Článek
Pro porozumění problémům společnosti obvykle nevystačíme s logikou a daty, neobejdeme se bez porozumění zkušenosti druhých lidí. Já ve svém okolí neznám mnoho lidí, kteří podléhají tomu, co se dnes označuje jako dezinformace. Přesto mě napadá určitá zkušenost, která může být v něčem podobná.
Co je pro mě srozumitelnější a v sociálním mikrosvětě, kde se pohybuji, obvyklejší, je určitá nedůvěra v české školství nebo zdravotnictví. Je dost možná častěji spojena se zkušeností žen (matek). Před pár lety jsem se občas podíval na facebookovou stránku Hnutí pro nepřirozený porod a bylo to pro mě zajímavé čtení. Kořenem těchto stránek podle mě byla špatná zkušenost s porodnictvím či gynekology, týkala se přístupu, způsobu komunikace (i jazyka, např. slova plod místo slova dítě), ale ústila i do nedůvěry v medicínskou praxi. Někdy potom asi i v radikálnější podobě. Zajímavé je, že součástí těchto stránek byla i kritika českých škol a poměrně nekritická důvěra v alternativní pedagogické směry.
Postoje dle mého soudu se v této facebookové skupině příliš vyhrotily, to ale neznamená, že za nimi nestála reálná špatná zkušenost, nebo i skutečné chyby systému. Mimochodem jsem chtěl také připomenout, že nedůvěra v očkování tu byla už před covidem. Ženy možná častěji kladou důraz na zdravotnictví či školství, muži na politiku. Je zde dnes výživná půda pro nedůvěru v této oblasti?
Vše dle mého soudu začala ekonomická krize započatá v roce 2008, která otřásla důvěrou v (nejen) naší společnosti sdílenou ekonomickou ideologii („mantru volného trhu“). Dezinformační kolotoč potom spustila uprchlická krize a všechny následné krize (nevidím jako nutné je zde vyjmenovávat). Pocitem „ontologického bezpečí“ některých lidí mohly otřást již teroristické útoky z 11. září 2001 v USA. Již dnes také nejde dále zakrývat krizi klimatickou, a to v zemi, kde byl po dlouhou dobu nejsilnějším opinion leaderem klimatický dezinformátor. Pokud je člověk též v nestabilní ekonomické a sociální situaci, pocit nejistoty, či dokonce ohrožení, může být pochopitelně silnější.
Není nutné samozřejmě jevy jako je víra v dezinformace či „alternativní realitu“ vysvětlovat jen takto sociologicky či kulturně. Možná za nimi může být i snaha udělat se zajímavějším, upozornit na sebe, nevím. Zde je ale podle mě pak jeden dosti podstatný problém, abychom lépe porozuměli této psychologické stránce, a to je mizení literární kultury, která zachycovala zkušenost života v určité společnosti, zkušenost druhých lidí. Mimochodem v naší zemi byli spisovatelé často i novináři (a není to jen případ Čapka nebo Nerudy). Namísto kultury slova však máme sdílený svět sociálních sítí a algoritmů.
Uvedu jeden příklad, zdánlivě nesouvisející. Viděl jsem před nějakou dobou inzerát hledající pracovníky ministerstva práce, kteří budou nastavovat komunikaci na dálku s klienty úřadu práce. Tento inzerát požadoval v první řadě IT dovednosti. Otázkou však je, zda současný systém komunikace na dálku s žadateli o sociální dávky pak nevyvolává někdy dojmem, že jej vytvářeli lidé, kteří se s lidmi žádajícími o dávky v hmotné nouzi nikdy v reálné životní situaci nesetkali, tedy minimálně s nimi nikdy nemluvili.
Každopádně to, že se vytrácí schopnost porozumět druhým lidem skrze literární příběh, nebo popis subjektivní zkušenosti a s tím související schopnost dívat se na svět pohledem druhého člověka, může přinášet i praktické problémy. A to nejen v tom, že analýza problémů může dojít k polovičatým závěrům, chybí-li tato dimenze (kterou žádný algoritmus nebo „objektivní“ data nenahradí). Ztráta důvěry v mezilidskou komunikaci může být jeden z nich.
Lidé schopni literárně zaznamenat „situaci člověka či stav společnosti“ dnes stále práci pravděpodobně najít mohou, ale možná spíše než psaním románů „tvorbou narativů“ příznivých pro určitou soukromou firmu či politickou stranu. Ve společenských vědách se potom stále v praxi uplatňuje výzkum označovaný jako kvalitativní, který si všímá subjektivní zkušenosti (přesněji řečeno interpretativní roviny). Nicméně jeho role bývá často chápána spíše jenom jako doplňková.
Vrátím-li se k tématu dezinformací, mnohem smysluplnější, než „bojovat“ proti nim, může být spíše hledat nějakou důvěryhodnou pravdu, pro současný svět, pro českou společnost. Ta byla vždy v rovině společenské spojena především s kulturou slova. Ta vyžaduje vedle schopnosti efektivně zvládnout komunikační procesy i schopnost porozumět druhým. Porevoluční víra, že tuto roli může do značné míry zastoupit ekonomie (a ekonomický růst), se ukázala jako mylná. Společenský konsensus či vzájemná důvěra potom mohou napomoci i úspěšnějšímu řešení praktických společenských problémů.
