Článek
Představíš se prosím našim čtenářům?
No dobře. Jmenuji se Věra a je mi 75 let. Jsem velká zahrádkářka, spokojená babička a v minulosti vlastně sportovkyně.
V jakém roce a v jaké skupině jsi na Spartakiádě byla?
Bylo to v roce 1975, ale nacvičovat jsme začaly dlouho před tím. Cvičila jsem za ženy. A tehdy mi bylo 27.
Jaké úsilí bylo zapotřebí, aby ses tam dostala?
No vůbec žádný, samozřejmě, to bylo jenom nadšení! Ani jsme tady neměli žádnou tělovýchovnou jednotu. Náročný to sice bylo, ale prostě jsme se chtěly dostat na Strahov, tak jsme se snažily. Začalo nás cvičit 20 a tam se nás dostalo 12. Tady ve vsi jsme měly velkou podporu, fandili nám. A cvičit jsme vždycky chodily až večer po práci.
Jaká byla ve Strahovském stadionu atmosféra?
Nádherná, krásná, to bylo supr, to jsem nezažila nikdy… Cvičily jsme v dešti, zima byla, ale stejně se nám to líbilo. Když jsme procházely bránou, tak jsme měly slzy v očích…
Cvičební pomůcky a fotografii z této Spartakiády
Jak probíhal váš výstup?
Úplně bez problémů, měly jsme to totiž dobře nacvičené. Věděly jsme na jakej takt nebo jakou notu máme co udělat. Měla jsem pocit velké zodpovědnosti. A být tam byl krásný pocit…vyvrcholení té dlouhé snahy.
Jak jsi celou tuto akci vnímala?
Hrozně pozitivně, to byl náš úspěch se dostat na Strahov, protože jsem cvičila už jako dítě a nikdy jsem se tam nedostala. Takže se mi to povedlo až v roce 1975, když už jsem měla dítě a bylo mi 27. A to bylo taky krásný, když pak po konci šel průvod Prahou. S holkama jsme šly přes Nuselský most na Pankrác, kde jsme se už všichni seřadili a šli přes Václavák. Už si ani nepamatuju, kam až jsme došli. Ale lidi nám mávali a my jsme zpívali…
A jak to celé vnímáš dnes? Vidíš to s odstupem času trošku jinak, nebo ani ne?
Ne. Vůbec ne. Ani trochu jinak. Nahnaný jsme tam nebyly a cvičily jsme strašně rády. Aspoň teda všechny od nás z vesnice. Na nějakých školách to sice bylo povinné, ale my jsme tam šly dobrovolně a s nadšením. Byla to pro nás čest.
Takto probíhalo cvičení
Otázky od čtenářů
Blbý dotaz ale jak si elegantně a nenápadně dojít na záchod během cvičení na stadionu?
Jsme vydrželi, jsme nikam nechodili. Před tím a po tom jsme mohli jít na záchod do strahovských vysokoškolských kolejí. Tam jsme měli i šatny. Ale tu chvíli na stadionu jsme vydrželi.
Vždy ma zaujímalo, ako to nacvičovali? Spolocne, po skupinách, či každý doma a sam?
Jen po skupinách. Jinak to nešlo. Věděly jsme, že na nejmenší obrazec musí být 12 holek. A podle toho jsme se zařídily. Pak jsme se mohly spojit s vedlejší vesnicí a dělat větší obrazec. A potom jsme se dostaly na okrskovou, kde už nás řídila náčelnice, aby to fungovalo. A tak to bylo i na Strahově.
Mlátili je, za to že např. nesplnili jejich požadavky?
Ne, nic takového jsem nikdy neslyšela. Já tam byla ráda.
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jak dlouho se nacvičovalo a jestli to babičku bavilo. Díky.
Nacvičovali jsme od září 1974 a vystupovaly v červnu 1975. Takže docela dlouho. A bavilo! To bych to jinak nedělala.
Byla jeste pred vystoupenim nejaka generalni zkouska?
Ano, samozřejmě, byla. Každá skupina měla odděleně svojí generálku přímo na Strahově. Aby to nějak vypadalo…
Naozaj sa stalo, že tam ľudia umierali? Pri padoch? A že režim to ututlal?
O tom nevím. Je to možné, ale vážně jsem o tom neslyšela.
Jak to vypadalo večer v kempu?
V kempu jsem nespala. S ostatníma od nás jsme spaly v tělocvičně školy v Modřanech. Ve volném čase odpoledne jsme jezdily po památkách a před spaním jsme si vyprávěly a smály se.
Společná fotografie ze cvičení
Tento článek samozřejmě nemá vytvářet dojem, že Spartakiády byly čistě pozitivní akce. Jen chci ukázat jinou perspektivu na toto téma. A to tu nejpoctivější, neboť je od člověka, který Spartakiádu opravdu zažil na vlastní kůži. Ale to samozřejmě neznamená, že je to jediný správný pohled na toto téma.
Původně jsem rozhovor dělal pro instagramovou stránku Historické zajímavosti, ale připadalo mi jako škoda nevyužít tuto práci i zde.
