Článek
Přicházejí z tmy je jeden z mnoha agitačních filmů první poloviny 50. let, které vyprodukovala komunisty ovládnutá zestátněná kinematografie. V jednotlivých scénách se odráží ty nejhorší komunistické ideje a nastiňuje se v nich pokřivený obraz takové společnosti, jakou si v nejtvrdších letech rudé totality dokázala státní propaganda představit. V tomto konkrétním díle najdeme spoustu podobných námětů – boj s třídními nepřáteli, překonávání protilidového individualismu a popularizace kolektivního hospodaření, kterému nebyl český venkov vždy úplně nakloněn. Přicházejí z tmy je film, který díky svému primitivnímu schematismu, nekvalitní psychologii postav a agresivní dějové lince propadl nejen u diváků, ale také u filmové kritiky a na nejvyšších stranických místech.
Děj má jednoduchou zápletku. V jihočeské vesnici se za budovatelského nadšení schyluje ke kolektivizaci a založení JZD. Proti tomu však stojí rodina největšího statkáře ve vesnici, kulaka Junka. Jeho syn Láďa zapálí družstevní stoh, od kterého později vzplanou i vesnické chalupy. Při útěku ještě postřelí příslušníka hlídky SNB. Vesničanům (i za pomoci jednotek Lidových milic) se nakonec podaří oheň uhasit a potrestat všechny záškodnické živly.
V relativně krátkém filmovém vyprávění (film byl sestříhán na necelých 60 minut) můžeme sledovat hned tři tváře třídního nepřítele, proti kterému hrdinný kolektiv aktivně vystupuje.
1. Velkostatkáři, starousedlíci, živnostníci, zahraniční agenti
Postavení záporného hrdiny určuje především jeho touha škodit, sobeckost a snaha vrátit se ke „starým pořádkům“. Nositelem těchto hodnot byl ve filmech s venkovskou tématikou většinou kulak – často největší a nejzkušenější hospodář ve vesnici. Stal se jakýmsi symbolem pro teorii třídního boje a vykořisťování ostatních.
Film se snaží prokázat mravní prohnilost svých nepřátel. Láďa je v tomto případě popisován jako špatný hospodář: často se opíjí, dříve bohaté hospodářství pod jeho vedením upadá, v kartách prohraje otcovy milované brůny. Je agresivní, lstivý a krutý i ke členům vlastní rodiny. V den požáru se z pracovního tábora po několika letech vrací otec Junek, hlava rodiny. Ihned po svém návratu zbije Láďu za to, že nebyl dobrým hospodářem, ale vzápětí ho chválí za zapálení vesnice.
Jedním z cílů filmu bylo nejen ukázat špatnost nepřátel, ale i jejich nenapravitelnost a vzájemnou provázanost. „Pamatuj si, bude válka a my dostaneme od Američanů všechno zpátky, i ty brůny!“ říká Junek Láďovi v radostném zápalu. V závěru filmu se po emigraci ze Západu vrátí nejstarší Junkův syn Rudolf, který spolupracuje se zahraničními agenty a pomáhá jim infiltrovat se do společnosti. Později s Láďou se samopaly v rukou zaútočí na samotu rodiny Martinců, kde postřelí starou babičku. Americký agent je později i s Rudolfem zatčen hrdinnými hlídkami SNB.
2. Rodina
Ve filmu je jasně patrný konflikt: společnost x rodina. Tento konflikt dokazuje už klasickou snahu komunistické propagandy narušit tradiční koncept rodiny, kdy děti mají být mnohem méně vázané na rodiče a rodinné prostředí, hlavní místo má zaujímat kolektiv, kde získají ten správný ideologický pohled.
Strach nahánějící rodina Junků na jedné straně a odvážní a nebojácní vesničané na straně druhé. Mezi těmito dvěma tábory stojí Růžena, dcera Junka. Zatímco její bratr Láďa aktivně vystupuje proti přicházející změně, ona se za svou rodinu naopak stydí a je zamilovaná do mladého Koláře, jednoho z hlavních organizátorů rodícího se družstva a zároveň člověka, který udal jejího otce za neplnění dodávek a zkrmování obilí. Růžena ví o nebezpečných plánech své rodiny a nesouhlasí s nimi, zároveň však nechce donášet. Je soustavně přitahována z jedné strany – Kolář: „Musíš jasně dokázat, že jsi s náma!“– na druhou – otec Junk: „Ta nic neřekne. Je to moje krev… a krev není voda!“.
Růžena si nakonec přece jen vybere a přímo před zraky svého otce – po vzoru bájného Pavlíka Morozova – svoji rodinu udá. Kolektiv opět zvítězil, rodina je zadupána do země.
3. Církev
Dosavadní společnost tvořily tři pilíře – rodina, škola, církev – z této trojice měl zbýt jen jeden: škola, jelikož ta může být použita jako nástroj kulturní revoluce.
Církev, jako jeden z hlavních nepřátel komunistického systému, má zastoupení i ve filmu Přicházejí z tmy v mentálně retardovaném Ludvíčkovi, nejmladším synovi kulaka Junka. Ludvíček se stále modlí, na rukou má namotaný růženec, občas něco vesele zablekotá, ale většinu času jen tiše naslouchá záškodnickým plánům svého bratra a otce.
Junkové jsou vykresleni jako bohatá a silně věřící rodina. Tento důraz na vztah bohatství a víry se v komunistické propagandě často opakuje (vzpomeňme např. na pohádku „Dařbuján a Pandrhola“). Zvlášť výmluvné jsou po sobě jdoucí scény, kdy nejprve vidíme bezmocný souboj s ohněm, který vyhání rodiny včetně starých lidí a dětí z jejich domovů, pak nastane rychlý střih a náhle se nacházíme v Junkově zabezpečeném a bohatě zařízeném stavení. Zdi jsou plné visících křížku a podobizen svatých. Otce Junka poprvé nacházíme právě ve scéně, kdy se spolu s Ludvíčkem modlí, mezitím co v nedaleké vesnici dál řádí požár. „Děkujeme tady svatému Tadeáškovi za můj návrat a taky za to tam venku.“ Církev už není ochránce slabých, ale tichým společníkem jejich utlačovatelů. Funkci skutečných kazatelů přebrali političtí agitátoři.
Už samotný vůdce ruské proletářské revoluce Vladimír I. Lenin hlásal, že „ze všech umění je pro nás nejdůležitější film.“ Také v našich podmínkách se dostalo filmu zvláštní pozornosti a kinematografie (zvlášť v době před televizní érou) se na dlouhé roky stala důležitým pomocníkem v boji o udržení a upevnění komunistické moci. Věřím, že i dnes mají takovéto filmy svůj význam. Svým originálním způsobem nám dokáži odhalit další střípky z mozaiky historie Československa v bouřlivém období po pádu demokracie. I když je to někdy trochu bolestný divácký zážitek…
