Článek
Mýtus Cthulhu můžeme v širším smyslu chápat jako soubor strašidelných příběhů, chmurných zápletek a specifické terminologie, které jsou součástí jednoho syntetického a nestálého vesmíru obklopujícího naši každodenní realitu. Základ tohoto vesmírného konceptu vytvořil americký spisovatel Howard Phillips Lovecraft. Jeho svět se v průběhu času stal opravdovým popkulturním fenoménem. Místem, kde se pod veškerou hrůzou, úzkostí a beznadějí otevírá hluboká a neprobádaná propast plná otázek, na které jako lidé nemůžeme a v zásadě možná ani nechceme znát odpovědi. Mnohými literárními kritiky je Lovecraft považován za otce moderního hororového žánru (spolu s Edgarem A. Poem).
Navzdory tomu je nepřesné mluvit o Mýtu Cthulhu jako o plnohodnotné mytologii (sám spisovatel užíval termín zvaný „pseudomytologie“). Lovecraft nikdy neměl v úmyslu vytvořit kanonický mýtus, ale spíše zamýšlel, aby jeho imaginární strašidelný panteon nadpřirozených bytostí sloužil pouze jako prvek v pozadí. Jeho pohled na nadpřirozeno a vesmír byl v podstatě dynamický bez omezení, ale také bez pevných hranic a celistvé jednoty. Proto takzvaná Lovecraftova mytologie ze všeho nejvíce připomíná šachovnici, v níž chybí poměrně dost figurek. Nezbývá tak než hrát podle vlastních pravidel a i ty čas od času porušit.
K takzvanému lovecraftovskému kruhu – tedy skupině spisovatelů, kteří přispívali do světa Mýtu Cthulhu – patřili také jména jako August Derleth, Robert Bloch (autor Psycha) nebo právě blízký přítel Lovecrafta Robert E. Howard (na fotce) – tvůrce populárních fantasy příběhů o velkém válečníkovi a dobyvateli Barbaru Conanovi.
Analyzovat tak mýtus jako celek je v podstatě nemožné. Je to zkrátka až příliš organické, stále se měnící a vyvíjející se dílo, které si po Lovecraftově smrti prošlo několika fázemi a do kterého zasáhlo tisíce autorů. A to nejen spisovatelů, ale také tvůrců filmů, her, obrazů a dalších uměleckých oborů, inspirovaných kouzlem Mýtu Cthulhu. V tomto článku se tedy raději zaměříme na to, co se skrývá v temnotách původní Lovecroftovy prózy. Je to otisk jeho vlastních bolestí, osobních traumat a lidských proher, jeho nočních můr, jeho obrovské fantazie a vlastní literární filozofie zvané kosmicismus (podobný nihilismu). Je to základní kámen a spojující článek každého hororového příběhu: Je to strach. A ten má dvě tváře.
1. Strach z neznáma – Hledání neskutečna
Nejstarší a nejsilnější emoce lidstva je strach; a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznámého.
Moderní člověk má kontrolu nad světem kolem sebe.Veškeré obavy a strachy minulých generací byly spoutány chladnou racionalitou a vědeckým poznáním. Na ty, kteří tento prostor narušují – kteří vidí to, co my nevidíme a považují to za reálné – se díváme skrz prsty. Označujeme je za blázny a paranoiky. Děti s bujnou fantazií pak uklidňujeme a odháníme hrůzy, schovávající se ve stínech jejich pokojů. Však z toho jednou vyrostou. Veškerý náš život se zkrátka odehrává v jasně vymezeném a osvětleném prostoru, kde není místo pro „co kdyby?“.
Navzdory tomu se přece jen sem tam objevují taková slabá mrknutí. Občas máme pocit, že jsme koutkem oka něco…. Když kráčíme prázdnou ulicí, náhle se ohlédneme, protože bychom přísahali, že…. Tyto hranice však nejčastěji překračujeme během spánku – během snění. S. Freud řekl, že: Sny jsou královskou cestou do nevědomí. Tam, kde stále žije pradávný strach našeho lidství. Právě tam dosud vládne neznámo.
Stejně jako Freud se i Lovecraft zajímal o lidskou psychiku, ale odmítal se zabývat podrobným studiem nevědomí. Místo toho zkoumal to, čemu podle něj rozuměly určité osoby s potřebnou citlivostí, a tyto pojmy analyzoval ve své beletrii. Věnoval se spíše hloubkám. Galaxiím, vesmírům a alternativním dimenzím, ale také hlubinám Země, její půdě a oceánům, a hlavně husté neprostupné temnotě toho všeho. Pro Lovecrafta se skutečný strach nenachází v krvavém místě činu, ale v myšlence, kdo nebo co mohlo strašný čin spáchat a zda je tato neznámá hrozba pořád nablízku. Nadpřirozeno vyskakující ze stínů není tak děsivé jako zlověstné náznaky, že bestie je stále přítomna.
