Článek
Fenomén udavačství
Děj filmu se odehrává ve vsi, kde pokroková mládež s nelibostí sleduje konání svých rodičů – členů zemědělského družstva –, kteří vykrádají družstevní majetek pro vlastní prospěch. Při jedné schůzi přijde předseda místního svazu mládeže s nápadem: Navrhne, aby děti sepsaly všechny krádeže svých rodičů a pak je pro jejich vlastní dobro veřejně udaly. Mladí svazáci s tímto návrhem nadšeně souhlasí a dávají se do práce.
Loajalita ke státu musí převyšovat loajalitu k vlastní rodině. S touto klíčovou ideou komunistický aparát v minulosti systematicky pracoval a podle ní modeloval vysněného socialistického člověka. Děti byly nabádány, aby úřadům hlásily své rodiče za sebemenší provinění. V Sovětském svazu byly už ve třicátých letech pro mladé udavače vydávány příručky o hledání nepřátel lidu. Pořádaly se soutěže, kdy zfanatizované děti mezi sebou soupeřily o co největší množství udaných osob. Za to pak vyhrávaly nejrůznější ceny, zatímco jejich příbuzní putovali do pracovních táborů nebo je režim bez milosti popravil.
Ideologický apel byl kladen i na československé děti.
Děti a mladí lidé byli dokonalými adepty na ČLOVĚKA nové éry, který má všechny předpoklady k tomu, aby se z něj stal ideální nositel myšlenky nové doby a budovatel nové společnosti. S nacisty měli bolševici totožné fantastické vize o přeměně člověka v dokonale fungující monstrum jednotného těla a myšlení.
Rodina jako základní společenská jednotka byla rozleptána a celou společností se rozšířila úzkostlivá podezřívavost, kdy se rodiče báli vlastních dětí. Mládežnické organizace se staly „mladší sestrou“ tajné policie. Dětskou všímavost stát transformoval jako zbraň sociální kontroly.
Pavlík Morozov jako vzor udavačství. Socialistickou propagandou vybájený příběh legendárního pionýra se stal základem kultu mladých donašečů i u nás.
Kulak – Vesnický boháč
Zatímco ve filmu na jedné straně sledujeme radostnou a průbojnou mládež často pořádající politické schůze a zpívající budovatelské písně, na druhé straně je tu zachmuřený svět starších. Ti se opíjejí v hospodě, kde nadávají na své děti a na společenské pořádky. Při finální scéně se při ostré výměně názorů několik z rodičů propadne do jámy naplněné vápnem. Jejich děti v té chvíli odhazují všechny spory a běží jim na pomoc. Na veřejné schůzi se ukáže, že někdo ze starších ukradl nová prkna a vyměnil je za prohnilá. Starý komunista, předseda JZD a jediný „uvědomělý starší“, obhájí konání mladých. Přesvědčí rodiče, aby přestali s rozkrádáním společného majetku JZD a aby se i oni stali součástí budování nového řádu. Rozhodujícím motivem je tedy generační konflikt. Názorový střet mezi socialistickou mládeží a starší generací zatíženou „dědictvím“ kapitalismu. Současně tu však zazní i obrana společného vlastnictví a kolektivizace venkova.
Symbolická fotka kolektivizace – rozorávání mezí za všeobecného nadšení a pod dohledem soudruha Gottwalda.
Po únoru 1948 se komunisté kromě jiných oblastí zaměřili také na svérázný venkov jako na významný státotvorný činitel republiky zajišťující výrobu a distribuci potravin. Jejich hlavním nepřítelem se stala ekonomicky soběstačná a názorově nezávislá vrstva středních a bohatých sedláků. Zkušených a respektovaných hospodářů mající silný vztah k půdě. Tito „vesničtí boháči“ nebo také „kulaci“ byli často vyháněni ze svých statků, děti byly vyhazovány ze škol a rodiče posíláni do pracovních táborů za neplnění nesplnitelných povinných dodávek státu. Někteří byli na základě vykonstruovaných procesů dokonce popravování – ti, kteří si mohli vybrat měli v podstatě dvě možnosti: Buď dobrovolně odejít ze zemědělství nebo se přidat ke společnému hospodaření v rámci JZD. Pozemky byly sceleny, z bývalých majitelů půdy se stali špatně placení zaměstnanci a do vedení se často dostali nekompetentní, za to však režimu oddaní jedinci.
Do boje proti vesnickým boháčům se připojila také média – titulní strana Vesnických novin Chotěborska z roku 1952.
Proces násilné kolektivizace agresivním a nenávratným způsobem rozvrátil společenské a hospodářské vazby na venkově. Tradice selského vztahu k rodinné půdě byla zpřetrhána, což se projevilo na minimálním počtu zemědělských rodů, které se v 90. letech po restitučním řízení odvážily na tradici navázat. Vlastnictví zůstala extrémně rozdrobená a jen málo dědiců má dnes vědomosti a zájem o hospodaření po vzoru svých předků. Zemědělství jako součást národního hospodářství bylo na dlouhé roky poškozeno – v druhé polovině 50. let se zemědělská produkce propadla hluboko pod úroveň, na jaké se nacházela před druhou světovou válkou. Kolektivizace se stala obrovskou tragédií pro statisíce lidi i zemědělskou krajinu, jejíchž bolestné důsledky vnímáme dodnes.
