Článek
Bojíme se všichni.
Někdo občas, někdo v pravidelných intervalech, někdo pořád.
Nebojí se psychopati a nebojí se lidé, kteří nemají co ztratit a co získat. Psychopati jsou nebezpeční v jakémkoliv vztahu. Lidé bez životní perspektivy (což může být jen dočasná ztráta chuti k životu) jsou lidé obvykle s poutavým životním příběhem, ale nemají pro posluchače dobrou zprávu, pokud jde o konec. Živě nám připomínají, že každý život končí. A každý končí smrtí.
Strach ze smrti, existencionální strach, je vlastně kombinace strachu z něčeho konkrétního, co nás všechny čeká v různém věku a s různým stupněm bolesti, a úzkosti, která je neurčitá, nehmatatelná, ale všudypřítomná. Právě vystupňovaná úzkost s obavou o ztrátu sebekontroly a života je podstatou příznaků „panické poruchy“.
Panická porucha (jméno má od mýtického boha pastvin, lesů a stád, který měl podobu, která budila hrůzu - odtud také „panika”) v počátcích přichází nenadále. Důvody vzniku jsou různé, někdy malicherné, někdy prožitek kombinující se později s posttraumatickou stresovou poruchou.
Nejistota. Pocit, že se na sebe a okolí díváme jako „režiséři“, nikoliv účastníci. Motání hlavy. Potřeba usednout. Bušení srdce. Těžce se nám dýchá. Nejistota. Úzkost. Strach z toho, že jsme se „zbláznili“. Strach z těžké choroby. Strach ze smrti. Slyšíme nahlas vše kolem sebe. Hledáme únik a nenacházíme. Někdo volá záchranku, jiný usedne - ulehne a snaží se uklidnit a stav překonat. Můžeme ztratit vědomí.
Nic tak hrozného jste doposud nezažili…
Může jít o jedinou příhodu v životě, typické je však opakování v různých intervalech. Vždy poznáme, že se porucha blíží, vyvolávací momenty jsou však různé a přesto mají „něco“, co je spojuje.
Vzdělanější lidé se obávají ztráty „zdravého rozumu“, většina závažného onemocnění a omezení životního výhledu.
Opakovaná vyšetření (a nemocný je obvykle vyšetřen od magnetické rezonance mozku po funkční kardiologické vyšetření) nepřinášejí žádnou odpověď. Navštívit psychologa je obvykle ekonomicky náročné, psychiatra „dehonestující“.
Přece nejsem blázen!
„Říct pravé slovo včas a uzdravit jím k smrti unavenou duši“ napsal Shakespeare. Žijeme své životy s vítězstvími i prohrami. Vítězství a radosti bývají prchavé, netrvají dlouho, zato prohry a bolesti si jako zraňující pamatujeme dlouho. Vše se nám vtiskne do duše (nekomplikujme si povídání Freudem a nevědomím, či neurofyziologií mozku, která nám zdaleka nedala všechny odpovědi, pokud vůbec nějaké jisté). Každý z nás má jinou kapacitu tolerance proher a výher. Ony se totiž vzájemně neanulují. Duše není matematika. Žádná výhra nám nedovolí zapomenout na prohry.
Dobrý psychiatr vám podá ruku.
Pomůže na čas s léky, které vám usnadní projít touto epizodou a nijak vás nezmění. Nezavře vás do klece. Nekouše. Viděl nemocné duše mnohokrát a ví, jak vám pomoci, stejně jako internista. Vždyť i ten „nevyléčí“ vysoký tlak, ale „léčí ho“.
Chorob, které umíme vyléčit jednou a pro vždy bez následků či rizik, není mnoho.
Platí to pro všechny lékařské obory. Nebojíme-li se alergologa, proktologa, onkologa, bylo by pošetilé obávat se posměchu, protože půjdete včas kontaktovat psychiatra a psychologa a nebudete se trápit se stavem, který lze velmi dobře léčit.
Panická porucha mezi léčitelné stavy patří.
Nestyďte se, že se bojíte!
