Článek
Nedávno vyšel článek o téměř stoletém japonském kuchaři, který vede rodinný podnik v Tokiu a už po pět generací v něm připravují grilovaného úhoře. Ve článku se dočteme, že trvá přibližně tři roky naučit se správně napichovat úhoře na špejle. To si v komentářích vysloužilo vlnu posměchu, protože je to něco, co se přece dá naučit za dva dny. Co ale takové mistrovství napichování úhořů na špejli může skutečně znamenat?
Když dokážete každého úhoře rovnoměrně napíchnout na špejli, dokážete zajistit rovnoměrné propečení, efektivní grilování a udržení kvality. Zároveň to dokážete udělat rychle, přesně, efektivně, ale hlavně v klidu, přestože spěcháte. Když se vám tato činnost stane druhou přirozeností, začnete se dalších šest let učit porcovat ryby, aby byli úhoři na napichování řádně připraveni, a poté se budete po zbytek života učit s grilem. Opět se musíte naučit dělat věci efektivně, přesně, rychle, ale hlavně s klidem. Ruce musí spěchat, ale mysl zůstává v klidu, a v tom spočívá mistrovství, které trvá roky si vybudovat a umožní vám to zvládat práci po desítky let, a to i ve vysokém věku.
Asi nejednomu z nás by se při představě, že se bude tři roky učit napichovat úhoře na špejli, zamotala hlava. Co může někoho motivovat se něco takového učit? V Japonsku je rozšířená kultura toho, že v životě bychom měli mít nějaký význam pro společnost a s tím i nějaký úděl, co by kdo měl dělat. Při průzkumu veřejného mínění okolo 76 % dotázaných Japonců odpovědělo, že jejich život má smysl, a skoro třetina z nich našla svůj smysl díky své práci. Tento rozšířený fenomén hledání smyslu života v tom, co děláme, se jmenuje Ikigai, a mimo Japonsko už o něm vyšlo mnoho knih.
Ikigai znamená najít průsečík mezi tím, co milujete, tím, na co máte talent, tím, co společnost potřebuje, a zároveň tím, co se může stát vašim povoláním nebo každodenní náplní. Výše zmíněný japonský kuchař našel svoji vášeň ve vaření úhořů, je v tom dobrý a jeho dobrou práci ocenilo nemálo jeho zákazníků. Tím, že našel smysl v tom, co dělá, mu pomohlo přenést se přes nepříjemné části jeho práce, a zároveň mu to dodalo pocit naplnění. Díky tomu dokázal pracovat do svých šestadevadesáti let místo toho, aby vyhořel ve svých šedesáti.
Najít svůj Ikigai ale ne vždy znamená okamžitě najít svou životní vášeň, někdy k tomu musíme dozrát. Asi málokdo by ve dvaceti letech odpověděl, že jeho smysl života bude spočívat v tom, že bude někomu točit pivo z pípy v hospodě, stal se dobrým kovoobráběčem nebo byl dobrý ve finančních kalkulacích v excelových tabulkách. Většina lidí aspiruje být úspěšnými a respektovanými, ale tím se velmi často stáváme právě tím, že nějakou práci, která má přínos pro společnost, děláme dobře, i když někdy tato práce může začínat tím, že se učíme, jak napichovat úhoře na špejle.
A co vy? Našli jste svůj Ikigai, nebo ho teprve hledáte?
