Článek
Když jsem ale letos v létě zjistil, že vlajka zmizela a po výstavě Lucy se už nevrátila, cítil jsem určité zklamání. Ne kvůli vedení muzea, celkem chápu jejich argumenty. Ale kvůli tomu, co absence vlajky symbolizuje.
Politika je o symbolech. A symboly mají obrovskou moc. Ukrajinská vlajka na průčelí historické budovy, která ostatně sama symbolizuje intelektuální duch českého národa, tři roky říkala jasnou věc: stojíme za vámi. Viditelně, uprostřed města, kam jezdí miliony lidí ročně. To není marketing. To je postoj.
V létě 2025 muzeum vlajku sundalo kvůli propagaci výstavy fosilií Lucy a Selama. Unikátní přehlídka, jediná v Evropě. Ředitel Michal Lukeš teď vysvětluje, že prostor na fasádě má sloužit marketingovým účelům. Muzeum potřebuje návštěvníky, výstavy stojí miliony, propagace je nutná.
Ale právě tady začíná problém, který rezonuje už pár týdnů médii. Vedení muzea zdůrazňuje, že je kulturní institucí, ne politickým aktérem. Že o vyvěšování symbolů rozhoduje samo a preferuje univerzální využití fasády pro aktuální kulturní obsah. Že jde o praktické důvody, ne o politiku. Chápu to. Opravdu chápu.
Ale realita je složitější. Když ukrajinská vlajka na budově visela tři roky, stala se součástí veřejného prostoru. Lidé si zvykli. Pro mnohé znamenala naději. Pro Ukrajince žijící v Praze znamenala, že nejsou sami. A její absence – ať už je důvod jakýkoliv – vysílá jiný signál.
Signál, že jsme si zvykli na válku. Že konflikt na Ukrajině už není mimořádná situace, ale normál. Že protiprávní zabrání cizího území silou už nikoho nerozčiluje. A to je nebezpečné!
Nejde o to vinit muzeum. Nejde ani o politický aktivismus. Pravda je jako vždy někde uprostřed. Někdy je potřeba udělat symbolické gesto, i když to není zrovna praktické. Protože symboly mají moc měnit a mají vliv.
Někteří kritici tvrdí, že sundání vlajky byla snaha zalíbit se novému kabinetu Andreje Babiše nebo ústupek diplomatickému tlaku. Muzeum to popírá a já těmto spekulacím nevěřím. Ale výsledek je stejný: vlajka není. A čím déle tam nebude, tím víc to bude vypadat jako náš ústup.
Válka na Ukrajině pokračuje. Lidé tam umírají každý den. Města jsou bombardována. A my tady řešíme, jestli na fasádě veřejné instituce bude vlajka, nebo banner na výstavu. Je to absurdní? Možná. Ale přesně proto je ten symbol důležitý. Připomíná nám totiž, že válka nekončí jen proto, že si na ni zvykneme. Někteří by si to možná přáli, ale to by byla naše největší prohra.
Vyjádření solidarity je to nejmenší, co můžeme udělat. Nejlevnější forma podpory. Není to posílání zbraní, neposíláme nikam vojáky. Jen říkáme: vidíme vás, myslíme na vás, stojíme za vámi. To přece není moc.
A ještě jedna věc. Jednou můžeme být v podobné situaci my. Zase. Ano, zase. Naše dějiny jsou plné okamžiků, kdy jsme čekali na solidaritu ostatních. Někdy jsme ji dostali, jindy jsme byli hozeni přes palubu. A právě proto bychom měli dobře vědět, jak důležité jsou symboly. Jak důležité je nezůstat lhostejný. A jak těžké je zůstat sám proti všem.
Neříkám, že ukrajinská vlajka musí viset věčně. Ale měla by viset, dokud je konflikt živý. Dokud umírají lidé. Dokud je válka realitou. A pak, až jednou – doufejme brzy – se Ukrajina ubrání, můžeme ji sundat.
Národní muzeum má právo rozhodovat o své fasádě. Ale má taky odpovědnost vůči veřejnosti, která na tu budovu kouká a její nedílnou součástí. A my všichni máme odpovědnost nezapomenout, že válka v Evropě není normální. A nikdy by neměla být.
Jan Recman, místostarosta Prahy 2 za ODS
