Článek
1. Ve stínu války: Francie roku 1870
V roce 1870 se Francie nacházela uprostřed významných politických a společenských proměn. Dne 15. července 1870 vypukla válka s Pruskem, která brzy přinesla první bolestné porážky na francouzské straně a otřásla tak důvěrou ve stabilitu císařství. Zprávy o vojenských neúspěších, cenzura informací a šíření fám o pruských špionech a zradě ze strany šlechty a duchovenstva přispívaly k atmosféře kolektivní úzkosti a všeobecné podezřívavosti.
Region Dordogne, v němž se nachází obec Hautefaye, byl v té době zemědělsky zaostalý, chudý a izolovaný. Obyvatelé se drželi tradičního způsobu života a odmítali změny, přičemž úroveň jejich vzdělanosti byla velmi nízká. Obecní úřady měly v obci jen velmi omezený vliv a místní správa postrádala jakýkoli represivní aparát — obec neměla vlastní četnictvo ani stálou policejní přítomnost. Rolníci v jihozápadní Francii byli věrní bonapartismu a císař Napoleon III. pro ně představoval ochránce řádu a jistot. Naproti tomu šlechtu, duchovenstvo a republikány považovali za hrozbu.
Na venkově panovala frustrace, nedůvěra a hospodářská nouze. Letní sucho zničilo úrodu, obchod na jarmarku v Hautefaye skomíral a chudoba se prohlubovala. Nepřítomnost autority, nízká vzdělanost, alkohol a strach z války s Pruskem vytvořily prostředí, v němž se dařilo lhavé propagandě a dezinformacím. Stačilo málo, aby se obecní hněv obrátil proti jednotlivci – a právě v tomto dusném ovzduší došlo 16. srpna 1870 k brutální vraždě Alaina de Monéys, která se stala symbolem kolektivního šílenství pod jménem „Vesnice kanibalů“.
Alain de Monéys – dle přátel člověk klidné povahy bez otevřených politických názorů, vzdělaný a schopný – spravoval vlastní panství, byl prvním místopředsedou sousedního města a jeho rodina vlastnila 80 hektarů půdy v Hautefaye. Právě jako správce se 16. srpna 1870 zúčastnil městského veletrhu. Mladý šlechtic byl kvůli svému chatrnému zdraví ve věku 32 let osvobozen od vojenské služby. Monéyse však vyjádřil přání bojovat za svou vlast, požádal o zrušení zákazu a měl v plánu brzy odjet na lotrinskou frontu.
2. Den hněvu: Průběh lynče Alaina de Monéyse
Tato podkapitola čerpá z výpovědí očitých svědků ze dne 16. srpna 1870:
Alain de Monéys dorazil na jarmark někdy kolem druhé hodiny odpoledne. Netušil, že vstupuje do epicentra davového šilenství. Jen chvíli předtím se dav pokusil napadnout jeho bratrance, který měl údajně pronášet provokativní protiválečná hesla a radovat se z neštěstí císaře. Bratranec jejich hněvu na poslední chvíli unikl — Alain už takové štěstí neměl. Vesničané, posilnění alkoholem a rozzuřeni nedávnými událostmi, v něm okamžitě našli náhradní cíl. Obvinili ho ze zrady, nazývali ho Prusem a zasypávali dalšími nadávkami. Pokusil se situaci uklidnit, ale zuřivost davu stále narůstala. Padly první smrtelné výhrůžky a pak i první údery. Následovalo peklo, kterému už nebylo možné uniknout.
Mladý šlechtic byl sražen k zemi a nemilosrdně bit čímkoli, co davu přišlo pod ruku. Marně se pokoušel dokázat svou věrnost císaři, jeho slova zanikala v nenávistném řevu. Rozběsnění vesničané ho vláčeli ulicemi směrem k lesíku, kde ho chtěli oběsit. Uprostřed chaosu se objevilo několik statečných lidí, kteří se ho snažili zachránit.Místní kněz vystřelil do vzduchu z revolveru, ale ani tato hrozba dav neodradila. Přátelé Alaina de Monéyse se pokusili ukrýt ho ve starostově domě. Ten jim však vstup odepřel — bál se, že by rozlícení útočníci mohli vtrhnout dovnitř a zničit jeho vzácný porcelán.
