Článek
Na úvod je potřeba zmínit, že postava Soudce je založena na skutečném historickém základu. Ve své autobiografické knize „Má zpověď“ se o něm zmiňuje S. Chamberlain – americký voják a novinář, který během mexicko-americké války krátce cestoval s nechvalně proslulým Glantonovým gangem. Druhým velitelem této kruté skupiny byl právě jakýsi muž obřích rozměrů, kterému nikdo neřekl jinak než Holden zvaný „Soudce“.
Chamberlain o Soudci ve své knize píše:
„Kdo nebo co byl zač, nikdo nevěděl, ale v životě jsem nepotkal chladnokrevnějšího darebáka. Měl velkou masitou postavu, lojovitou tvář zbavenou vlasů a veškerého výrazu. Jeho touhou byla krev a ženy a v táboře kolovaly strašlivé historky o hrůzných zločinech, které spáchal. Než jsme opustili Fronteras, našli jsme malé desetileté děvčátko, které bylo odporně znásilněno a zavražděno. Stopa po obrovské ruce na jejím krku ho označila za viníka, protože žádný jiný muž takovou ruku neměl. Ale ačkoli ho všichni podezřívali, nikdo ho ze zločinu neobvinil. Byl zdaleka nejvzdělanějším mužem v severním Mexiku. (…) Nenáviděl jsem ho na první pohled a on to věděl. Přesto ke mně nemohl být laskavější.“
Právě odtud čerpal inspiraci americký spisovatel C. McCarthy pro svou knihu „Krvavý poledník aneb aneb Večerní červánky na západě“. Příběh sledujeme očima bezejmenného chlapce (McCarthy ho oslovuje jako Kluka), který se stane součástí Glantonova gangu. Tato skupina žoldnéřů skutečně operovala na texasko-mexické hranici a byla mexickou vládou placena za každý skalp z hlavy zabitého Apače. Gang pro dosažení většího zisku brzy začal zabíjet také mírumilovné agrární indiány a dokonce obyvatele Mexika, jejichž skalpy pak vydával za apačské. Pro jejich zločiny byli později všichni členové mexickou vládou prohlášení za psance a následně většina z nich byla zmasakrována indiánským kmenem Jumů v roce 1850.
Za předobraz soudce Holdena bývá často označován také plukovník Kurtz z knihy Srdce temnoty Josepha Conrada, inspirací mohl být také zčásti vrcholný pojem filozofie F. Nietzscheho – Nadčlověk nebo by mohl být Soudce dvojník zlovolného našeptávače Jaga z dramatu Othello W. Shakespeara. Krvavý poledník je však vůbec nejčastěji srovnáván s Melvillovou Bílou velrybou, kdy je Soudce označován jako „po Bílé Velrybě nejobludnější zjevení v celé americké literatuře“ a „pouštní kapitán Achab“ zároveň
Celý příběh je vysoce stylizovaný a využívá širokou škálu symbolů a mýtů z mnoha období a kultur. McCarthy bere odevšad, mísí symboliku různých náboženství i filozofických směrů, nezřídka protikladných, mlží a mate. Z toho důvodu existuje tolik různorodých interpretací, které kombinují jednotlivé detaily a snaží se mlhu rozptýlit. Pojďme si tedy i my zahrát a pokusit se odpovědět na otázku S. Chamberlaina: „Kdo nebo co byl zač“ Soudce Holden – aspoň tedy na úrovní oceňované literární postavy. Podle nejrůznější vodítek v knize se nejčastěji opakují tři možná vysvětlení:
1. Ďábel
Soudce má bohaté znalosti o téměř nekonečném množství témat – především v přírodních vědách. Vysvětluje, že pravý vládce světa se už nenechá zotročit přírodou, protože zná každé její tajemství. Sám si na své cestě do svého notesu zapisuje a zakresluje zajímavé přírodní artefakty. Když věci takhle uvězní a spoutá ve své knize, stává se jejich autorem a zároveň jejich možnou zkázou, protože je může kdykoliv zmačkat a vhodit do plamenů. Zotročuje realitu, čímž se vysmívá a vzdoruje Bohu jako pánu veškerenstva. Je to demiurg – jakýsi vesmírný architekt, který modeluje hmotný svět dle vlastní zlovolné vůle. Touží po moci a vědění.
