Katastrofa nacistického Titanicu

Titanic jako potápějící se britská společnost

Akcie společnosti White Star Line, která vlastní Titanic, prudce klesají a akcionáři jsou nespokojeni. Na schůzi správní rady vystoupí prezident společnosti J. Bruce Ismay s plánem, který má nastartovat opětovný akciový růst – Titanic musí pokořit transatlantický rychlostní rekord a vyhrát prestižní modrou stuhu. Ismay podplatí kapitána lodi, aby za žádných okolností nesnižoval rychlost plavby pod rekordní rychlost 26, 5 uzlu. Kapitán Smith peníze přijme a během cesty on a jeho důstojníci ignorují varování z jiných lodí o existenci ledovcového pole.

Hlavní identifikační postavou pro německé publikum se stane první velící důstojník německého původu Petersen. Jako jediný si naplno uvědomuje možné nebezpečí pro pasažéry a pokouší se přimět své nadřízené, aby loď zpomalila.

Pravé charaktery obou znepřátelených táborů se projeví až po kolizi s ledovcem, kdy se loď začne potápět. Prezident Ismay si zbabělými úskoky snaží zachránit život a opilý kapitán Smith vykřikne k mase vyděšených pasažérů „Každý sám za sebe!“, načež u cestujících propukne naprostý chaos a panika. Přímým opakem je pak Petersen, který je zde vykreslen jako rozumný, obětavý a hrdinský prototyp árijského jedince. Snaží se uklidnit a organizovat vyděšenou masu pasažérů. Sám Petersen přežije jedině díky tomu, že zachrání opuštěné dítě, na které zapomněli jeho bezohlední rodiče. Skočí s ním do vody a později jsou oba vytažení na palubu jednoho ze člunů.

Propagandistický vzkaz filmu je tedy jasný. Jde o obraz Velké Británie, která selhává a začíná se hroutit. Symbolem tohoto úpadku je fakt, že kapitalistická společnost si více váží zisku než lidských životů. Vznešená britská kultura v době krize mizí a nahrazuje ji dystopický přirozený řád. Naproti tomu stojí morálně bezúhonná, hrdinská a obětavá nacistická strana, která by podobnou katastrofu nedopustila. Pokud by se tedy dostala k velení.

Jak si tedy ale vysvětlit, že film – na kterém pracovaly ty nejpovolanější osobnosti z tehdejšího nacistického filmového průmyslu a který byl finančně, materiálně i personálně dotovaný státem – byl nakonec Goebbelsovým rozkazem zakázán a nikdy nebyl oficiálně promítán na území nacistického Německa?

Pád režiséra Selpina

Pro natočení svého vysněného velkofilmu hledal Goebbels toho nejlepšího režiséra, který by takhle náročný projekt zvládl. Nakonec si vybral Herberta Selpina. Selpin byl zkušený režisér, který měl na svém kontě více než natočených 20 filmů a pro samotného Goebbelse natočil už v minulosti dva propagandistické velkofilmy, které byly navíc komerčně úspěšné. Jako režisér platil vždy za perfekcionistu, který si všímá každého detailu. Zároveň šlo ale o vznětlivou povahu. Vždy chtěl mít vše pod kontrolou, a pokud se věci neděly podle plánu, nedokázal se často ovládat a vzteky vybuchl. Byl sice členem NSDAP a Říšské filmové komory, ale ve skutečnosti měl velmi daleko k uvědomělému občanu Třetí říše – celý život opovrhoval autoritami, nesnášel uniformy a nacionalistický fanatismus.

Selpin měl v období už probíhající druhé světové války obrovské požadavky a Goebbels se rozhodl mu ve všem vyhovět. O tom svědčí i celkový rozpočet filmu. V době, kdy průměrný Němec pil kávu z pampelišek, utratil Goebbels za tento film astronomické 4 miliony říšských marek (okolo dnešních 180 miliónů amerických dolarů). Projekt to byl natolik obrovský, že ostatní produkce jiných filmů musely být omezeny nebo rovnou zastaveny.

