Článek
1. Liberalizace
Československo se v šedesátých letech ocitlo nejen v hospodářské, ale také v politické krizi. Špatná strategická rozhodnutí i vzrůstající odpor občanské veřejnosti donutila stranu k významné obměně vedoucích představitelů a ke změně orientace své dosavadní politiky. Tento pokus o demokratizaci systému, tato krátká doba otevřenosti a uvolnění, se promítla do všech oblastí společnosti. Včetně kultury a samozřejmě kinematografie.
Úspěch československé kinematografie úzce souvisel se zásadním vývojem ve struktuře filmového průmyslu. Filmové výrobě prospěla decentralizace, odbyrokratizování dramaturgického a schvalovacího procesu, znovuobnovení kontaktu se Západem a částečné zrušení cenzury. Produkční skupiny získaly významnou míru samostatnosti a jejich členové byli vybíráni na základě profesních schopností, nikoliv kvůli stranické příslušnosti, jako tomu bylo v 50. letech. Díky tomu se k výrobě filmu dostala mladá generace nadaných a schopných filmařů s neotřelými a originálními filmovými příběhy, které se dostaly na plátna těch nejprestižnějších světových festivalů a které zaujaly nejen odborné kritiky, ale také široké publikum po celém světě.
Československá kinematografie na vrcholu
Pro uvolněnější podmínky v oblasti filmu se postaral i vznik Svazu československých filmových a televizních umělců (FITES) v čele s jedním z nejuznávanějších režisérů Martinem Fričem. FITES pomáhal filmové a televizní komunitě formulovat společná stanoviska o vývoji audiovizuální tvorby a současně reagovat na kritiku ze strany státního aparátu. Kritik, publicista a reformní politik Antonín Jaroslav Liehm k tomuto tématu uvedl: „Poprvé se ve stalinistickém systému zrodila tzv. spol. organizace, která nebyla jeho hnacím řemenem… Postupně, a zejména v roce 1968, se nový svaz stal centrem politických aktivit na poli kultury.“
2. FAMU – Tvůrčí ostrov svobody
K mezinárodnímu úspěchu československé kinematografie šedesátých let významně přispěla také pražská filmová televizní fakulta Akademie múzických umění (FAMU). Ta svým studentům zprostředkovala kontakt s významnými režiséry, spisovateli a dalšími umělci tehdejší kultury. Z režisérů to byl například Otakar Vávra, Václav Krška nebo Elmar Klos. Za spisovatele můžeme zmínit například Milana Kunderu nebo Miloše Kratochvíla.
Podstatným přínosem pro studenty byla také možnost se bez omezení seznámit se zahraniční filmovou tvorbou. Když se do Československa dostaly filmy ze zahraničí, studenti FAMU je mohli shlédnout, bez ohledu na to, jestli se dané filmy do distribuce koupily, nebo ne. Setkali se tak například s italským neorealismem, francouzskou novou vlnou, s filmy polské školy nebo metodami dokumentaristického žánru direct cinema, který původně vznikl v Severní Americe. FAMU kromě významných režisérů vychovávala také dramaturgy, kameramany, střihače nebo vedoucí produkce. Tím byla zajištěna vysoká profesionální úroveň filmových štábů, která mohla konkurovat světové konkurenci.
Film Sedmikrásky režisérky Věry Chytilové se umístil na 28. příčce v anketě nejlepší film všech dob dle respektované ankety časopisu Sight and Sound, který vydává Britský filmový institut
3. Znárodněný průmysl
Důležitým a také unikátním faktorem se stala bezesporu skutečnost, že československá kinematografie byla součástí znárodněného průmyslu. To sice znamenalo výrobní, obchodní a distribuční monopol ze strany státu, nicméně při rozumné praxi a stále se uvolňující umělecké toleranci tento monopol mohl tvůrcům nabídnout něco, co by bylo v jiném systému naprosto nemyslitelné: na prvním místě totiž nestál ekonomický zisk.
Umělci tedy pracovali bez komerčního, potažmo existenčního tlaku a mohli si tak dovolit experimentovat a pustit se do finančně náročnějších projektů. Významnou pomocí byla i vynikající úroveň výrobních zařízení barrandovských studií a pražských laboratoří, do kterých investovali nacisté za dob okupace.
Kameraman Miroslav Ondříček s režisérem Milošem Formanem při natáčení tragikomedie Hoří, má panenko! Film, který dosáhl v zahraničí velkého úspěchu a byl nominován na cenu Oscar za nejlepší cizojazyčný film
4. Provázanost umění a národní tradice
Jako reakce na revoltu intelektuálů z roku 1963 v letech 1963-65 začaly v Československu vznikat inscenace významných západních dramat (například od Friedricha Dürrenmatta, Samuela Becketta nebo Edwarda Albeeho). Česká divadla (Semafor, Divadlo Na zábradlí, Činoherní klub a další) se stala platformou nejen vysoké umělecké kvality, ale také společensko-politické kritiky. Po republice se zakládaly literární kluby, kde se četla próza i poezie po vzoru amerických beatniků. Opětovně byly vydány dříve zakázané romány (například román Zbabělci od Škvoreckého nebo knihy Franze Kafky). I výtvarné umění se vrátilo ke klasickým formám kubismu, fauvismu a expresionismu. V galeriích se znovu vystavovalo dříve kritizované abstraktní umění, pop art nebo nové figurativní umění.
Konkurs - Film složený z autentických dokumentárních záběrů z pěveckého konkursu ze zákulisí divadla Semafor v Praze
Československá kinematografie profitovala ze specifických vztahů s ostatními oblastmi soudobého umění – velké množství filmů vzniklo z úspěšné literární nebo dramatické předlohy (například vztah Hrabal – Menzel), filmový děj byl často obohacen o populární hudbou (zvláště hudba a texty zakladatelů divadla Semafor Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra). Vedle zahraničního vlivu tu můžeme pozorovat i vliv z domácí meziválečné prózy a poezie (literatura Kafky, Vančury nebo surrealismus Nezvala), ale také silné tradice národní kinematografie hlavně z třicátých let – významná byla především činnost uměleckého spolku Devětsil.
Použitá literatura:
BORDWELL, David – THOMPSON, Kristin. Dějiny filmu: Přehled světové kinematografie. Praha: Akademie múzických umění (AMU), 2011. ISBN: 978-80-7106-898-3.
HAMES, Peter. Československá nová vlna. Praha: Levné knihy, 2008, str. 38-39. ISBN: 978-80-7309-580-2.
ŠKVORECKÝ, Josef. Všichni ti bystří mladí muži a ženy. Praha: Horizont, 1991. ISBN: 80-7012-055-X.