Jeho možný pekelný původ dokládá scéna, v níž se Soudce znenadání objeví uprostřed nehostinné pouště a zachrání Glantonovu tlupu před jistou smrtí z rukou Apačů tím, že je zavede na vrchol aktivní sopky a z různých přírodních surovin vyrobí provizorní střelný prach. Jedná se o odkaz na rozsáhlou epickou báseň Ztracený ráj J. Miltona, kde během války mezi peklem a nebem Satan se svými legiemi vykopává střelný prach a vytváří primitivní dělostřelectvo pro boj s anděly.
Na Soudcově zbrani je vyryt nápis Et In Arcadia Ego (lat.). Tedy: Já, Smrt, vládnu i v Arkádii [v rajské pastorální krajině]. Může se o referenci odkaz na rajskou zahradu Eden. Soudce se pak jeví jako postava Ďábla v podobě hada. Našeptávače, který svedl Adama a Evu k prvotnímu hříchu. Ti jsou vyhnaní z ráje na zem, kde ochuzeni o božskou přítomnost poprvé zažijí nemoci, bolest a právě smrt
Soudce je přes dva metry vysoký zcela bez ochlupení na těle, včetně obočí a řas. Jeho pleť je tak bledá, že téměř nemá pigment. Je abnormálně silný, má nadlidské reflexy, v poušti netrpí žízní ani hladem, oheň mu neublíží. Zdá se, že nikdy nespí a nestárne. Je nadán značnou představivostí, skvěle tančí a hraje na housle (hudebního nástroje často spjatého právě s Ďáblem). Soudce za záchranu gangu uzavřel s Glantonem smlouvu stejně jako Goethův Mefistofeles s Faustem. Za účastníky této smlouvy považoval i všechny Glantonovy druhy včetně Kluka. Podle této verze Kluk odmítá dát ve prospěch celku úplně všechno, jak se po něm žádá, a tím si ponechává svou duši. Tu si však Holden po dvaceti osmi letech přece jen vezme – stejně jako Ďábel ve slavné německé legendě.
Cokoli ve stvoření existuje bez mého vědomí, existuje bez mého souhlasu.
2. Ztělesnění zla
Soudce může také být jakýmsi ztělesněním lidského potenciálu a zároveň toho nejhoršího, co se v člověku skrývá. Soudce je všemocný, vševědoucí, ale místo aby tyto vlastnosti využíval k hromadění bohatství, moci nebo vlivu, dává přednost být součástí skupiny brutálních hrdlořezů. Zde je vystaven stejným omezením, stejným zkouškám a stejným útrapám. Je králem mezi hlupáky, i když by mohl být pánem celého světa. Radši dává přednost životu plném vražd a nenávisti. Možná je nadpřirozený, ale existuje na okraji civilizace a daří se mu jen mezi tím nejhorším, co lidstvo nabízí.
Kromě toho, že je učencem, mluví plynně všemi jazyky a je mistrným diplomatem, je taky chladnokrevným vrahem, sadistou a pravděpodobně i pedofilem a kanibalem. McCarthy prostřednictvím soudce obnažuje rysy duše zlého a zvráceného člověka, přičemž se zaměřuje zejména na napětí mezi jeho ctižádostivým zavrhováním spravedlnosti na jedné straně a jeho neochvějným, byť nevědomým lpěním na ní na straně druhé. Tento obrovský rozpor ilustruje množství scén. Tak například, když Soudce jednou zachrání apačského chlapce, s láskou o něho pečuje, načež ho později chladnokrevně skalpuje. Ve městě si koupí dvě týraná štěňata, jen aby je za okamžik shodil z mostu. Jednou diplomaticky zažehná konflikt, zatímco podruhé výstřelem ze zbraně vyvolá masakr.
