Úplně první rozhovor s neteří Karla Kryla Marií, který kdy vznikl

Z dětství jsou dost mlhavé, protože se mým životem vždycky jen mihnul. Měl toho zkrátka moc. Bylo to totiž v době, kdy začal vydávat své první písničky a zaznamenávat první úspěchy. Když se ale zastavil, kreslil mi třeba Marťany a různé vtipné kresby - jako salámové domečky, ploty a podobně. Bohužel, tyhle blbinky se poztrácely, škoda. Také mi vyprávěl různé pohádky, které si zrovna vymyslel.

Každopádně vždycky, když přišel, tak s ním byla legrace. Byl přátelský a nic ze sebe nedělal. Byl oblíbený i mezi sousedy. Jednou šel dokonce na svatbu sousedovic dcery. Prý u nás i chvíli bydlel, ale to si nepamatuji, to jsem byla asi opravdu moc malá.

Já se přiznám, že si tohle moc nepamatuji, jako dítě jsem prostě vůbec nedokázala pochopit, co se stalo. Navíc se v tom čase narodila moje sestra a já spíš řešila miminko a nástup do první třídy.

Určitě to hodně prožívala máma, strejda Johny [Jan Kryl - Karlův bratr] a děda s babičkou, ta asi nejvíc. Později mi vysvětlili, že musel pryč, protože by ho jinak zavřeli. Ale já jsem si říkala, proč by ho měli zavírat, když jen zpíval. Ale postupně mi docházelo, že už prostě nepřijde a nemůže se vrátit, jen mi nedávalo smysl proč. Nejhorší ale bylo vědomí, že je možné, že už ho nikdy neuvidíme.

Ano, protože je k nám někdo v 70. letech propašoval. Byly v nejrůznějších obalech od všemožných německých šíleností. No a díky tomu jsme měli Bratříčka, Rakovinu i Maškary.

Neuvědomuji si, že by po nás někdo přímo šel. Možná jsem měla problém tak maximálně se střední školou. Ale dostala jsem se na Textilní školu v Jihlavě a ty dva roky na internátě a dva roky na privátě byly asi nejzábavnější roky mého života. To byla hezká doba.

Hůř na tom ale možná byl strejda Johny, který jméno Kryl nesl a měl kvůli tomu problémy v práci.

Možná nás sledovali, ale nevím o tom, po revoluci jsme se radši ani nešli podívat do svazků, asi lepší nevědět…

Psali jsme si. Když jsme se o něm jednou bavily s mámou, říkala, ať mu napíšu. Tak jsem napsala a od té doby jsme byli v kontaktu až do revoluce.

Všechny ty dopisy jsem včetně obálek věnovala Národnímu archivu, ale aspoň ten jeden jsem si od nich nechala okopírovat, abych měla památku na jeho písmo.

Většinou jsme si psali poměrně obyčejné věci. Například když jsem bojovala s tloušťkou, tak mi psal úžasné rady. Jako například, že nemám moc pít Coca-Colu a podobně. To jsem si říkala, že se už zbláznil. Kde bych asi vzala větší množství Coca-Coly?

On byl takový sarkastický, ironický a musím říct, že s ním byla sranda i v těch dopisech. A jeho čeština byla brilantní, uměl skvěle pracovat se slovem.

Byla jsem na něj vlastně hrdá, i když to zní divně. A to jsem ani nevěděla, co všechno za ním je. Znala jsem jen písničky a zbytek jeho tvorby se ke mně dostal až po revoluci. Je neuvěřitelné, jaké dílo dokázal stvořit.

Dělalo mi velkou radost, když jsem viděla, že lidi ty písničky poslouchají. Třeba když jsem byla na intru, tak tam byly jeho písně dost oblíbené.

Nikdo to moc neřešil. Myslím, že většina lidí to nevěděla a nebyl důvod to měnit. Člověk také nemohl všem úplně věřit. Ale v blízkém okolí to brali úplně normálně.

To bylo na pohřbu babičky 1. prosince 1989, vlastně večer před ním. „Díky“ pohřbu se vlastně Karel dostal do Československa, to byly totiž ještě uzavřené hranice a on měl omezenou dobu pobytu. No a od chvíle, kdy jsem zjistila, že tam bude, jsem byla ve stresu a strašně natěšená, že ho po těch dvaceti letech zase uvidím.

Dorazili jsme do Johnyho bytu, kde se sešla rodina, otevřely se dveře a tam stál on. Hned mě překvapilo, jak byl mrňavý. Jako dítě jsem si totiž pamatovala, že je prostě větší než já. Každopádně hned se na mě vrhl, objímali jsme se a vítali, bylo to úžasné.

Byt byl plný lidí, některé jsem neznala. Každý ho chtěl vidět. Tam to vypadalo jako v úlu. Seděli jsme tam všichni skoro do rána a povídali si. Vlastně nechápu, jak jsme se ráno zvládli dát dohromady a jít na ten pohřeb, to bylo strašné.

