Článek
Například ve vztahu k dotaci na hokejový šampionát se objevily v médiích otazníky nad dotací 200 milionů pro hokejový svaz na pořádání mistrovství světa vzhledem k tomu, že pořádání šampionátu bylo ve výsledku ziskové (zisk potom byl navýšen o tuto dotaci). Já osobně bych s tím problém neměl, i když zastávám spíše názor, že i přes úspěchy sportovců „chléb levnější nebude“. Úspěchy hokejistů nebo tenistek zvyšují povědomí o naši zemi, podobně jako třeba o úspěších dálkových běžců z Keni nebo Etiopie dnes ví celý svět. Je pak v zájmu všech občanů (daňových poplatníků), včetně těch, co v době finále sledovali Netflix nebo byli venku běhat, aby se sport podporoval z veřejných peněz.
Smutně ironické mi v tomto kontextu ale přijdou diskuse o statutu umělce a související finanční podpoře. Umělcům, „co by se měli uživit sami“, „věčně skuhrají o peníze a nic pořádně neumí“ atd., stát slavně nyní přislíbil dotaci 126 milionů ročně (všem odvětvím). Co se týče povědomí o kulturní tvorbě, tak nejen skandinávským zemím nebo Jižní Koreji, ale třeba i Polsku nebo Rumunsku budeme pravděpodobně moci nadále jen závidět (nebo spíše fandit, alespoň je co sledovat). Bavíme-li se samozřejmě o kulturní tvorbě dnešní, například Knihovna Milana Kundery v Brně se těší zájmu zahraničních návštěvníků, nebo díky filmu Barbie a Ryanu Goslingovi jsme se mohli dozvědět, že na amerických filmových školách se učí o Karlu Zemanovi. Nelze ale asi příliš čekat, že mnoho z naší současné seriálové tvorby či popu bude rezonovat ve světě. Možná se však mýlím a lidé z Asie nebo třeba Francie navštěvují koncerty Michala Davida či Miraie nebo někde na internetu stahují seriál Vyprávěj nebo Případy 1. oddělení a pak k nim hledají titulky.
Ale spíš to tak nebude. Každopádně kultura je chudým příbuzným. A co je třeba říci chudému příbuznému? Že si za to může sám a ať příliš neobtěžuje. A že může být rád za to, že dostal pozvánku na hospodárně zařízený raut.