„Válka přetrvá. (…) Válka tu byla vždycky. Než byl člověk, válka na něj čekala. Nejvyšší řemeslo, které čeká na svého nejvyššího praktikujícího. Tak to bylo a bude… Válka je konečná hra, protože válka je konečně vynucením jednoty bytí. Válka je bůh.“ – Soudce Holden
V mnoha ohledech lze toto tvrzení domýšlet s ohledem na Soudcovy názory o válčení. Podle této teorie jsou činy gangu neodmyslitelné. Pokud je válka přirozeným jevem, pak muži prostě jednají přirozeně. Válka není nic jiného než hra a v románu je jako hra brána i samotná smrt. Zatímco členové gangu umírají, skupina pokračuje dál a sotva bere na vědomí, že přišla o dalšího člena. Jedinou skutečnou kontrolou, kterou postavy nad svými životy mají, je smrt. Lidský život nabývá smysl v rituálech, pravý rituál je však pouze takový, během něhož dochází ke krveprolití. Nejdůležitějším rituálem je válka. Válka, která tu vždy byla i bude, neboť pro mladé lidi nikdy neztratí přitažlivost. A proto Soudce nikdy nezemře, protože je součástí celého lidstva. Každý den se znovu a znovu rodí. Je prastarý a je dítě zároveň.
3. Falešný tanečník
Soudce říká, že více než válka je jedině tanec, jehož je válka nutnou součástí: musí to ale být pravý tanec. Jediným takovým tancem je tanec vyvoleného jednotlivce, pravého tanečníka, jenž si vybojoval své místo na jevišti a nikoho jiného na ně nepustí. Za tanečníka, který se stává neomezeným vládcem nad osudy lidí a nad životem i smrtí, se v závěru románu označuje soudce Holden. Je však skutečně takovým tanečníkem?
Podoba tančícího Soudce Holdena tak, jak si ho představuje umělá inteligence
Jediný, kdo celý příběh vzdoruje Soudcovu kouzlu, je právě hlavní postava románu – Kluk. Dá se říct, že je jeho pravým protipólem: je schopný empatie a milosrdenství. Soudce označuje sebe a Kluka jako „jediné z pravých“, načež mu Kluk říká „Nejste nic.“ Soudce na to odpovídá, že ta věta má blíže k pravdě, než si on sám myslí. Soudci totiž došlo, že v Klukovi konečně našel pravého svědka své existence. Zároveň však i žalobce, který ho může odhalit a tím i zničit. Proto se s Klukem musí v závěru knihy vypořádat.
Není-li soudce pravým osudem, není ani pravým tanečníkem. V poslední větě závěrečné kapitoly románu je všemocný a všudypřítomný soudce pouhou figurínou, která je sice nezničitelná, ale zároveň ubohá ve svém snažení. Nesmrtelnost, nemožnost spánku i věčný tanec, jenž nelze přerušit, se náhle přeměňují spíš ve trest než v dar. Pokud soudce dříve dokázal vytvářet střídavě harmonii i chaos, nyní byl tuto schopnost nucen vyměnit za věčné křepčení před publikem, a dovršit tak svou veřejnou samotu. To vše působí spíše jako jeho prohra než triumf.
Nikdy nespí. Říká, že nikdy nezemře. Tančí ve tmě i v stínu a všude je tuze oblíben. Soudce nikdy nespí. Tančí, tančí, tančí dál. Říká, že nikdy nezemře.
Napadla Vás jiná podobná literární nebo filmová postava srovnatelná se Soudcem? Dejte mi vědět do komentářů!
Použité zdroje:
MCCARTHY, Cormac. Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě.Praha: Argo, 2009. ISBN: 978-80-257-0141-6.
Cusher, B. E. (2014) ‚Cormac McCarthy’s Definition of Evil: Blood Meridian and the Case of Judge Holden‘, Perspectives on Political Science, 43(4), pp. 223–230. doi: 10.1080/10457097.2014.900318.
