Filmový vkus diktátorů – Revoluční snímek českého režiséra, Sněhurka nebo Tarzan

Odhady počtu obětí Stalinovy hrůzovlády se liší, ale pohybují se v řádech milionů – od 3 až po 8,7 miliónů. Někteří historici se však domnívají, že hladomory, popravy, válečné ztráty, masové transporty a věznění v gulazích mají na svědomí mnohem více zemřelých – tedy 10 až 25 milionů lidských životů. Některé odhady spekulují i nad vyššími čísly.

Stalin byl velkým obdivovatelem kinematografie a měl zásadní podíl na sovětském filmovém dění. Od 30. let až do své smrti ho můžeme vnímat jako svrchovaného cenzora každého promítaného snímku v SSSR, který mohl kdykoliv rozhodnout o jakémkoliv aspektu vybraného filmu. Stalin byl oslavován jako ztělesnění komunistických ideálů, jeho úloha v revoluci byla často zveličována a Stalin sám sebe vnímal jako důležitou postavu, která se může srovnávat s velkými vůdci ruské minulosti. Proto byli v Sovětském svazu velmi populární filmy o občanské válce nebo životopisné filmy jako Čapajev (1934), Alexandr Něvský (1938) nebo Suvorov (1941). Stalin měl také rád socialistické muzikály – podle mnohých byl jeho vůbec nejoblíbenější film komedie Volha-Volha – veselý příběh listonošky, která složí nesmírně populární píseň.

Velký vůdce ale měl slabost i pro západní produkci. Podobě jako Goebbels (jehož ukořistěnou sbírku filmů sovětský vůdce dostal po válce darem) i Stalin ve svém sídle pořádal filmové večery pro sebe a vybrané hosty. Měl rád filmy Charlieho Chaplina (s výjimkou Diktátora), hollywoodské filmy a zvlášť americké westerny režiséra Johna Forda a s Johnem Waynem v hlavní roli. Líbily se mu i muzikály jako Chicago hoří (1937) nebo Velký valčík (1938), romantické komedie po vzoru Stalo se jedné noci (1934) nebo gangsterské filmy. Miloval prý také sérii příběhů o Tarzanovi, stejně jako mnozí v Sovětském svazu. Jeho prý vůbec nejoblíbenějším západním kinematografickým dílem byl filmový seriál Tarzan „Nebojácný“ z roku 1933 s olympijským plavcem a béčkovým hercem Busterem Crabbem v hlavní roli.

Na význam filmového Tarzana pro SSSR vzpomíná i rusko-americký nositel Nobelovy za literaturu Josif Brodskij: „To byl první film, ve kterém jsme viděli přirozený život. Dlouhé vlasy a ten vynikající Tarzanův skřek, který pak zněl všemi ruskými městy. Byli jsme celí diví se Tarzanovi podobat. Úřady s tím zápasily mnohem víc než později se Solženicynem.(…) Troufám si říct, že jenom seriál o Tarzanovi udělal pro destalinizaci víc než všechny Chruščovovy projevy na 20. sjezdu strany a po něm.“

Odhady počtu obětí nacistické totality se různí. Zahrnují se sem jak oběti druhé světové války, tak hrůzy genocidy – úmyslného a systematického vyvražďování velké skupiny obyvatelstva. Nejskromnější předpoklady hovoří o 15 miliónech, ale někteří odborníci uvádějí 40 až 70 miliónů lidských životů.

Německý diktátor horlivě věřil v sílu kinematografie a využíval ji k šíření ideologie svého vražedného režimu. Podobně jako jeho sovětský protějšek i Hitler filmy miloval. Pěstoval přátelství s herci i režiséry a stejně jako Stalin často po večeři nechal filmy promítat. Z domácí produkce měl nejraději filmy od „dokumentaristiky Říše“ Leni Riefenstahlové. Její nejslavnější propagandistické filmy Triumf vůle (1935) a Olympia (1938) vznikly přímo na Hitlerovu objednávku. Vedle propagandistických filmů však v nacistické kinematografii dále vznikaly i filmy lidové zábavy. Pokračovala tak už bohatá tradice hudebních filmů, které byly oblíbené i u nejvyššího vůdce. Patří sem filmy jako hudební melodrama K novým břehům (1937), Král Kalifornie (1936) nebo tentokrát nepropagandistické drama od jinak propagandistického režiséra Veit Harlana – Mládí (1938). Od dvou filmech Veita Harlana jsme už v minulosti psali (Zlaté město a Žid Süss)