Lovecraft hledá neskutečnost ve skutečnosti. Nejen, že testuje hranice reality, ale také podvrací její samotný koncept. Prokazuje hluboké porozumění prvotním strachům, které jsou pevně zakořeněny v lidském mozku. Využívá přirozené reakce mysli na potenciální hrozbu, aby umocnil hrůzu svých příběhů. Poskytne svému čtenáři základní obrysy a pak nechá jeho vlastní fantazii, aby se vydala na neomezenou expanzi tohoto neprobádaného prostoru. Jeho tajemná monstra nejsou nikdy odhalena v celé své velikosti. Informace o nich jsou jen kusé a zprostředkované lidmi, kteří se na tuto cestu vydali už před námi. Ti se na té cestě ztratili. Zešíleli anebo zemřeli.
Lovecraftův vlastní náčrt bytosti zvané Cthulhu. Vesmírná bestie. Velký Starý, který nyní spí v podmořském městě R'lyeh. Nejsme svědky jeho plného potenciálu, nicméně jeho pouhé probuzení by znamenalo apokalypsu. Příchod nového temného věku.
Hrůza je vnímána jako neviditelná bez toho, aniž by se maskovala. Je to spíše její samotná existence, která je natolik nepodobná čemukoliv z tohoto světa, že lidské smysly jednoduše odmítají přenést její skutečnou podobu. Jediným způsobem, jak tuto podobu uchopit, je tedy připodobnění jednotlivých částí k rozmanitým tvarům a nedokonalým komparacím (často jde o obrazy chobotnice, draka nebo korýše). I samotná jména – Cthulhu, Yog-Sothoth nebo Azathoth – jsou jen přibližné podoby skutečných jmen, které by však omezený hlasový aparát člověka nebyl schopný vyslovit. Jejich existenci můžeme vnímat pouze prostřednictvím odpudivého zápachu. Protože čich – podle dnešní medicíny náš evolučně nejstarší a nejméně probádaný smyslový orgán – jediný dokáže dosáhnout patřičné hloubky. Vyvolat instinktivní reakci na nebezpečí a varovat nás.
V Mýtu Cthulhu se strach z neznámého neustále stupňuje a s tím, jak vypravěč v příběhu stále více chápe události, má i hlubší pochopení pro skrytá nebezpečí v hlubinách vesmíru. Hrdinové těchto příběhů vždy vycházejí z důvěrně známého světa a v nejasných stopách odhalují anomálie skryté pod zdáním obyčejnosti. Dokud nezjistí, že svět je ve skutečnosti obklopen chaosem. Jak povrchní je současné chápání a poznání lidských bytostí.
2. Strach z marnosti – Jsme sami, malí a bezbranní. Unášeni proudem
Myslím, že to nejmilosrdnější na světě je neschopnost lidské mysli uvědomovat si celý svůj obsah. Obýváme poklidný ostrov nevědomosti uprostřed temných moří nekonečna a není nám souzeno cestovat daleko.
Běžné lidské zákony, zájmy a emoce nemají v obrovském vesmíru žádný význam. Lovecraft opovrhoval příběhy v nichž byla lidská podoba, atributy a vášně zobrazovány jako vlastní jiným světům nebo vesmírům. Věřil, že pouze lidské postavy a scény mají mít lidské vlastnosti – ty je pak třeba zpracovávat s neúprosným realismem bez zkreslení. Pokud se však vydáme za hranice známého, do nekonečného a tajemného vesmíru, musíme se od toho všeho odpoutat. Zanechat svou lidskost a pozemskost na prahu. Při hledání pravdy nic z toho není důležité.
Naše tisíciletá existence, veškeré naše poznání a naše nadvláda nad Zemí – to vše je v porovnání s vesmírným věkem pouze iluzorní a dočasné. Většina lidí má sklon na to zapomínat nebo to potlačovat. Lovecraft tvrdí, že je třeba udělat něco pro to, aby se v lidech probudil jejich původní stav. Pokud se lidé znovu spojí s kosmickým strachem, pochopí svůj nestabilní a nejistý vztah ke kosmu. Neexistují žádné síly abstraktních všemocných bytostí, které by dohlížely na dění ve světě a udržovaly řád. Neexistuje dobro ani zlo, neexistuje láska ani nenávist a všechny podobné atributy zanedbatelné a dočasné rasy zvané lidstvo. Existuje pouze nekonečný vesmír, kterým jsme unášeni. Malí a bezbranní žijeme křehké bubliny omezeného vnímání.
