Článek
Mimésis – nápodoba. Pojem, o kterém uvažovali ve svých dílech už Platón nebo Aristoteles. Už od dětství napodobujeme řeč svých rodičů, napodobujeme dovednosti, návyky, zvyklosti a další způsoby chování našeho okolí. Je to způsob, jakým vytváříme, udržujeme a rozvíjíme kulturně odlišná společenství. Učíme se tím, jak být aktivní součástí světa.
Girard jde ale v tomto ohledu dál. Tvrdí totiž, že i veškerá lidská touha je také mimetický fenomén. Naše touhy tedy nejsou samostatné ani originální, ale jsou vytvářeny na základě tužeb ostatních. Toužíme po něčem zkrátka hlavně proto, protože se se domníváme, že po tom samém touží lidé kolem nás. Podle toho si modelujeme naše životy – kupujeme si věci, vybíráme povolání nebo si hledáme své životní partnery. Toto podvědomé napodobování podporuje pokrok a vytváří pevné mezilidské vztahy, ale také rivalitu. Ta může vést k nepřátelství a konfliktům.
Americký miliardář Peter Thiel. Spoluzakladatel společnosti Paypal či Palantir Technologies byl Girardovým studentem na Stanfordu. Thiel později rozpoznal potenciál mimetického šíření prostřednictvím sociálních sítí a stal prvním externím investorem dnes celosvětové sociální platformy – Facebooku.
Mimetická krize
Rivalita vzniká všude tam, kde se minimálně dva lidi snaží dosáhnout stejné věci. Pokud tato rivalita není zvládnuta, přerůstá v nepřátelství. Mimetická touha se rozšiřuje a sdílí ji stále více lidí. Stává se nekontrolovatelnou a v kritických případech může infikovat celé společenství. Vznikají rozlišné a stále zvětšující se skupiny, které mezi sebou soupeří. Všichni chtějí dosáhnout stejného cíle. Touhy se sbližují, nepřátelství roste, množí se konflikty a jejich intenzita graduje. Objevuje se násilí.
Jakmile ve společenství propukne násilí, stává se také mimetickým. Cíl touhy se mění. Už nejde o vysněný objekt, ale o touhu napáchat co největší škodu na straně nepřítele. Útoky jsou čím dál častější, drsnější. Lidé brzy mezi sebou bojují na život a na smrt. Vzniká krevní msta, nenávist je cyklická, opakující se z generace na generaci bez naděje na ukončení. Lidský řád je zmítán v absolutním chaosu neblahé války hobbeovského typu – všech proti všem. Civilizaci hrozí zánik.
Obětní beránek
A právě v tomto bodě Girard přichází s klíčovým prvkem své filozofické antropologie – s mechanismem obětního beránka. Pro ukončení bojů a zároveň pro položení základů obnoveného společenského řádu je potřeba, aby se našel viník. Jedinec nebo úzká skupina lidí, kterou bude možno obvinit z rozpoutání veškerého chaosu a utrpení. Aby byl obětní beránek vybrán, musí splňovat následující požadavky:
1. Musí se nějakým způsobem odlišovat od většiny – tělesným zjevem, osobnostní, společenským postavením, vyznáním…
2. Musí se jednat o někoho, jehož potrestání nemůže být nikým pomstěno. Nenávist musí umřít spolu s beránkem.
3. Na jeho výběru se musí shodnout všechny znepřátelené strany. Musí být podvědomě přesvědčeni o jeho vině.
Z boje „všichni proti všem“ se tak stává „všichni proti jednomu“. Tento akt obvykle končí lynčem a kolektivní vraždou. Vražda bývá zpravidla extrémně násilná, aby společnost dosáhla co možná největšího očištění. Tento násilný akt podle Girarda sjednotí komunitu v nově nastoleném míru. Mimetická krize končí.
Girard opakovaně cituje příběh krále Oidipa jako archetyp všech starých příběhů o obětních beráncích. Kulhavý Oidipus – který zabil svého otce a zplodil potomky se svou vlastní matkou – je označen za hlavního viníka vypuknutí moru v Thébách. Jeho vlastní lid ho pošle do vyhnanství, kde slepý Oidipus bloudí bezmocný a ponížený.
Beránek se mění
Postava beránka má zpravidla rozporuplný charakter. Obětem přisuzujeme ty nejhorší vlastnosti, nahlížíme na ně jako na ubohé, ale zároveň jim přičítáme obrovskou, často takřka neomezenou moc jako původce všeho chaosu. Potom, co opět nastane mír, se však pohled na beránka postupně mění. Společnost stále vnímá jeho vinu, zároveň je mu ale podvědomě vděčná za ukončení bojů a záchranu komunity. Beránkovi se tak dostane zvláštního posmrtného postavení a magické moci. Zavražděná oběť se stává postavou z legend a mýtů. Beránek je uctíván jako bůh a někdy se dokonce bohem stane.