Selpin se navíc nespokojil s interiéry Berlínských studií a s obyčejným modelem lodi. Po Goebbelsovi požadoval pro akční externí scény opravdovou loď, která by svou velikostí odpovídala skutečnému Titanicu. V době války, kdy všechny prostředky byly logicky vyslány na frontu, se takový požadavek zdál jak z jiného světa. I v tomto Goebbels nakonec režiséru ustoupil a takovou loď našel – luxusní zaoceánský parník Cap Arcona. Loď, kterou měl v roce 1945 stihnout podobný strašlivý osud jako Titanic (Loď převážela vězně z koncentračních táborů. Po útoku britského letectva se potopila a z 5000 pasažérů přežilo zhruba 350 lidí. Jeden z přeživších byl například i český skladatel Emil František Burian).

Loď kotvila v přístavu dnešního polského Gdaňsku a byla současně využívána jako cvičební prostor pro německé důstojníky. Právě zde začalo vše drhnout. Zhoršovalo se počasí, natáčení často vyrušoval hluk z přístavu a také němečtí důstojníci, kteří sváděli děvčata od filmu. Selpin nebyl zvyklý řídit vojáky traumatizované válkou, nestíhal termíny a stále častěji se hádal s kolegy i nacistickým vedením. Jeho duševní stav se zhoršoval a autorita klesala. Na zakotvené lodi se mezitím vytvořila atmosféra podobná nikdy nekončícího večírku.

Selpin přerušil natáčení a svolal krizový štáb. Zde kritizoval hlavního scenáristu za to, že nedostatečně zkoušel s herci a dovolil vojákům dělat nepořádek. Podle všeho scenáristovi vulgárně nadával a zesměšňoval jeho železný kříž, nedotknutelnou německou armádu i nacistické vedení. Scenárista po tomto útoku opustil natáčení a o dva dny později v Berlíně režiséra Selpina udal.

Selpin se pak několik týdnů přesouval mezi výslechy v Berlíně a natáčením na Cap Arconě. Jeden z takových výslechů vedl i sám Goebbels. Ten by nechal svého oblíbeného režiséra dál pracovat, kdyby Selpin odvolal svá slova. Ale duševně vyčerpaný a pravděpodobně alkoholem posilněný režisér svá obvinění neodvolal, a naopak je zopakoval. Byl tak eskortován do cely, kde měl vyčkat soudu. Druhý den byl však režisér nalezen ve své cele oběšený. Dodnes není známo, jestli šlo o sebevraždu nebo byl Selpin zavražděn na příkaz Goebbelse. Nedokončený film, jehož náklady se vymkly kontrole, nakonec dokončil režisér Werner Klingler bez nároku na honorář.

Vysněný velkofilm však Goebbelse spíše vyděsil a promítání Titanicu na území Německa zakázal. Aby se vrátila alespoň část investovaných prostředků, dostal Titanic povolení k promítání na okupovaných územích. Premiéru měl 10. listopadu 1943 v okupované Paříži, poté byl krátce promítán například v Nizozemsku, Itálii, Rakousku a také v Protektorátu Čechy a Morava v Praze. Ohlasy diváků byly převážně pozitivní, film byl v kinech hojně navštěvovaný.

Titanic – Špatný propagandistický film?

Neznáme přesné důvody, proč Titanic dostal od Goebbelse zákaz promítání před německou veřejností, ale projděme si pár vodítek, které by nám mohly napovědět – minimálně osvětlit to, proč Titanic jako propagandistický film tak docela nefunguje.

Někteří historici uvažují o tom, že režisér Selpin mohl úmyslně do filmu zakódovat protirežimní prvky. Od Goebbelse si totiž vydobyl kromě jiných ústupků i důležitý fakt, že mohl zasahovat do scénáře a měnit jednotlivé scény podle vlastního svědomí.