Hitler však nesledoval jen filmy z nacistické produkce, ale také francouzskou, anglickou a americkou kinematografii. Dokonce si nechal promítat i filmy z nenáviděné Výmarské republiky od německých režisérů, kteří před nacisty utekli do zahraničí. Měl v oblibě filmy komediální dvojice Laurel a Hardy, hollywoodské trháky v čele s velkofilmem Jih proti Severu (1939) s Clarkem Gablem v hlavní roli a v oblibě měl i práce výtvarníka a animátora Walta Disneye – jeho nejoblíbenějším filmem z jeho dílny byla Sněhurka a sedm trpaslíků (1937) založena na staré lidové německé pohádce bratří Grimmů. V roce 1939 dokonce dostal od Goebbelse jako vánoční dar dvanáct filmů s Mickey Mousem. Dle Heinricha Hoffmanna – vrchního fotografa nacistické propagandy – však existoval film, který Hitler viděl nejméně dvacetkrát. Jednalo se o snímek německého režiséra a polovičního Žida Fritze Langa, který před nacisty emigroval do USA. Nibelungové (1924) – příběh vycházející hrdinského eposu „Píseň o Nibelunzích“ z 13. století.

Zakladatel fašismu se v počtu obětí Stalinovi nebo Hitlerovi rovnat nemůže. Navzdory tomu tvrdými represemi, brutální kolonizací států Afriky, a zvláště pak zatažení Itálie do Druhé světové války po boku Nacistického Německa připravil Mussolliniho režim dle historiků více než milion lidí o život.

Oproti nacismu nebo komunismu nebyla fašistická ideologie natolik represivní. Mussoliniho režim byl také méně stabilní. Fašisté se sice snažili organizovat veřejný život, ale soukromé zájmy občanů nechávali z velké části bez kontroly. Podporovali svůj průmysl, ale neznárodnili ho. To se týkalo i kinematografie, která se nikdy nestala zcela politickou a závislou na státu. Fašisté měli pod kontrolou jen malou část trhu a vyrobili jen několik filmů, o kterých by se mohlo psát jako o propagandistických. Sám Mussolini po vzoru Stalina kontroloval každý film vyrobený na jeho území, ale téměř nikdy žádný nezakázal.

V italské kinematografii vzkvétaly v podstatě dva žánry – romantická melodramata a komedie, které měl Benito Mussolini v oblibě. Nedá se však dohledat, které konkrétní filmy měl vůdce italských fašistů nejraději – tedy až na jednu výjimku. Benito Mussolini byl velkým obdivovatelem českého režiséra Gustava Machatého, který často jezdil do Itálie natáčet své filmy. Právě jeho snímek Extase (1932) – který měl svoji premiéru v roce 1934 na filmovém festivalu v Benátkách a který se dočkal celosvětového uznání – byl Mussoliniho nejoblíbenějším filmem. Mussolini měl také velkou slabost pro Hedy Lamarr, která se jako první herečka v historii kinematografie svlékla před kamerou právě v tomto revolučním filmu natočeném v Československu.

Použité zdroje:

BORDWELL, David – THOMPSON, Kristin. Dějiny filmu: Přehled světové kinematografie. Praha: Akademie múzických umění (AMU), 2011. ISBN: 978-80-7106-898-3.

WERTH, Nicolas a kolektiv. Černá kniha komunismu. Praha: Paseka, 1999. ISBN: 80-7185-194-9.

RENTSCHLER, Eric. The Ministry of Illusion – Nazi Cinema and Its Afterlife. Cambridge: Harvard University Press, 1996. ISBN: 978-0674576407.

TAYLOR, Richard. Filmová propaganda – Sovětské Rusko a nacistické Německo. Praha: Academia, 2016. ISBN: 978-80-200-2534-0.

https://www.cliomuse.com/stalin-and-the-movies.html

https://medium.com/@mrluisparrales/from-fandom-to-fury-stalins-unsettling-saga-with-hollywood-s-john-wayne-2fa95b036571

https://www.ranker.com/list/notorious-historical-figures-favorite-movies/shane-fraser

https://www.youtube.com/watch?v=Xpjc4ALVftQ