Říká se, že tam bylo hodně estébáků, ale já ani nevím, byla jsem v takovém ubrečeném stavu, že jsem nic moc nevnímala. Ale asi tam kvůli Karlovi byli. Každopádně to bylo hodně smutné a hodně veselé zároveň, to se nedá popsat.

Obdivuji Karla, že již 3. prosince zvládl jít zpívat na Koncert pro všechny slušný lidi, když mu určitě bylo tak smutno… Musel to mít vážně těžké, já bych ve stejné situaci asi utekla z pódia. Ale zase ho nadchlo, že si ho lidé stále pamatovali a že znali jeho texty – po dvaceti letech, co byl pryč!

Připadalo mi to falešné. A to nikoli zpěvem, ale spíše tím spojením. Prostě ti dva k sobě nepasovali. Karel toho později litoval a tvrdil, že vlastně nevěděl, že tam bude Gott. Nebyla jsem u toho, tak nemohu posoudit, jak to bylo, a dnes už je to stejně jedno. Pro lidi to tenkrát byl asi dost silný moment.

Ano, byla jsem asi na třech a bylo to úžasné. Jen kolem něj bylo většinou tolik lidí, že jsme se k němu skoro ani nedostali. Ale jednou se nám povedlo s ním jít po koncertu do hospody, to bylo fajn.

Ale i tam se kolem něj pořád někdo rojil, chtěli podpis, popovídat si…takže jsme vlastně neměli moc času pro sebe. Trochu nám ho ukradli. Ale nikdo tehdy nemohl vědět, že nám s ním zbývá jen krátký čas. Lidé byli prostě rádi, že je zpět.

Na začátku jsem si myslela, že je škarohlíd a nesouhlasila jsem, ale postupně mi to začínalo dávat větší smysl. Václav Havel byl určitě osobnost na svém místě a hodně dobrého toho dokázal, ale také dopustil, že spousta zlých skutků nebyla nikdy potrestána. Je šílené, že tolik let po revoluci brali estébáci renty a nikdo je nehnal k soudu. Téměř nikdo nebyl za zločiny minulého režimu potrestán. A to je pro mě špatně a velké zklamání. V tom měl Karel rozhodně pravdu. A celkově myslím, že se bohužel v politice trefil…

On měl Karel velmi vyvinuté sociální cítění. Mně se na něm strašně líbila jedna věc - když dával na něco peníze, tak to vždy bylo na nějaký účel, na který opravdu musely být použity. Například místo toho, aby přispěl na inkubátory, tak je raději sám koupil a osobně odvezl do Ostravy, kde byly potřeba.

Ne, to by opravdu nechtěl. Do politiky by nešel. Nezvládl by ty kompromisy. Chtěl být samozřejmě užitečný a nějak pomáhat, a to třeba i Václavu Havlovi. Ten mu ale prý tenkrát řekl, že má jít raději zpívat. Myslím, že ho to naštvalo, protože měl zkušenosti ze Západu a byl přesvědčen, že by tehdejším politikům v některých věcech dokázal poradit. Tím odmítnutím tenkrát dost zahořkl.

Vnímala jsem to jako nespravedlnost a bylo mi to líto. Mám pocit, že se ho snad i báli. Myslím si, že novináři šli a jdou hlavně po senzacích a špíně, takže tenkrát ztratili zábrany. Každopádně je to jeden z důvodů, proč tady Karel nechtěl být a raději se vrátil zpátky do Německa.

Velmi dobře. Zrovna jsem pracovala a v rádiu začali hrát nějakou jeho písničku. Měla jsem zrovna v dílně zákaznici a divila jsem se nahlas, že je to zvláštní, neboť v té době ho moc nehráli. A ona mi to vlastně řekla, pak to oznámili i v rádiu. V tu chvíli jsem se na všechno vykašlala a běžela domů. Nebrečela jsem, ani toho jsem v tu chvíli nebyla schopná. Byl to absolutní šok. Vůbec jsem to nechápala.

Rozhodně. Myslím, že na to mělo vliv všechno. Obzvlášť rozdělení Československa nesl strašně špatně. To politikům neodpustil. Ale měl k takové smrti i genetické předpoklady. Oba jeho rodiče byli těžcí kardiaci. A ani jeho životní styl nebyl úplně ideální. Kouřil, pil pivo, málo spal… A k tomu všechen ten stres a vypětí. Prostě se to nasčítalo.

Vadilo mi, že lidi, kteří si o něj za jeho života s prominutím otírali hubu, se najednou začali tvářit jako jeho největší kamarádi. Ale tak to tady prostě chodí. Za života si našich velkých osobností nevážíme a po smrti si z nich uděláme svaté. A to Karel rozhodně nebyl a ani nikdy nechtěl být. Byl to normální člověk z masa a kostí, který ale měl své kvality, které se nedají okecat. A myslím si, že do těch čítanek již dnes patří.