Upálení žen obviněných z čarodějnictví z roku 1585 - Dle mechanismu obětního beránka se uzavřená komunita snaží uchránit před hrozbami okolí tím, že se chytá nejbližší a nejslabší oběti. Aby svůj hrůzný čin zamaskovala, uchyluje se k mytologickým rituálům – jako je v tomto případě upálení očistným ohněm. Bolest a utrpení, kterou oběť zažívá, má za úkol podvědomě vykoupit bolest a utrpení většiny.
Pokus o oběšení nevyšel, protože větev stromu byla příliš slabá. Monéysovi se podařilo uprchnout z rukou svých trýznitelů a s pomocí svého sluhy se už těžce raněn ukryl do ovčína. Tady ho ale útočníci znovu dostihli, napadený se zkoušel bránit, ale byl opět přemožen– přivlekli ho do kovářské dílny, přivázali ke kovadlině a bili ho s novou dávkou brutality. Už zcela bezbranný Monéyse zasypávaný nespočtem krutých ran své vrahy prosil, aby byl raději zastřelen než ubit nebo ubodán k smrti. Ale dav měl už jiné plány – nechtěl svou oběť jen zabít. Chtěli, aby trpěl.
Vlekli ho za nohy úzkými uličkami vesnice, jeho zkrvavená hlava zvonila o kameny, jeho roztrhané tělo poskakovalo vlevo i vpravo: Ať žije císař, ať žije císař“ křičel dav. (…) Jeho hlava připomínala zakrvácenou kouli
Podle některých výpovědí byl už Monéyse mrtvý, když bylo jeho zkrvavené a znetvořené tělo vláčeno ulicemi. Vesničané ho odvlekli do koryta vyschlého rybníka, kde kolem něho vystavili hranici ze sena, suchých větví a polen. Někdo přinesl sirky a byly požádány tři děti z vesnice, aby zapálily hromadu sena v souladu s tradicí svatojánských ohňů. Za jásotu obecenstva, které křičelo „Ať žije císař!“, hranice vzplála. Ozývaly se komentáře typu: „Podívejte se, jak se to dobře griluje!“, někdo si při pohledu na kapající tuk z hořícího těla posteskl: „Škoda, že všechen ten tuk přišel nazmar!“ a jiný si zapálil cigaretu na žhavých uhlících.
Po spálení těla se dav v klidu rozešel a přemítal o dobře vykonané práci. Zúčastnění se chlubili, že se jim podařilo spálit „prušácké prase“. V jejich myšlenkách se skrývala naděje na finanční odměnu od císaře. „Udělali jsme to pro Francii, náš císař nás jistě zachrání,“ hlásali. Mezi začátkem mučení a jeho tragickým vyústěním uplynulo něco kolem dvou hodin, kdy byla oběť pomalu a systematicky mučena. Odhaduje se, že Alaina de Monéyse postupně fyzicky napadlo až 200 lidí.
3. Popel a paměť: Dopady, soudy a kolektivní vina
„Udělali jsme to pro Francii, náš císař nás jistě zachrání,“ hlásali účastníci lynče. Ještě před soumrakem začínala jejich chvástání umlčovat úzkost a sebevědomí rychle ustupovalo rostoucím obavám. Už druhý den různé regionální noviny všech politických směrů informovaly o hrůzném činu a vrahy přímo odsuzovaly a označovaly je za zrůdy, kanibaly, krvavé opilce a brutální lůzu. Poté se zprávě začal věnovat také celostátní tisk, vláda i ministr vnitra. Celá společnost byla paralyzovaná nebývalou brutalitou tohoto krvavého činu.
