Článek
Příprava na krutost
V roce 1940 Německo dál vedlo své vítězné tažení Západní Evropou. S obsazeným územím se pod přímou německou správou ocitly i miliony židovských obyvatel. Nacisté věděli, že širší německou společnost je potřeba připravit na to, co mělo přijít o dva roky později. Tzv. Konečné řešení židovské otázky – tedy masovou a systematickou likvidaci miliónů lidí židovského původu. Jednu z hlavních rolí této přípravy měla zaujmout nacisty ovládaná kinematografie.
Dle Richarda Levyho. profesora moderní německé historie, bylo „za nacistické éry vyrobeno až 1100 celovečerních filmů. Jen hrstka z nich však vykazovala explicitní antisemitský obsah, a i u těch byl antisemitismus často druhotný ve vztahu k ději.“ Právě v roce 1940 se však v nacistické kinematografii objevily tři filmy, které toto pravidlo porušily. Hlavní postavy Židů v nich ztělesňovaly ty nejhorší antisemitské stereotypy. Židé byli vykreslováni jako úhlavní nepřátelé každé vyspělé společnosti napříč historií. Názvy těchto filmů: Rothschildové, Věčný Žid a Žid Süss. Právě posledně jmenovaný titul – který paradoxně vycházel z knihy židovského autora – byl ve svém snažení ze všech nejúspěšnější.
V listopadu 1938 říšský ministr propagandy Joseph Goebbels přednesl v Mnichově zprávu o zabití německého diplomata v Paříži židovským studentem. Jeho plamenný projev vyprovokoval nenávistný protižidovský pogrom – známý jako „Křišťálová noc“. Tato brutalita nejenže vyvolala ostrou kritiku na mezinárodní úrovni, ale smíšených reakcí se dočkala i od německých médií a větší části německé společnosti. Bylo tak potřeba změnit strategii. Místo vyzývání k otevřenému násilí, nacistická propaganda měla „objasňovat události zahraniční politiky“ tak, aby německý lid sám vyzýval k násilí proti Židům. – Na fotografii zničený židovský obchod v Magdeburku.
Děj filmu začíná korunovací württemberského vévody, který skládá přísahu německému vévodství. Vévoda má však nákladný životní styl – kromě jiného má rád drahé šperky, opulentní slavnosti a krásné ženy. Württemberský sněm mu ale odmítá dávat peníze, a tak se panovník seznámí s Josephem Süssem Oppenheimerem. Ten nabídne vévodovi nádherné klenoty s výraznou slevou. Vévoda je nadšen a postupem času začne využívat Židových služeb. Brzy však zjistí, že je dlužen obrovskou nesplatitelnou částku. Süss přijde s řešením – vymůže si na vévodovi pravomoc vybírat mýtné na všech mostech a silnicích. I vévoda z mýtného bude mít svá procenta, a tak časem Süssovi svěří ještě více pravomocí.
Nové daně způsobí zdražení potravin a způsobí bídu obyvatel vévodství. To vyvolá občasná povstání, která jsou ale vždy tvrdě potlačena. Süss v roli mazaného politika neváhá zavírat, mučit, a dokonce i popravovat každého, kdo se postaví jeho vládě. Postupně se stává nedotknutelnou šedou eminencí s téměř neomezenými pravomocemi. Opilý mocí dokonce znásilní dceru předsedy württemberské rady. Mladá křesťanka neunese tuto hanbu a utopí se v řece. Její smrt zavdá příčinu povstání württemberského lidu, který svrhne svého panovníka. Vévoda zemře na infarkt a Süss sám bez vévodovy záštity je vzat do vazby a k závěru filmu popraven. Hrůzovláda nad německým lidem je tak u konce.
Süss ubohý, Süss všemocný
Židé v tomto filmu jsou vyobrazování jako ošklivé, zavrženíhodné bytosti se zachmuřenými tvářemi a ostrými pisklavými hlasy. Jsou uzavřenou komunitou žijící na okraji společnosti. Pohybují se ve stínech mimo světlo pozornosti okolního světa. Zpočátku je Süss také takový. Poprvé se s ním setkáváme v jeho zapadlém obchodě, kde vládne věčné šero. Oblečený v černých šatech, nahrbený a s pokřivenou vousy zarostlou tváří. Mluví s výrazným jidiš přízvukem. Následuje však další scéna, kdy se Süss vydává v kočáře za vévodou. Jsme svědky nenadálé proměny. Temnota a zádumčivost zmizely. Místo toho je náhle usměvavý, pečlivě oholený, učesaný. S čistými, draze vypadajícími světlými šaty, vybraným vystupováním a dokonalým přízvukem vypadá jako opravdový německý aristokrat.
Nacisté tímto varují před tzv. „Židem v přestrojení“. Tedy údajné schopnosti Žida nepozorovaně proniknout do jakékoliv společnosti. Süss v jedné scéně říká, že „jeho domovem je svět.“ To jde ruku v ruce s dalším nacistickým stereotypem Židů jako poutníků bez kořenů v kontrastu s Němci a jejich láskou k rodné půdě a své vlasti. Tato „vrozená vykořeněnost Žida a jeho schopnost asimilovat se do jakékoliv společnosti, kterou si vybere“ není však vždy účinná. Protože navzdory svému umění splynout, je bystrými Němci Süssův původ brzy odhalen.