Goebbels věděl – stejně jako předním Lenin –, že důležitou součástí propagandistického působení je zábava. Právě zábava dokáže totiž zahalit existenci přímé propagandy tak, aby si její příjemce neuvědomil, že je někým způsobem cíleně manipulován. „Dnes má i zábava politický význam, ne-li rozhodující pro výsledek války,“ řekl Goebbels ve svém projevu z 8. února 1942. A právě zde někteří badatelé přicházejí se zajímavou myšlenkou. První polovina filmu Titanic, kdy měl Selpin natáčení ještě pevně pod palcem, se i tehdejším kritikům zdála zbytečně rozvleklá a na to, jaký byl Selpin zkušený režisér s citem pro detail, i v některých scénách špatně natočená. Je sice dost dobře možné, že kritikům se prostě jen nelíbily stále opakované finanční machinace, ale existuje i možnost, že Titanic byl vědomě natočen tak, aby diváka nudil, a tak minimalizoval účinky silně propagandistického scénáře.

„(…) například hádka mezi britskými plutokraty je tak nepředstavitelně natočená, s donekonečna se opakujícími se rutinními záběry, což účinně zbavuje jejich sporu jakékoliv dramatické zajímavosti… Naprostou necitlivost, s jakou režisér Selpin zacházel se svými herci, jasně dokazuje scéna, v níž se kamera zobrazuje na obličej hlavní ženské hrdince a dává této herečce, v jiných filmech tak přitažlivé a výrazné, podobnu zmalované mrtvoly.“ všiml si jeden z tehdejších německých kritiků, který se účastnil pařížské premiéry.

Obsazení herců – další možný zásah proti propagandistické předloze. Podle scénáře měla být například hlavní ženská hrdinka, se kterou se později Petersen objímá na záchranném člunu a společně sledují zkázu potápějící se lodi, prototypem árijské ženy – modré oči, světlá pleť i vlasy. Fakt, že si Selpin z celé řady hereček vybral právě Sybille Schmitzovou je tedy velmi podivný, jelikož šlo o herečku, která představovala „typ cizí krásy“ a která byla v minulosti obsazována jen do určitého typu rolí. Historik Jared Poley si myslí, že Selpin si vybral právě tuto herečku, aby zničil závěrečnou scénu, kdy se blonďatý a urostlý Petersen objímá se svou láskou – jinými slovy, vizuálně narušil ideologický obraz čisté rasové rodiny.

I kdyby ale hlavní hrdinka měla tu „pravou“ podobu árijské ženy, závěr filmu je sám o sobě problematický. Nacističtí ideologové totiž vždy vyzdvihovali oběť jednotlivce pro dobro společnosti jako jednu z hlavních vlastností pravého árijského člověka. „Pud sebezáchovy nabývá velmi ušlechtilé podoby: podřizuje se životu společenství a vykonává oběť, když to okolnosti vyžadují.“ píše Adolf Hitler v jednom ze základních dokumentů nacistické ideologie Mein Kampf. S ohledem na toto se zdá, že závěr filmu – ve kterém se zachráněný Petersen melodramaticky objímá se svou družkou ve světle vybuchujících lodních kotlů – by spíše než obraz nacistické estetiky, zafungoval jako popření tohoto základního kamene nacistické ideologie.

Když se v roce 1940 začal film natáčet, nacistické válečné naděje byly bezmezné a obyvatelstvo žilo v zápalu nacionalistické ideologie. Němci na frontě rychle postupovali a brzy si vydobyli auru neporazitelné armády. Po ovládnutí Francie Hitler plánoval invazi do Británie. Přeskočíme ale do roku 1943, kdy si Goebbels sedá do křesla promítacího sálu, aby si poprvé prohlédl již dokončený film. Situace na frontě už pro Německo není zdaleka tak příznivá. Po neúspěchu v Británii se fašistické mocnosti zaměřily na Jihovýchodní Evropu, severní Afriku a Střední Východ. V roce 1941 do války na stranu spojenců vstupují USA a také napadený Sovětský svaz. Právě na východní frontě se podařilo zastavit postup na Moskvu a poté v roce 1943 porazit německou armádu u Stalingradu. Úspěchy slavili i spojenci v severní Africe, v Sicílii i ve válce v Tichomoří. Po prohře v největší tankové bitvě u Kurska byly německé ztráty natolik významné, že Hitler byl nucen dát na východní frontě rozkaz k ústupu. Mýtus neporazitelnosti se tak rozplynul a německá veřejnost už zdaleka tolik nepodporovala politiku strany NSDAP a svého vůdce.