Za mechanismem obětního beránka nestojí žádná racionalita. Oběť nemá moc způsobit ani ukončit chaos. Všechno je to psychologická projekce vyděšeného a rozzuřeného davu. Girard uznává, že mechanismus je špatný. Zároveň poznamenává, že je to jediná věc, která naše dávné předky udržela při životě. Tento emočně katarzní mechanismus obětního beránka podle něj posiloval sociální soudržnost a byl původcem náboženství, mytologie, obětování, rituálů, kulturních institucí a společenských norem.
Každá komunita má ve svém srdci kolektivní vraždu svého božstva.
Zákazy, rituály, mýty
Mimetismus je stálým jevem uvnitř každé společnosti a nebezpečí mimetické krize trvá i dnes. Soupeření se nevyhnutelně znovu objeví, ať už kvůli problémům uvnitř komunity, nebo kvůli katastrofám zvenčí (např. enviromentálním).
Většina moderních společností si postupem času vytvořila další mechanismy/instituce, které pomáhají zabránit mimetické krizi a udržet mír. Jsou to:
Zákazy (zákony) – Jde o způsob, jak omezit šíření mimetických tužeb tím, že se mezi lidmi vytvoří sociální rozdíl. Např. kastovní systém v Indii nebo genderové role. To brání lidem, aby si navzájem v mnoha ohledech konkurovali.
Mýty – Mytologie každého náboženství zpětně popisuje mimetickou krizi a její řešení prostřednictvím zabití beránka. Díky příběhům se můžeme poučit z minulosti a udržet společenskou stabilitu bez toho, aniž bychom se dopustili násilí na nevinné oběti.
Rituály (náboženské obřady) - Poslední obranná linie, pokud zákazy ani příběhy nezastavily chaos. Rituály mají zinscenovat obětní vraždu takovým způsobem, aby minimalizovaly násilí a stále přinášely potřebné očištění. Jde o jakousi pantomimu původní vraždy obětního beránka.
Zlom v Bibli
Pro Girarda znamená židovsko-křesťanská bible rozhodující zlom v jinak univerzálním fenoménu mechanismu zabíjení obětních beránků. Bible sice také vypráví o soupeření a obětování – včetně obětování dětí. Avšak příběhy o Jobovi, Josefovi a křesťanská evangelia jsou psány jako antropologické komentáře k davovému násilí a mimetické touze bez potřeby omlouvání a posvěcení násilí. Takto čtené obracejí zažité vzorce všech předchozích náboženství. Ukřižování odhaluje, že oběť kolektivního lynče je vždy nevinná a že obětní vraždy jsou neoprávněné. Spravedlnost je na straně těch, kdo se brání mimetickému obětnímu beránkovi a zastávají se oběti.
Smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista představuje zlom v antropologické struktuře, kterou se společnosti snaží udržet svou vnitřní stabilitu. Tím, že se Kristus nabízí k oběti, obrací starobylý řád vzhůru nohama. Je nevinný ve zločinech a všichni jsou si toho vědomi. Strach a nenávist jsou tu poprvé ukázány ve svém pravém světle. Bez příkras a omlouvání. Oběť je oběť a mučitel je mučitel.
Síla křesťanství spočívá v jakémsi „odhalení“ mechanismu obětního beránka. Opona je odtrhnuta a za ní nestojí vyšší božská spravedlnost, ale jen další malý a vystrašený člověk tahající za páky. Evangelia mají stejnou strukturu jako mýty, ale zcela jinou perspektivu. Ačkoli si myslíme, že evangelia vyprávějí příběh o Bohu, Girard se snaží dokázat, že evangelia jsou stejně tak o nás (lidech) jako o Bohu. Že skutečná síla těchto příběhů spočívá ve změně způsobu čtení. Namísto čtení božskou optikou, čteme optikou lidské slabosti a odpuštění. Uvědomujeme si, že jsme se jak na individuální, tak na společenské úrovni podíleli na vícegeneračním procesu vyhánění a obětování druhých. A že Bůh s tímto násilím neměl nic společného.
Použité zdroje:
GIRARD, René. Obětní beránek. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 1997. ISBN: 80-7106-255-3.
GIRARD, René. I See Satan Fall Like Lightning. New York: Orbis. 2001. ISBN: 9781570753190.