Süssova transformace
Hlavním motivem filmu je však nepřátelství Židů vůči nežidům. Aspoň to se psalo v příručce pro tisk, kterou vydali sami nacisté. Zde se zdůrazňovalo, že jakmile se takový „prohnaný Žid“ dostane do odpovědných a mocenských pozic, tak „zneužívá moc nikoli pro dobro společnosti, ale pro své vlastní rasové cíle.“ Přesně to udělá i Süss: zruší odvěký zákaz vstupu Židů do města. Následuje pak scéna dlouhé kolony Židů, kteří vedle svých vozů pomalu klopýtají otevřenou branou do ulic. Jsou to zástupy ubohých, nemocně vypadajících, pokřivených postav plahočící se za hlasitého zpěvu nábožných modliteb. Celá ta ponurá scéna budí dojem zákeřné nemoci proudící do tepen živého organismu.
Jedním z největších strachů nacistů bylo nebezpečí míšení ras. Podobně, jako jsme si o tom psali ve Zlatém městě, i v tomto filmu taková snaha končí prolitím árijské krve. Mladá dívka místo toho, aby porodila nečisté dítě, raději spáchá sebevraždu. Apel rasové čistoty je natolik silný, že vzbouří celou společnost, která se jednou provždy zbaví svého úplatného vévody i jeho pravé ruky a z města vyžene všechny nezvané hosty. Ve filmu je použita řada negativních stereotypů o Židech jako o materialistech, lidí nemorálních, prohnaných, nedůvěryhodných a fyzicky neatraktivních. Na jedné straně jsou vykresleni jako kapitalisté, na druhé straně jako chudí, špinaví přistěhovalci. Historik Mike Davis píše, že „tisíc let evropského antisemitismu se zhušťovalo do zbabělého násilníka Süsse se špinavým plnovousem, hákovým nosem a kňouravým hlasem“.
Natáčení začalo v březnu 1940 ve studiích UFA v Berlíně. Scény zobrazující vstup Židů do města a uctívání v synagoze se však natáčely v Praze v oblíbených Barrandovských studiích. Zde byli k účinkování donuceni skuteční židovští komparzisté. Pro použití ve filmu bylo režisérem Harlanem odvezeno 120 Židů z lublinského ghetta.
I přes dvojaký charakter hlavní postavy však film ve svém závěru nenechává diváka na pochybách, jaký Süss doopravdy je. Po úmrtí vévody je jeho maska sejmuta a pod ní se schovává ubohý a zbabělý člověk prosící život, který se do poslední chvíle hájí tím, že nebyl ničím jiným než „věrným služebníkem“ zrádného vévody. Jeho klec se zvedá do výšky, kde na něho bez jediného zachvění vzhlíží přeplněné náměstí lidí, jako by sledovali chyceného kroutícího se hada. Film končí scénou, kdy předseda württemberské rady znovuzavádí restriktivní opatření vůči Židům. Promlouvá přitom k davu lidí: „Nechť je tato bolestná zkušenost poučením pro naše děti a děti jejich dětí. Aby se v budoucnu vyvarovali stejné chyby.“ Nacistické varování pro německou veřejnost: Co se s nimi stane, pokud projeví slabost a nebudou se mít na pozoru před svým úhlavním nepřítelem.
Triumf nacistické kinematografie
Navzdory všemu však Žid Süss nebyl přímočarým a prvoplánovým propagandistickým filmem(jako tomu bylo například u filmu Věčný Žid natočeného v témže roce). V tomto případě byl znát Goebbelsův rafinovaný přístup k propagandě, kdy antisemitská poselství byla schována pod vrstvou poutavého příběhu s lidovou přitažlivostí a vysokým rozpočtem. Celkové náklady činily více než 2 milióny říšských marek a na filmu je to znát hlavně v „honosných kulisách, efektním davovým scénách, zručnému scénáři a skvělým hereckým výkonům většiny hlavních představitelů“. Dá se říct, že ve filmu se potkalo to nejlepší, co mohla nacistická kinematografie nabídnout.
Film měl fantastický komerční úspěch nejen v Německu, ale i v zahraničí. Pokladní tržby se vyšplhaly na astronomických 6,5 miliónů říšských marek a film podle odhadů vidělo více než 20 miliónů diváků. Heinrich Himmler nařídil, aby byl film promítán jednotkám SS, které měly být vyslány proti Židům, nežidovskému obyvatelstvu v oblastech, kam měli být Židé deportováni, a také dozorcům v koncentračních táborech. Objevily se zprávy o protižidovských násilnostech po zhlédnutí filmu diváky – hlavně mezi mladšími ročníky. Stefan Baretzki, dozorce v koncentračním táboře Osvětim, později uvedl, že po promítání filmu Žid Süss dozorci druhý den mlátili židovské vězně se zvýšenou brutalitou.
