Článek
Zde je možná určitá past levicové kritiky (přejme lidem v podobné situaci kromě spravedlivých daní, ať volí dobré knihy, řídí-li se pravidlem pěti hodin, které jim pomohou zotavit se v oblasti vztahů), používá-li v kritice fungování současného fungování kapitalismu dichotomii vítězové/poražení. Jakoby tím stvrzovala ekonomickou hierarchii, pod kterou se skrývá i hierarchie morální. Hierarchii, ve které morální filosofie je odvozena od redukce člověka na ekonomickou bytost. Jenže jak ven z pasti ekonomického myšlení, výkonového principu, principu zásluhovosti odvozeného od peněz, jako určujících principů stanovujících hodnotu života jednotlivých členů společnosti?
Oblast kulturní hierarchie či prestiže nám pravděpodobně v době okázalé statusové spotřeby či kultury lajků, algoritmů a počtu followerů příliš nepomůže. Kdy „kulturní kapitál“ je v dotaznících zjišťován otázkami na sledování quality TV (možná se mýlím, ale já bych tam zařadil třeba seriál Dobré ráno, Brno!).
Ani nám příliš nepomůže odvolávání se na morální hodnoty (nesouvisející s oblastí ekonomiky). Jako na „měšťáckou“ hodnotu spořádaného života, poctivé práce, humanismus, hodnotu „obyčejného života“ či mravní ctnost apod.
Tudy cesta jistě nevede, dnes je otázka dobrých mravů (správného života) spojována spíše s péčí o tělo, zdraví, dobrými stravovacími návyky či sportovním výkonem. Často tedy jako právě atributy úspěchu či výkonu. Domácnost, která nemá dost prostředků na zubní ošetření svých členů, či namísto dostatečného množství ovoce nakupuje instantní polévky, není jen chudší, ale selhala i v oblasti mravní.
Nikdo jistě nechce být chudý a i majetek může posilovat společenské závazky člověka, kultivovat jej či přispívat ke společenskému dobru všech. Nicméně nevidím důvod, proč by střední vrstva měla dnes akcentovat hodnotu prázdného života, ke které zdá se dospěl současný kapitalismus. Co však znamená dnes vlastně usilovat o naplněný či hodnotný život? Jistě ne stavět soukromé bunkry či plánovat kolonizaci Marsu.
A možná při úvahách o žádoucích změnách současného světa (tedy úvahách svoji povahou levicových, možná až socialistických) pak může být inspirativní také pohled do minulosti. Nezaměřující se jen na politiku, ale též kulturu či smysl lidského snažení. V něčem možná pohled konzervativní, rozlišující kulturní hierarchii nebo mravní kritéria hodnocení lidského jednání. Tedy nemyslím boj proti potratům nebo za navrácení majetku Lichtensteinům. Třeba zajít do divadla, nebo si přečíst nějakého úspěšného buřiče minulosti, který se stal součástí našeho konzervativního kulturního dědictví. Mě třeba nedávno v divadle velmi pobavilo studentské představení představení Našich furiantů.
Nechci za sebe přehánět, operu (Rusalku od Antonína Dvořáka) jsem v Janáčkově divadle v Brně navštívil po osmi letech (předtím Věc Makropulos od Leoše Janáčka). Ale i tak jsem se musel po představení zhrozit, když jsem si vzpomněl na nedávnou četbu komentáře na webu předního světového levicovém deníku The Guardian, který požadoval škrty v státních subvencí pro operu. Lístky sice podražili, chlebíčky jsou ale stále cenově dostupné, v Británii bude nejspíš situace horší, ale i tak není moc rozumné šmahem takto zavrhovat část evropské kulturní tradice. Navíc, co může naše malá země nyní, škrtlo-li by se kulturní dědictví, nabídnout současným progresivním úvahám mimo to? Snad ještě tak podfinancovanou síť základních uměleckých škol či knihoven pro širokou veřejnost. Tak snad se ty globální trendy brzy v dobré obrátí a pak dostanou i k nám. Na to nemáme (nejspíš naštěstí) téměř žádný vliv. To však neznamená, že bychom nutně museli jako ovečky stavět na piedestal Otesánka(y).
