Článek
Předně, naše současná pozice vůči průměru hrubého domácího produktu Evropské unie je odrazem stavu naší ekonomiky na počátku ekonomické transformace. Srovnávací analýza ekonomik postkomunistických zemí je jistě zajímavým tématem pro ekonomy. Jedná se samozřejmě o mnohem komplexnější jev, ale vyjdeme-li jen z dat růstu HDP ve stálých cenách, vycházíme po Bulharsku a Maďarsku nejhůře. Určitě jsme nebyli tak ekonomicky úspěšní jako Pobaltské země a Polsko. A je také zajímavé, jak se v českých médiích přehlíží jiný klíčový indikátor Eurostatu: skutečná individuální spotřeba (AIC). Tento ukazatel zahrnuje spotřebu domácností a veřejné služby a je přesnějším indikátorem životní úrovně než HDP. V něm jsou některé postkomunistické země před námi (včetně Polska).
Jenže realismus by patrně nesvědčil optimismu české společnosti a bylo by možná pak potřeba položit si některé nepříjemné otázky. Především o české ekonomické transformaci. A pak též o víře v představy určitého pojetí politické ekonomie.
Nejde jen o to, že krach některých podniků nemusel být nutný, nebo stamiliardové finanční škody, které museli sanovat daňoví poplatníci. Iniciovala ekonomická transformace vznik ekonomických elit nebo spíše ekonomické oligarchie s dopadem na fungování státních institucí? Řeč je o superbohatých, kořeny, jejichž bohatství leží v ekonomické transformaci 90. let. Jaká vznikla přidaná hodnota pro společnost z privatizace státních podniků? Třeba v oblasti těžby, energetiky nebo finančnictví? Co nového tyto elity do ekonomiky přinesly, nebo v ní vytvořily? Příkladů je jistě mnoho, ne vždy však byl podnikatelský záměr úspěšný. Například snaha firmy Home Credit proniknout na východní trhy úspěšná nebyla. Vzhledem k tomu, jak velkou část majetku v rámci české ekonomiky u nás miliardáři drží, privatizaci z 90. let nelze chápat jen jako událost patřící do učebnic historie.
A pak u nás zakořenila víra ve štíhlý a úsporný stát, který má spíše roli správce a těžiště společnosti představuje tržní ekonomika, která, není-li zatížena regulacemi státu, zajistí bohatství a životní úroveň společnosti. Navzdory tomu lze však za jeden z největších úspěchů transformace považovat to, že zůstalo zachováno fungování veřejného sektoru v mnoha oblastech a byla nastavena relativně funkční sociální politika. A navzdory některým dezinformacím poradců současné vlády z korporátního sektoru, náš stát, respektive veřejný sektor, vyjdeme-li ze srovnání zemí OECD, toho nabízí velmi mnoho (objem veřejných statků) velmi levně (podíl daní a dalších příjmů státu na HDP). Těm, kteří mají nyní na tváři úsměv, doporučuji si něco přečíst o fungování zdravotnictví ve Velké Británii nebo i v jiných evropských zemích a zjistit si něco o tom, kam se za 35 let posunuly třeba sociální služby pro lidi se zdravotním handicapem. Nebo se podívat na veřejně dostupná data OECD. Levné je to proto, že zaměstnanci veřejného sektoru jsou u nás, vyjma několika málo profesí, velmi špatně finančně ohodnoceni. Veřejný sektor je pro životní úroveň obyvatel zcela zásadní a o tom, že by štíhlý stát posiloval růst ekonomiky, nijak nenasvědčují ekonomické výsledky pravicových vlád.
Optimismus udržuje zdravého ducha společnosti. Neměl by však plnit funkci analgetika. Společnost by potom neměla pečovat jen o zdravého ducha, ale též o svoji paměť.
