Článek
Možná, pokud někdo zabrousí do rodinné historie, může mít rozporuplnější obrázek, než jaký kreslí ústřední a „posvěceny“ obraz dějin. Protože se v něm větví více příběhů, tak může narazit i na „mnohohlas“. Možná, že právě schopnost uvědomovat si tuto pluralitu možných „dějinných příběhů“ vedle úcty k faktům, je to, co by měla výuka historie ve školách rozvíjet.
Poučný nemusí být jen pohled do rodinné biografie, ale i procházka městem. Mě třeba nedávno upoutal pomník na Vrchlického sadech v Brně. Na jedné straně je text Internacionály, což působí velmi nevkusně a odpudivě. Také je na desce zmínka, že v těchto místech se konala v roce 1893 demonstrace za obecné hlasovací právo, která byla rozehnána dragouny. Deska byla umístěna v parku v roce 1978 a v roce 1989 nebyla odstraněna s tím odůvodněním, že připomíná boj sociální demokracie za práva dělníků (mimochodem KSČ se odštěpila ze sociální demokracie jako prosovětské křídlo v roce 1921).
Dnes je doba naštěstí smířlivější. Co znamená úsilí o emancipaci dnes? Snaha, aby z rozvoje společnosti těžili všichni, a nikoliv jen úzká ekonomická elita? Nebo boj za více zaměstnaneckých benefitů a delší dovolenou? Nevím, ale myslím, že není dnes tak těžké uvědomovat si rozpory dějin a nevynášet kategorické hodnotové soudy. Dát si například kávu v parku mezi vilami Löw-Beer, Tugendhat a Arnoldovou vilou, které obohatily architekturu města a jejichž rodiny přispěly k ekonomickému rozvoji Brna. A přečíst si potom na pamětní tabulce na Cejlu v básni Františka Halase o jeho mamince: „Dřela v Kemce u Löw-Beera, na Prvního května zpívala „Pryč s tyrany“ a neplakala, když zavřeli tátu.“
Jistě „paměť“ každého města nabízí zajímavá místa a zákoutí. Taková procházka může být inspirativnější než věčně se valící informační tok médií a sociálních sítí. Má-li být pro nás historie „učitelkou života“, neměli bychom sklouzávat k selektivním příběhům o dobru zlu, jak bylo v extrémní podobě zavedeno za minulého režimu.