Jeho literatura čerpá z děsivé možnosti, že se lidé rodí zbytečně a že nám neustále hrozí zánik, který by byl stejně bezvýznamný jako celá naše existence. Lidský život je tak mizerný, že jediným legitimním cílem lidstva je minimalizovat akutní utrpení většiny a získat jakékoli uspokojení, které lze získat pouze při hledání pravdy. K dosažení kosmického hlediska. Lovecraft popisuje lidstvo jako „mrňavé“ a „válkou vyčerpané“, vhodné jen k tomu, aby trpělo v „páchnoucích pařátech“ mocných tvorů, kteří je stáhnou do nekonečných hlubin. Tyto bytosti nazýváme bohy, ale bohové to nejsou. Jejich moc také není neomezená, ale je natolik nevyzpytatelná a pro nás nepochopitelná, že nejsme schopni je pojmenovat jinak.
Podle některých literárních teoretiků a odborníku světa Mýtu Cthulhu píše Lovecraft něco „co by dost možná mohlo být převlečenou autobiografií.“ V jistém smyslu Lovecraft vůbec nepíše o „hrůzách“, ale o nejhorších druzích klinické deprese, o pocitu, že člověk je mrtvý, ale ne dost na to, aby dosáhl skutečného klidu. Nic nepřináší potěšení, ani si nelze představit žádnou formu potěšení. Lovecraftova svůdná vnímavá hravost se slovy pramení z jeho vlastních psychických poruch a traumat, a zejména z nelehkého dětství a rodinných tragédií.
Tyto entity označované Lovecraftem jako Staří jsou zpravidla bytosti, které dávno předcházejí nejen lidské historii, ale i samotné existenci naší planety. Jejich skutečný původ, povaha ani záměry nejsou odhaleny – existuje jen velmi málo příběhů, které toto téma rozšiřují. Tyto bytosti – ačkoli jsou pro lidstvo nebezpečné – nejsou líčeny ani jako dobré, ani jako zlé. Lidské pojmy morálky pro ně nemají žádný význam. Ve skutečnosti existují ve vesmírných sférách, které jsou mimo lidské chápání. Každá z těchto bytostí stále disponuje tak obrovskou mocí, že je v podstatě schopna nejen zničit veškerý biologický život, ale také pohltit celé světy a planety a potenciálně, což je děsivé, zničit i celý vesmír samotný. Nejděsivější poznání pramení z toho, že by si toho pravděpodobně ani nevšimli.
Hlavní myšlenkou je, že i kdyby celé lidstvo vědělo o tomto dřímajícím bezprostředním nebezpečí, nemohlo by nic udělat pro jeho odvrácení. Lovecraft ve svých dílech chladně analyzuje tuto bezmoc a beznaděj, kdy tyto nepochopitelné vesmírné entity berou na lidstvo stejně malý ohled jako lidé na hmyz. I když jeho lidští hrdinové občas mohou způsobit problémy těmto neznámým silám, jejich vítězství jsou vždy v zásadě jen bezvýznamná, dočasná a obvykle za ně zaplatí velmi vysokou cenu. Jak křehké a zranitelné je duševní zdraví takového člověka, jehož mysl se v tváří v tvář této konečné pravdě raději uchyluje do náruče nepříčetnosti nebo do temnot neznáma. Vstříc vlastní zkáze.
Jednoho dne se nám při skládání rozpojeného poznání otevřou tak děsivé pohledy na realitu a na naše děsivé postavení v ní, že buď zešílíme z toho oživení, nebo utečeme před smrtícím světlem do klidu a bezpečí nového temného věku.
V tomto článku bohužel už nebyl prostor pro hlubší analýzu těch nejmocnějších bytostí z Lovecraftova světa. Měli byste zájem o takový článek? Dejte mi vědět do diskuze!
Použité zdroje:
LOVECRAFT, P. HOWARD. Komplet Sebraných spisů. Praha: Albatros (ČR), 2014. ISBN: 978-80-259-0351-3
Snyder, Phillip J., „Dreadful Reality: Fear and Madness in the Fiction of H. P. Lovecraft“ (2017). Honors Theses. 540. IN: https://aquila.usm.edu/honors_theses/540/
ZBOŘIL, Jan. Dreadful Reality: Fear and Madness in the Fiction of H. P. Lovecraft. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Magisterská diplomová práce. 2015. IN: https://is.muni.cz/th/217034/ff_m/217034_Lovecraft.pdf
