnost ani rodina, ale sama půda, matka příroda. Hitler ve své knize Mein Kampf píše: „Zatímco se člověk pokouší vzpírat tvrdé logice přírody, upadá do boje se základními principy, kterým vděčí za existenci svého člověčenství. A tak musí jeho jednání proti přírodě zákonitě vést k jeho zániku.“. Země je lůnem, kolébkou, ale i hrobem lidstva. To ona tvoří důležitý koloběh života a je základem pro životy budoucí. Jobst po smrti dcery nechá odvodnit rašeliniště, místo něj vypěstuje zlatavé žito, které obklopí společný náhrobek matky a dcery. Ideologický kruh se tím uzavírá: žito, které nyní živí lidi, je vypěstováno na oběti lidí zakořeněných ve své vlasti. Na základě jejich práce, potu a krve, která ji zúrodňuje.

Zákaz promítání v Protektorátu Čechy a Morava

Šlo teprve o druhý německý film natočeným v barvě pomocí systému Agfacolor, který tak konkuroval americkému Technicoloru. Režisérem se stal Goebbelsův oblíbenec a prominentní režisér nacistické kinematografie Veit Harlan. Ústřední roli pak zahrála Harlanova manželka švédského původu Kristina Söderbaum. Herečka, která byla ztělesněným idolem německé ženy propagovaný národními socialisty – měla světlé vlasy, modré oči a dětsky znějící hlas.

Natáčení probíhalo v Barrandovských studiích během let 1941-42. Tedy v době, kdy po úspěšném atentátu příslušníků československé armády na zastupujícího říšského protektora nastalo nejhorší období v našich novodobých dějinách. Doba nacistického běsnění a teroru známého jako druhá heydrichiáda, během které byly vyhlazeny obce Lidice a Ležáky a o život přišlo více než 5000 československých občanů. Volné promítání bylo na území okupovaných zemí východu zakázáno kvůli anti-slovanské propagandě – s výjimkou Tisova Slovenského štátu. Film se navzdory tomu stal kasovním trhákem a svoji popularitu si udržel i po válce. Tedy už v lehce upravené verzi, kdy nejhorší anti-české scény byly nadobro vymazány cenzurou.

Použité zdroje:

FEST, Joachim – Hoffmann, Heinrich. Hitler – Tváře diktátora. Praha: Ottovo nakladatelství, 2005. ISBN: 80-7360-324-1.

GIESEN, Rolf. Nazi Propaganda Films. McFarland: McFarland & Co Inc, 2008. ISBN: 9780786438709

HITLER, Adolf. Mein Kampf. Praha: Naše vojsko, 2016. ISBN: 978-80-206-1595-4.

Kolektiv autorů. Protektorát 1939–1945. Brno: Extra Publishing, 2018. ISBN: 978-80-7525-153-4.

PELIKÁN, Vojtěch. Pojetí krajiny a její ochrany v nacistické ideologii. Politologie – Environmentální studia. Brno, 2007, Bakalářská práce, Fakulta sociálních studií Masarykova univerzita v Brně. Vedoucí práce: Mgr. Karel Stibral, Ph.D.