To mě hodně mrzelo, neboť jsem ho měla ráda a dodnes si myslím, že má dobré písničky. Myslím, že to, že takhle morálně zakopl, se ještě dá pochopit. Ale to, že si dokázal s Karlem stoupnout na jedno pódium, tvářit se jako kamarád a přitom mít černé svědomí, to nechápu. A je škoda, že se za to dodnes neomluvil a ani neuznal vinu. Kdyby dokázal uznat chybu, tak bych mu i odpustila. Ale to, že si nechal dát medaili od Putina, je tedy třešnička na dortu. Od té doby jeho písničky neposlouchám.

Stručné vysvětlení mimo rozhovor: V srpnu roku 1989 bylo Nohavicovi povoleno vycestovat na koncert do Vídně, kde se sešel a zpíval s Karlem Krylem. Po návratu údajně předal veškeré informace, které se dozvěděl, StB.

To, že mu dal vyznamenání, je fajn a zasloužené. Ale já pana Zemana opravdu nemusím. Po revoluci sice působil dobře, ale to, co z jeho osobnosti zbylo, je hodně smutné.

To mi vadí, to mi hodně vadí. Konkrétně třeba s Landou jsem měla velký problém, když nazpíval Morituri te salutant. Ne že by to zazpíval špatně, ale mám pocit, že vůbec nepochopil myšlenku té písničky. V jeho pojetí je to prostě něco úplně jiného. Udělal z toho něco jako vojenskou pochodovou hudbu.

Já si radši ani moc nezjišťuji, kdo všechno Karla zpívá, protože mám pocit, že ho většinou jen zneužívají, než aby mu dělali čest. A třeba Ortel? No to vůbec.

Dokonce jsem i zahlédla, že z něj dělali i bojovníka proti islámu. To jsem se už musela ozvat, neboť v době, kdy zemřel, se tady tyto otázky vůbec neřešily. A hlavně on by to takto nikdy neřešil. To je úplně proti smyslu jeho vnímání světa.

Často i vidím, že je využíván proti podpoře Ukrajiny. To mi nedává vůbec smysl, já jsem přesvědčená, že Karel by Ukrajince podporoval. On vždycky hájil slabší. Myslím si, že Kryla ve své podstatě chápe hodně málo lidí. Karel byl v první řadě proti sociální nespravedlnosti a proti politice bez páteře. Nikoli proti demokracii.

Pro moje děti je to prostě fakt a součást jejich života, nemluvíme o tom. Řekla bych, že zas tak moc to v běžném životě neřeší. No a vnoučata? Ta to neřeší prakticky vůbec. Nebo minimálně zatím. Mají svoje idoly a k tomu, aby pochopili Karla, musejí dozrát.

Jsem šťastná, že máme svobodu. Není to samozřejmě vždy ideální, ale za žádnou cenu bych nechtěla zpátky to, co tady bylo.

Aktuálně se bojím voleb. Myslím si totiž, že lidé zase zvolí to, co se mi absolutně příčí. A ta situace okolo také není jednoduchá, člověk nikdy neví, co se Putinovi, a jemu podobným diktátorům, v hlavě vylíhne. Doufám, že se to uklidní.

Ještě mě docela děsí nárůst antisemitismu, to je špatná zpráva. Když se podíváte, jak začínal Hitler…

Ale sama za sebe si nemám na co stěžovat, já jsem spokojená.

Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli. A tak to bohužel je. Na očích již opravdu moc není, v televizi ho moc nepouštějí, v rádiu ho také skoro nehrají… Ti, kdo ho mají rádi, si ho uchovají a zbytku je to už asi jedno. Ale myslím si, že je to částečně přirozené. A někteří jsou za to určitě i rádi…

Ale těší mě, že má stále podporovatele mezi mladými. Sice asi ne v hojném počtu, ale i to je moc hezké.

Čas od času si je pouštím, ale mám z toho pak trochu depku, některé jsou pro mě pořád dost citlivé. A taky mě štve, že mají stále pravdu a že jsou pořád platné. Každopádně je ale mám moc ráda.

Mám hrozně ráda Děkuji, Vánoční nebo Plaváčka, ten na mě vždycky úplně dolehne. Nejoblíbenější jsou ale vlastně všechny z těch starých desek, ty jsou krásné.

Pořád to samé. Člověka, který odešel předčasně, který tu měl ještě být a který tady chybí. Člověka, který měl co říct a měl co dát. Dneska by asi byl hodně nešťastný z politického vývoje, ale mně chybí jako člověk. Bohužel jsme si nestačili říct ani desetinu toho, co jsme si za ty roky říct možná chtěli a měli.

Nejsem určitě studnice moudrosti, abych mohla někomu něco vzkazovat. Jen bych chtěla říct, abyste žili svůj život každý den a každou chvilku. A snažte se žít, co to jen jde, protože člověk neví, jestli tu zítra bude. A když na to bude síla, tak pomáhejte druhým, protože tím pomůžete i sobě. Myslím, že v dnešní době je to obzvlášť potřeba.