Náboženství jako ideový konkurent
Pro socialistické agitační filmy s venkovskou tématikou je ve větší či menší míře typické zaútočit na náboženství. I zde, zhruba v jedné třetině filmu, se náhle ocitneme uprostřed zšeřelé světnice, kde u stolu sedí mladý muž a jeho rodiče u večeře. Zdi jsou plné svatých obrazců a křížků katolické církve. V jeden okamžik vejde do místnosti mladší bratr s hlasitým pozdravem „Čest práci!“. S ním jako by do prostředí přišlo světlo. Jeho sourozenec mu odpovídá stejným způsobem, zatímco otec s matkou si mezi sebou vymění jen nešťastné pohledy. Bratři se ihned dávají do jídla a živě spolu diskutují, zatímco rodiče ještě ani nedokončili tichou modlitbu. Vlastní děti nemají úctu vůči svým rodičům ani k jejich víře. A proč by také měly. S ohledem na nemorální chování matky i otce –rozkrádačů společného majetku – se oba dospělí jeví jako pokrytečtí náboženští konzervatisté. Právě sledujeme střet zkostnatělé minulosti s moderní socialistickou přítomností.
Chmurná scéna z filmu Žalobníci před tím, než na scénu vejde nový socialistický člověk.
Takzvaný marxismus-leninismus vždy kladl za svůj cíl vysvětlovat a později i ovládat všechny aspekty lidského života. Tak mohl přeměnit samotnou přirozenost člověka, která by se podřídila nejvyšší státní moci. Ze stejného přístupu vycházelo i československé komunistické vedení, které už od podzimu 1948 provádělo „ideologickou“ transformaci společnosti s cílem vymazat náboženství ze života jednotlivce. Měli k tomu mocný nástroj – legislativu. Díky pozemkové reformě přišla církev o většinu svého majetku čímž se de facto stala závislá na státu. K výkonu duchovní služby musel být udělen tzv. státní souhlas, a kněží museli skládat slib věrnosti komunistickému vedení. Komunisté likvidovali církevní vedení prostřednictvím tichých akcí nebo na základě vykonstruovaných lokálních nebo i celorepublikových procesů. Církevní hodnostáři, kteří se nechtěli teroru podřídit, se stali oběťmi zastrašováni a vydírání. Byli často vystěhováváni ze svých farností, vězněni a mučeni – někteří z nich za to zaplatili životem. Součástí komunistického boje se staly také násilné hromadné Akce K a Akce Ř. Mužské i ženské řeholní řády byly během těchto brutálních zákroků internovány, duchovní prostory zlikvidovány nebo zabaveny a vzácný majetek často rozkraden.
Zasazujeme dosud největší ránu reakční katolické hierarchii, jejím imperialistickým rezidentům, likvidujeme mimořádně aktivní a nebezpečnou agenturu nepřítele v naší zemi. Zásah podstatně přispěje ke zlomení vlivu imperialistických agentů v katolické církvi
I pro obyčejného věřícího bylo riskantní praktikovat veřejně svoji víru. To se týkalo právě menších měst a venkova, kde sídlila nejpočetnější populace věřících. Takoví lidé měli často zakázáno vykonávat některá vybraná povolání, jejich finanční ohodnocení bylo nižší než u ostatních a jejich dětem bylo zakázáno studium na vysokých školách následkem „špatného politického profilu“. Strana vyštvala církev ze životních událostí člověka, jako bylo narození, sňatek či pohřeb, kdy se režim tyto veškeré úkony snažil převést pod svou správu. Proto musel například sňatek nejdříve proběhnout na místním národním výrobu a až poté se mohl teprve obřad uskutečnit v kostele – samozřejmě pod dohledem členů KSČ, kteří si pečlivě zapisovali jména všech přítomných. Všechny tyto vrcholné lidské momenty se v té době podřizovaly komunistické ideologii. Víru v boha nahradila víra takzvaný vědecký ateismus jako součást marxisticko-leninského učení.
Církev jako agent kapitalistického imperialismu. Dobová karikatura.
Použitá literatura:
HÁJEK, Pavel. Jde pevně kupředu naše zem. Praha: Malá skála, 2008. ISBN: 978-80-86776-07-1
Kino – Filmový obrázkový týdeník. Praha: Čs. filmové nakladatelství, 1960. ISSN: 0323-0295
MACURA, Vladimír. Šťastný věk. Praha: Academia, 2008. ISBN: 978-80-200-1669-0
PERNES, Jiří – ROKOSKÝ, Jaroslav – SVOBODA Libor. Kolektivizace v Československu. Praha: ÚSTR, 2013. ISBN: 978-80-87211-96-0
PLACÁK, Petr. Gottwaldovo Československo jako fašistický stát. Praha: Paseka, 2015. ISBN: 978-80-7432-604-2
REJSEK, Martin. Postavení Římskokatolické církve v komunistickém Československu. Studijní program Mezinárodní teritoriální studia. Plzeň, 2016, Bakalářská práce, Fakulta filosofická západočeské univerzity v Plzni. Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Naxera, Ph.D.
ROTTOVÁ, Hana – SLINTÁK, Petr. Venkov v českém filmu 1945-1969. Praha: Academia, 2013. ISBN: 978-80-200-2303-2
Vesnické noviny Chotěborska. Chotěboř: OV JSČZ, 1951-1960. ISSN 2464-5109
