Článek
Nejlépe samozřejmě měřit napřímo, ne zprostředkovaně skrze nějaký indikátor. Například naše společenské postavení vzhledem či vystupováním a oblékáním našeho partnera. Tedy lépe objemem našeho majetku, penězi a máme tu i číselnou hodnotu. Ta potom vyjadřuje náš úspěch, naše společenské postavení a třeba i zásluhy, je-li potřeba.
Má takový cíl nějaké alternativy? Možná, ale dosti pochybné. Tedy předpokládat určitou saturaci potřeb, tedy že se naše potřeba bohatnout může někde zastavit. Pro někoho to může být skromný život, pro někoho životní úroveň, na kterou je zvyklý, pro někoho třeba standard, který je mimo možnosti většiny společnosti. Každopádně těžiště hlavních cílů se pak z poměrně nepochopitelných důvodů přesouvá k jiným oblastem života: spokojeným rodinným vztahům, sportu či vzdělání nebo třeba dobrým vztahům v rámci komunitního života, kdy nás okolí podpoří, pokud si například stěžujeme na partnera nebo situaci v zaměstnání.
Jenže k čemu to? Třeba pěstování adrenalinových sportů, není to vlastně podivná forma léčby syndromu ADHD? To už bychom rovnou mohli věřit pravdě a lásce. Hromadění peněz kromě objektivity nabízí i srozumitelnost pro okolí. A že se to může přehnat, zvrtnout v Otesánka, který už nemůže najít dostatek potravy? Otesánkovi je možno naordinovat dietu, nejlépe cestu na Východ, osvobození od světa iluzí. A vrátí se pak moudřejší, vyladí svůj mindset a samozřejmě může ještě více zbohatnout.
