Článek
Mnichov je trvalým traumatem české (a částečně i slovenské) společnosti, stejně jako je traumatem Maďarů Trianon. Hamletovská otázka „měli jsme se bránit či nikoliv“ řeší již čtvrtá generace Čechů a Slováků, aniž by došla k jednoznačnému závěru. Ani já si nečiním nárok na konečnou pravdu, ale jen na svůj názor.
Z vojenského hlediska bylo postavení Československa jasné: od 19. září 1938, kdy Velká Británie a Francie daly prezidentu Benešovi jasně najevo, že se v případném československo-německém konfliktu angažovat nebudou, bylo zcela beznadějné. Každý, kdo byl na vojně, a dostalo se mu alespoň základního vojenského vzdělání (např. ve škole pro důstojníky v záloze, nebo i jen v poddůstojnické škole), zná základní poučku: jedinou cestou k vítězství je útok; pouhou obranou se žádná válka vyhrát nedá; navíc v případě Československa by šlo o válku bez spojenců a ve faktickém obklíčení nepřátelských států, bez možnosti přísunu posil a materiálu ze zahraničí, a ještě se silnou pátou kolonou v zádech. Naše „nedobytné pevnosti“ byly (a jsou dodnes) jen mýtem: jednak zdaleka nebyly dokončeny, ale hlavně nebyly stavěny na to, aby trvale zabránily obsazení země. Strategický plán československé armády předpokládal, že pevnosti budou zadržovat část německých divizí po dobu jednoho až dvou měsíců, aby francouzská armáda získala čas k mobilizaci. Hlavním bojištěm měla být francouzsko-německá fronta, případně (pokud Polsko povolilo průchod Rudé armády přes své území, což ale bylo zcela nereálné) sovětsko-německá fronta. Československo mělo být jen vedlejším bojištěm, podobně jako srbská fronta za první světové války. Počítalo se s německým prolomením obrany a následnou okupací českých zemí. Dále byly ve hře dvě varianty: první předpokládala, že se zbytek armády stáhne na Slovensko, kde bude fronta stabilizována a bude vázat část německých sil. Druhá, pravděpodobnější varianta, předpokládala vyklizení celého československého území, odchod zbytku československých vojsk do Rumunska (což byl ze sousedů jediný spojenec) a odtud jejich převezení na západní frontu. Šlo by tedy o model, který uskutečnila polská armáda na podzim 1939. Obnovení Československa mělo nastat v důsledku celkové německé porážky, tedy v podstatě za stejných podmínek, jak k němu skutečně po druhé světové válce došlo. Z toho plyne jasně: jakmile 19. září 1938 Francie a Velká Británie řekly, že bojovat nebudou, byl plán nerealizovatelný.
Vojenské hledisko ovšem nemůže být jediným hlediskem. Je zde také hledisko politické a morální. Politický a morální význam obrany státu se nedá měřit jen hmotnými náklady či počtem padlých a raněných. V září 1938 nebyl při mobilizaci rozdíl mezi branci české, slovenské a rusínské národnosti. Všichni bez ohledu na své názory a případné výhrady ke státoprávnímu uspořádání rukovali s radostí a vědomím, že brání svou vlast. Ba dokonce i záložníci maďarské a polské národnosti nastoupili - byť bez nadšení - ke svým jednotkám a i ani počet německých povolanců (většinou z řad sociálních demokratů, komunistů a demokratů) nebyl zanedbatelný. Krev společně prolitá by upevnila společné československé vědomí; možná, že by bylo natolik silné, že by v roce 1992 nedošlo k definitivnímu zániku Československa. Kapitulace naopak silně společné vědomí oslabila, a především u Slováků vedla k přesvědčení, že jestliže je československý stát odsouzen tak jako tak k zániku a pohlcení Německem, bude lépe jít vlastní cestou. Hrdinný boj Čechů, Slováků a Rusínů proti mnohem silnějšímu nepříteli by jistě svět vnímal se sympatiemi, tak jako vnímal o rok později hrdinný boj Finů proti sovětské agresi. Morální kapitál, který by obrana přinesla, by daleko převýšil hospodářské, a i lidské ztráty, jakkoliv bolestné.
Mnichovskou kapitulací byl tento kapitál byl zcela promrhán. Není pak divu, že když o třicet let později vtrhla do Československa sovětská armáda, nezmohlo se československé politické vedení ani na symbolický odpor.
Historik nemá uvažovat o tom, „co by bylo, kdyby bylo“, protože minulost už změnit nemůžeme. Přesto, pokud se mne někdo občas zeptá, co si myslím já o Mnichovu, odpovídám jednoznačně: naše vláda neměla kapitulovat, i když bylo jasné, že Československo bude poraženo. Kdo nechce bojovat za svobodu vlastního státu, ten si svobodu nezaslouží.
A odkaz dnešku? Je dobře, že se Ukrajinci v roce 2022 nepodřídili ruskému nátlaku a postavili se agresorovi na odpor. A je hanba, že se ve světě - ale bohužel i u nás - najdou lidé, kteří pod zavádějícími hesly „nastolení míru“ a „neeskalování konfliktu“ za tento hrdinný odpor Ukrajince kritizují a vyzývají k „mírového jednání“, které by za současného stavu nutně znamenalo kapitulaci Ukrajiny a její politické i vojenské pohlcení Ruskem. Po vojenské stránce možná Ukrajina nevyhraje, tak jako nemohlo vyhrát Československo v roce 1938. Ale i Rusko vyjde z této války oslabeno, takže se aspoň chuť a ambice dále dobývat území patřící dříve do sféry vlivu SSSR.
Morální vítězství Ukrajiny je ostatně zcela jasné už teď. Ukrajinci se definitivně separovali od Ruska, politicky i mentálně, získali válkou jasnou národní identitu zcela odlišnou od ruské a zcela jednoznačné vědomí, že bojují za vlastní stát. Jak by to s Ukrajinou asi dnes vypadalo, kdyby si ukrajinská vláda a její prezident v únoru 2022 zvolili cestu, jako československá vláda 30. září 1938, kdy se dozvěděla o mnichovském výroku?