A teď si představme, jak katastrofu filmového Titanicu vnímal říšský ministr lidové osvěty a propagandy. Člověk, který z velké části odpovídal za klid ve společnosti. Připustíme, že metafora Titanicu je stále platná, ale tentokrát jsou to Němci, kteří jsou odpovědni za přicházející katastrofu. Je zřejmé, že postava německého důstojníka Petersena měla fungovat jako obraz německé odlišnosti. Takový hlavní hrdina se ale může stát nepříjemným problémem v době, kdy nacistická strana nemá u veřejnosti takovou podporu jako kdysi. Důstojník Petersen je příklad dobrého Němce, který kvůli svému etickému závazku vůči bezpečnosti cestujících pochybuje o rozkazech svých nadřízených, zpochybňuje vedení lodi a poté pracuje na vlastní pěst, aby vládnoucí autoritu rozvrátil. Jedno z nacistických hesel znělo „Meine Ehre Heißt Treue“ – tedy: „Mojí ctí je věrnost.“ Titanic tu ale kritizuje slepou loajalitu a obhajuje právo jednotlivce na odpor. Na vzpouru.

Dále k tomu přidejme závěrečné scény, kdy vystrašení lidé v panice utíkají po palubě potápějícího se Titanicu, bojují mezi sebou o místo na záchranném člunu nebo skáčou do ledové vody v marné snaze zachránit si život. Německým divákům mohly být takové scény povědomé. Sami totiž na vlastní kůži zakoušeli hrůzy bombardování, které od roku 1942 pravidelně likvidovalo celé městské čtvrti. A pokud by se ztotožnili s touto katastrofou, mohlo by německou veřejnost napadnout, že pravým majitelem lodi nejsou akcioví spekulanti a angloameričtí plutokraté, ale strana NDSDAP a vůdce Adolf Hitler. Tuto hrozbu Goebbels pravděpodobně rozpoznal, a proto film zakázal.

Zatímco Američané a Britové natočili úspěšné propagandistické filmy jako Casablanca, Paní Miniverová nebo Moře, náš osud, nacisté přišli s propagandisticky těžkopádným Titanicem. Příběh o potopení lodi měl být mikrokosmem pro zkažený angloamerický kapitalismus v kontrastu s německou nadřazeností, ale právě příběh tragédie Titanicu dokazuje, jak takový propagandistický materiál může mít ambivalentní charakter. Mohl za to možný umělecký odpor režiséra Selpina vůči režimu, ale především změny průběhu války. Stačily pouhé tři roky a z paluby luxusní zaoceánské lodi se stal symbol německé společnosti, která se pod nesmyslnými rozkazy svého vedení pomalu ale jistě žene do záhuby. Metafora zůstala, jen kapitán se změnil.

Použité zdroje:

FIEBING, Malte. Titanic (1943). Nazi’s version of the disaster. McFarland: Books on demand, 2012. ISBN-10: 3844815120.

HITLER, Adolf. Mein Kampf. Praha: Naše vojsko, 2016, str. 182-83. ISBN: 978-80-206-1595-4.

POLEY, Jared. Analysis of a Nazi Titanic. In: New German Review. Los Angeles: UCLA, 2001-2002, vol. 17, str. 7-28. ISSN: 0889-0145.

TAYLOR, Richard. Filmová propaganda – Sovětské Rusko a nacistické Německo. Praha: Academia, 2016. ISBN: 978-80-200-2534-0.