Tělo bylo téměř celé zuhelnatělé a leželo na zádech, obličej byl mírně obrácen k nebi vlevo, dolní končetiny roztažené, pravá ruka ztuhlá nad hlavou, jako by prosila, levá ruka přiložená k příslušnému rameni a roztažená, jako by prosila o milost; rysy obličeje vyjadřovaly bolest, trup zkroucený a stažený dozadu (…) zemřel v důsledku udušení a popálenin.
Aby republikáni mohli z události politicky profitovat, bylo třeba vinu za barbarský čin svalit přímo na chřadnoucí impérium. Barbarský, primitivní a slepý vztek pramenil z loajality k Napoleonovi III. Republikánská vláda proto odmítla projevit vůči obviněným shovívavost. Celkem bylo za vraždu potrestáno 19 osob. Čtyři z nich dostali trest smrti, zatímco jeden byl odsouzen k doživotnímu trestu těžkých prací, osm dalších dostalo 5 až 8 let těžkých prací a zbytek dostal trest odnětí svobody. Na místo činu byla dopravena dřevěná gilotina a popravy se uskutečnily ráno 6. února 1871.
Události v Hautefaye ukazují, jak venkovská střední třída zneužila nejistotu a strach k manipulaci rolnictva. Pomocí pomluv a překrucování faktů obrátila hněv lidu proti šlechtě, duchovenstvu i republikánům, čímž odvedla pozornost od skutečných sociálních a majetkových nerovností. V kombinaci s hospodářskou krizí, válečným napětím a slabou přítomností státu vzniklo prostředí, v němž se fámy rychle měnily ve fanatismus a davové násilí.
Vražda Hautefaye se od ostatních vražd liší z několika důvodů. Neměla nic společného s půdou, vodou, dřevem nebo majetkem obce. Nešlo o mstivý zločin. Vražda byla spáchána za bílého dne lidmi, z nichž ne všichni pocházeli ze stejné lokality a kteří neměli vážnou kriminální minulost. Nešlo ani o útok na stát nebo policii. Ve skutečnosti se účastníci domnívali, že dělají práci pro stát. Věřili, že v případě pádu císaře budou jejich domy vypáleny, a tak rychle sami upálili „Prusa“. Věřili, že císař brání Francii před invazí, zatímco republikáni se spojili se šlechtou a kněžími v obskurním spiknutí proti národu. Tento krvavý čin byl potvrzením jejich identity a oslava loajality k panovníkovi. Dav chtěl získat zpět určitou kontrolu nad svým osudem tím, že všechny své problémy stlačil do jediné konfrontace.
Zavraždění Alaina de Monéyse nebylo jen krutou epizodou ztracenou v dějinách – bylo zrcadlem doby zmítající se v úzkosti, nejistotě a manipulace. Jeho smrt byla motivována iracionální vírou, že násilím lze ochránit společnost. Dav, který se ještě téhož večera začal obávat následků, se domníval, že jedná ve jménu Francie. Vrahy se stali obyvatelé zneklidnělého venkova, ustrašení a zranitelní, opuštění státem, zmatení propagandou. Jejich čin byl zoufalým a krutým pokusem dát svému strachu formu.
V krvavém stínu tohoto činu zůstává výmluvné varování: když se kolektivní identita buduje na slepé nenávisti, úzkostném zmatku a schizofrenní představě nepřítele, lidskost se ztrácí až příliš snadno.Republika využila tohoto zločinu jako politické zbraně proti impériu, ale skutečný problém – zranitelnost lidské mysli tváří v tvář chaosu – zůstal. Vražda Alaina de Monéyse není jen obrovskou lidskou tragédií, ale trvalou připomínkou toho, co se může stát, když rozum umlčí křik davu.
Použité zdroje:
CORBIN, Alain. Vesnice „kanibalů“. Praha: Argo, 2011. ISBN: 978-80-257-0416-5
