Článek
Základní dějová zápletka je prostá: Sovětský svaz je místem, kde by chtěl žít každý. Děti zpívají radostné lidové písně v poli rudých vlčích máků a těžký průmysl vzkvétá. Hlavními hrdiny příběhu jsou kolchozní učitelka Nataša a Aljoša, stachanovský ocelář ve slévárně. Oba jsou vysněnými archetypy sovětských obyvatel – ona vede děti k lásce k vlasti a k nejvyššímu vůdci, on je skromný, pracovitý dělník, který v zaměstnání překonává jeden rekord za druhým. Jejich počínající romanci a všeobecnou idylu přeruší vpád nacistického Německa. Nataša je převezena do koncentračního tábora, zatímco Aljoša se stává vojákem Rudé armády. Oba tedy reprezentují sovětský lid, ale jejich osudy nejsou tolik důležité. Co je doopravdy důležité, je oslava Stalinovy velikosti a jakési rozjímání o historii v kontextu studené války.
Hitler, nevypočitatelný šílenec, a Stalin jako vševědoucí božská bytost
Aljoša je za své rekordní pracovní tempo vyznamenán dárkem nejvyšším – může se setkat se Stalinem v jeho slavné dače. Znějí oslavné chóry, okolí je zalito slunce, a my poprvé vidíme vůdce světového proletariátu jako zahradníka oděného v bílém, který pečuje o mladé stromky. Nesmělý Aljoša udělá pár chyb, ale Stalin je trpělivý, laskavý, naslouchá slovům dělníka pozorně jako otec. Během války je pak vykreslen jako vojenský génius, který má dokonalý přehled o každém aspektu vedení armády. Na vše reaguje klidně a nevzrušeně s kamennou tváří, pozorně naslouchá a mluví ke svým generálům jemně, pomalu, s naprostou autoritou jako učitel před třídou. Jeho rozhodnutí jsou klinicky přesná, nikdo o nich nediskutuje, nepochybuje. Každý ví, že on je jediná naděje sovětského lidu – je ztotožněn s Moskvou, s nesmrtelným symbolem Matky Rusi.
Stalin přistává v Berlíně jako absolutní vítěz
Naprostým opakem stoicky klidného Stalina je pak Hitler. Blouzní a křičí na své podřízené jako tyran. Jeho vědomosti o vedení války jsou žalostné, ale o to větší má na své muže nároky. Po neúspěchu ofenzívy je vzteky bez sebe a rozpad nacistického vedení se dává do pohybu – jeho generálové vyzdvihují kvality Rusů, hlavně pak Stalinovovo velení. Naopak Hitlerovy rozkazy jsou čím dál nesmyslnější a zoufalejší. Po přesunu z honosných prostor do studeného bunkru je jasné, že vůdce přišel o rozum. Odhaluje se jeho zbabělost a krutost, když nechá zatopit tunely i s ukrývajícími se německými civilisty. Odtržení od reality pak graduje ve scéně svatby s Evou Braunovou, kdy čisté bílé šaty nevěsty a tóny svatebního pochodu kontrastují s kulisami zatopení, bombardováním a všeobecnou destrukcí.
Úspěch každého jednotlivce je i Stalinovým úspěchem, protože jeho existence prostupuje každodenní realitou. Tato forma božskosti (podobná té nenáviděné katolické) není náhodná. Filmoví teoretici si už v předešlých ideologických dílech sovětského realismu všímají podobností, kdy je Lenin vyobrazen jako jakýsi Jan Křtitel, který rozpoznal Mesiáše a svého následovníka právě ve Stalinovi. Tuto podobu s Kristem ve filmu vyzdvihuje především apoteóza příletu Stalina do dobytého Berlína. Snese se z mračen ve stříbrném letadle, jeho čistá bílá uniforma vyčnívá mezi tmavými uniformami vojáků, nadšený dav zpívá oslavnou píseň a on pronáší řeč, která ho legitimizuje jako vůdčího ducha doby. Nataša se ruku v ruce s Aljošou zeptá, jestli by mohla svého vůdce políbit za to, co udělal pro sovětský lid. Stalin jejich vztahu požehná a dav provolává slávu ve všech jazycích, čímž jeho velikost internacionalizuje do celého světa. Osudy obyčejných lidí se tak spojují s jeho existencí - podle známého hesla Stalinova kultu: Stalin je vždycky s námi. Je všudypřítomný. Jako božská bytost.
