Článek
Člověkovi nezbývá, než řídit se tím, kam jeho zkušenost dosáhne. Odpusťte tedy poněkud banální příklad. Byl jsem svědkem selhání nastavených procesů dálkové komunikace úřadu práce. Systém dle všeho nastavovali experti znalí komunikace v online bankovnictví, inzerát MPSV na pozice tvůrců systému vyžadoval IT dovednosti. To může být v pořádku. Problém je, že většina klientů systému dávek v hmotné nouzi nemá bankovní účet (ti, co pracují s internetem, můžou mít třeba exekuce). Konkrétní člověk, který se chtěl dotázat na stav své žádosti, byl vyzván pro autentizaci, aby uvedl první a třetí číslo svého rodného čísla za lomítkem. Dvakrát zopakoval své celé rodné číslo a neuspěl…
Co jsem tím chtěl říct? O tom, jak funguje svět korporací posouvající dál možnosti „myslících strojů“, samozřejmě představu nemám. Ale problémem může být, pokud při zavádění IT inovací vycházíme z mylných představ o člověku a jeho sociálním světě. S logikou algoritmů IT světa se shoduje behaviorální přístup, statistická analýza společenských jevů, tedy snaha analyzovat člověka „zvnějšku“. A nikoliv „pohled zevnitř“, tedy něco co nás učí empatie nebo dobrá literatura. Obecně lidská zkušenost, díky které jsme schopni porozumět druhým.
A tato schopnost je stále strojem nezastupitelná a myslím, že v mnoha ohledech užitečná i praktická. Neměli bychom na ni zapomínat, pokud uvažujeme o dopadech technologických změn, nebo jejich zavádění do praxe.