Adolf Hitler i Joseph Goebbels byli velcí příznivci filmu a oba si uvědomovali jeho potenciál k oslovení mas. Říšský ministr propagandy ve svých projevech zdůrazňoval, že úlohou německé kinematografie je sloužit jako „předvoj nacistické armády“, která se vydává dobýt svět. Žádal filmaře, aby „produkovali filmy s … ostrými rasovými konturami“.
Ačkoli se Joseph Goebbels obvykle aktivně nepodílel na výrobě konkrétních filmů, v případě velkých propagandistických filmů, jako byl například Žid Süss, se rozhodl tak učinit. Veit Harlan, režisér filmu, a jediný z nacistických režisérů, který byl po válce souzen za zločiny proti lidskosti, se hájil tím, že nikdy nebyl nacista ani antisemita. Byl údajně k natáčení filmu donucen Goebbelsem stejně jako většina herců (včetně Harlanovy manželky). Goebbels prý často zasahoval do tvůrčího procesu, upravoval scénář i již natočené scény, aby byl Süss a Židé obecně vykresleni v tom nejhorším možném světle.
Česko-kanadský spisovatel, exilový nakladatel a filmový teoretik Josef Škvorecký píše, že všichni hlavní herci i režisér Harlan se různými způsoby snažili vyhnout účasti na projektu Žid Süss. Bylo však velmi těžké odmítnout roli v takovém filmu. Škvorecký tvrdí, že takový čin by vyžadoval „mimořádnou odvahu: hrozivé následky takového aktu vzdoru si bylo až příliš snadné představit. Goebbels buď herce přelstil nebo věděl o kompromitujících okolnostech v jejich životě a využil těchto znalostí k tomu, aby je přiměl k účasti. (…) Jedním z paradoxů tohoto zlověstného filmu je, kolik účastníků násilně rasistického projektu mělo buď židovské manželky či příbuzné, byli žáky židovských umělců a známými přáteli Židů, nebo byli – před nacistickým převratem – levicově orientovanými intelektuály, dokonce komunisty.“.
Herec Ferdinand Marian, který ztvárnil ústřední postavu Žida Süsse měl z prvního manželství poloviční židovskou dceru a bývalý manžel jeho druhé ženy byl Žid. Za přijmutí role dostal štědrý honorář 50 000 říšských marek, po válce propadl alkoholismu a v roce 1946 zemřel při dopravní nehodě. Jeho životopisec soudil, že šlo údajně o sebevraždu z pocitu viny.
Není stoprocentně jasné, jestli Harlan mluvil pravdu nebo se chtěl pouze zbavit odpovědnosti za vytváření nacistické propagandy (podobně jako Süss před svou popravou). Susan Tegelová, autorka knihy Nacisté a film, naopak charakterizuje poválečné pokusy režiséra a herců distancovat se od filmu jako „hrubé a samoúčelné“. Tvrdí, že jejich motivy k přijetí rolí byly zřejmě vedeny spíše oportunistickými ambicemi než antisemitismem. Faktem je, že Goebbels se o tento snímek velmi zajímal, rozhodl se do něho investovat nemalý vliv spolu s finančními prostředky a také měl hlavní slovo při výběru režiséra a ústředních hereckých rolí.
Po válce bylo promítání filmu v Německu zakázáno dekretem spojeneckých okupačních vojsk. Film byl zakázán v celém západním světě a většina dochovaných kopií byla zničena.Harlan musel na základě soudního příkazu zničit údajně jediný zbývající negativ Žida Süsse, což údajně učinil v dubnu 1954. O několik let později se však k rozpakům západoněmecké vlády začaly objevovat kopie filmu. Po dlouhém vyšetřování se zjistilo, že ve východním Německu existuje ještě jeden negativ, který byl použit k výrobě kopií dabovaných v arabštině a distribuovaných v zemích Blízkého východu, například v Egyptě a Libanonu. Ačkoli se tento negativ nikdy nepodařilo najít, všeobecně se předpokládalo, že tuto verzi vyrobila a distribuovala Stasi nebo KGB s cílem vyvolat antisemitismus mezi Egypťany a Palestinci proti Izraeli, na jehož straně stály Spojené státy.
Použité zdroje:
BORDWELL, David – THOMPSON, Kristin. Dějiny filmu: Přehled světové kinematografie. Praha: Akademie múzických umění (AMU), 2011. ISBN: 978-80-7106-898-3.
RENTSCHLER, Eric. The Ministry of Illusion – Nazi Cinema and Its Afterlife. Cambridge: Harvard University Press, 1996. ISBN: 978-0674576407.
ŠKVORECKÝ, Josef. „JUD SÜSS“. Retrieved 30 October 2011. IN: http://www.filmreference.com/Films-Jo-Ko/Jud-S-ss.html
TEGEL, Susan. Nazis and the Cinema. Londýn: Bloomsbury Publishing, 2007. ISBN: 978-1847250001.