Spojení Nataši s Aljošou posvětí ten nejvyšší
SSSR ochránce míru a Západ jako pokračovatel fašismu
Západ je tu označován jako nepřímý podporovatel nacistického Německa – Velká Británie materiálně podporuje německou armádu, katolický kardinál gratuluje Hitlerovi k postupu na Moskvu a jediný důvod, proč sovětská vojska během protiofenzívy nepostupují tak rychle, je ten, že spojenci v čele s USA s otevřením západní fronty otálí a záměrně zdržují sovětské vítězství. I později Stalin náročnost dobývání západní fronty zlehčuje: „Spojenecká vojska postupují téměř bez překážek. Jediné, co musí překonávat jsou trychtýře po bombách a zřícené mosty. Neozývají se žádné výstřely.“
Sám Hitler vnímá Západ bezmála jako svého spojence. „V Londýně a Washingtonu musejí pochopit, že děláme jejich práci. Slyšeli jste? Jejich práci!“ Později, když sovětská vojska mění Berlín v trosky, ozývá se z rozhlasu bojovný hlas ministra propagandy Goebbelse: „Náš milovaný Berlín je dnes důležitý nejen pro Německo, ale také pro celý západoevropský svět. Na pomoc nám jdou nové síly.“ Goring to během rozhovoru se svým anglickým kontaktem shrne asi nejpřesněji: „Uvědomte si, že jsme váš předvoj. Pokud si s Ruskem neporadíme my, budete proti němu s Amerikou muset začít bojovat vy!“
Pro českého diváka je zajímavý fakt, že roli vychytralého Göringa zahrál národní umělec Jan Werich
Ve filmu je také zachyceno pořádání Jaltské konference. Stalin je tu vykreslen jako předseda jednání a vyspělý státník, který jako jediný usiluje o co možná nejrychlejší ukončení konfliktu. Churchill nedůvěřuje předběžným dohodám a chce vyčkávat, až bude situace pro jeho imperialistickou politiku nejvýhodnější. Roosevelt je na druhou stranu vykreslen jako zmatený patricij, který se neumí rozhodnout na čí stranu se přiklonit. Rozprava o poválečné podobě polských hranic asi nejvíce napoví o sovětských plánech nastolení poválečného vlivu ve východní Evropě. Stalin říká: „V posledních třiceti letech se polské území stalo dvakrát branou k válce proti Sovětskému svazu. Musíme tuto bránu zavřít tím, že vytvoříme silné a pro nás přátelské Polsko. Nemohu považovat svou misi za splněnou, pokud nezajistím národům Ukrajiny, Polska a Běloruska pořádek.“
O glorifikaci vůdce národů, osvoboditele a ochránce našeho lidu se postaral i náš ústřední tiskový orgán
Nadšené reakce a destalinizace
Pomocí centrálně řízeného mediálního systému se komunisté snažili změnit minulost a vytvořit oslavný mýtus zbožštělého Stalina rozhodujícího bezmála o osudu civilizace. „Umělecký dokument“ Pád Berlína se stal vrcholem tohoto snažení. Byl koncipován jako dárek ke Stalinovým 70. narozeninám a režisérem se stal Stalinův oblíbenec Michail Čaureli. Na ničem se nešetřilo – pro bojové scény poskytla sovětská armáda 5 divizí, natáčelo se přímo v Berlíně s více než 10 000 komparzisty a film byl jako jeden z prvních sovětských filmů natáčen barevně na kotouče Agfacolor, které sovětská armáda ukořistila z německých ateliérů UFA. Snímek byl ve své době přijat velmi kladně – kromě Stalinovy ceny vyhrál také například křišťálový glóbus na 5. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. I samotnému oslavenci se velice líbil.
Odstavec z nadšené recenze vytisknuté v Rudém právu z roku 1950
O tři roky později po Stalinově smrti nastal prudký obrat v politice východního bloku. Chruščov před 20. sjezdem Komunistické strany Sovětského svazu přednesl svůj projev odsuzující Stalinův kult osobnosti. Kritizoval Stalinův odklon od zásad leninismu, koncentraci moci a likvidaci jakékoliv opozice, jeho chorobnou podezřívavost, která přešla do všech sfér společnosti a která vedla k hromadnému zatýkání, vysídlování a popravám tisíců lidí bez důkazů a řádných soudů. Zkritizoval i obraz Stalina jako velkého vojevůdce: Stalin nechápal reálnou situaci na frontě, protože během války nebyl ani na jediném úseku fronty. Přitom ale bezprostředně zasahoval do průběhu operací a vydával nesmyslné rozkazy, které nevyhnutelně vedly k obrovským ztrátám na životech sovětského lidu. Kritizoval jeho glorifikaci prostřednictvím literatury nebo filmových děl.
Chruščov v této souvislosti vypíchl jedno filmové dílo, které mu nejvíc utkvělo v paměti. Byl to právě Pád Berlína – „Zde vystupuje pouze Stalin. Vydává rozkazy v sále, v němž je mnoho prázdných židlí. A kde je vojenské velení? Kde je politbyro? Kde je vláda? Co dělají a čím se zabývají? Ve filmu o nich nic není. Stalin jedná za všechny, s nikým nepočítá. Vše je lidem ukázáno v tomto falešném světle. Proč? Aby Stalina obklopili slávou - v rozporu s fakty a v rozporu s historickou pravdou“ Film, který je opravdovým vrcholem Stalinovy glorifikace a který měl být prvním dílem chystaného desetidílného cyklu nazvaného „Deset Stalinových ran“ byl po destalinizaci ve východním bloku na dlouhá desetiletí zakázán a jeho režisér byl vyhnán z Moskvy.
Použité zdroje:
BORDWELL, David – THOMPSON, Kristin. Dějiny filmu: Přehled světové kinematografie. Praha: Akademie múzických umění (AMU), 2011. ISBN: 978-80-7106-898-3.
TAYLOR, Richard. Filmová propaganda – Sovětské Rusko a nacistické Německo. Praha: Academia, 2016. ISBN: 978-80-200-2534-0.
VESELÝ, Zdeněk. Světová politika 20. století v dokumentech: (1945 - 1990). Praha: VŠE Fakulta mezinárodních vztahů, 2001. ISBN: ISBN 80-245-0145-7.
Kino – Filmový obrázkový týdeník. Praha: Čs. filmové nakladatelství, 1950. ISSN: 0323-0295.
Rudé Právo. Praha: Ústřední orgán Komunistické strany Československa, 1950. ISSN: 0032-6569.
