Rotterdam, Antverpy a Hamburk: Čínský průnik do přístavů bohatého Západu

Je říjen roku 2022 a v berlínském kancléřství vrcholí nebývalá politická bouře. Na stole kancléře Olafa Scholze leží společné varování šesti německých ministerstev, Spolkové zpravodajské služby (BND) i kontrarozvědky (BfV). Všichni bezpečnostní experti žádají jediné: zakázat čínskému státnímu gigantu COSCO majetkový vstup do kontejnerového terminálu Tollerort v Hamburku. Varují, že přístav je kritickou infrastrukturou státu a přímý vliv Pekingu v největším německém námořním uzlu vytvoří nebezpečnou strategickou závislost.

Olaf Scholz – bývalý hamburský starosta, který se chystá na státní návštěvu Pekingu v doprovodu šéfů německých průmyslových koncernů – však všechna varování zpravodajců smete ze stolu. Použije byrokratický trik: místo původně zamýšlených 35 procent povolí čínské státní firmě koupit v hamburském terminálu 24,9 procenta – tedy pouhou desetinu procenta pod zákonnou hranicí blokační menšiny, která by vyžadovala formální schválení celé vlády.

Zatímco v Bruselu politici pohoršeně ukazovali prstem na utajené železniční smlouvy v Budapešti a čínské kamery v Bělehradě, přímo pod okny západoevropských vlád probíhala mnohem sofistikovanější operace. Mýtus, že Čína nakupuje vliv pouze v chudých nebo zadlužených státech na periferii, definitivně padl.

Na rozdíl od zadluženého jihu kontinentu, kde věřitelská Trojka v nouzi přinutila Athény prodat většinový balík celého přístavního úřadu v Pireu, zvolil Peking v bohaté západní Evropě odlišnou taktiku.

Velké západoevropské přístavy v takzvaném Severním rozsahu (Northern Range) – tedy Rotterdam, Antverpy-Zeebrugge a Hamburk, kterými prochází drtivá většina zboží pro německý, francouzský i středoevropský průmysl – fungují na modelu „pronajímatele“ (landlord port). Samotná vodní plocha, nábřežní zdi a pozemky patří městu nebo státu, které je nikdy neprodají.

Čínští stratégové proto pochopili, že v západní Evropě nepotřebují vlastnit katastrální parcely pod vodou. Bohatě jim stačí ovládnout konkrétní kontejnerové terminály a provozní koncese – tedy samotné jeřáby, překladiště, informační systémy a odbavovací sloty, kde se lodě reálně vykládají: - V nizozemském Rotterdamu (největším přístavu Evropy) získal čínský státní kolos COSCO Shipping Ports 35procentní podíl v klíčovém hlubokovodním terminálu Euromax, zatímco hongkongský konglomerát Hutchison Ports zde ovládá většinu v obřích terminálech ECT Delta a Euromax. - V belgickém Zeebrugge (součást megapřístavu Antverpy-Bruggy) ovládlo COSCO dokonce 85 až 100 procent hlavního kontejnerového terminálu CSP Zeebrugge a přímo v Antverpách drží čínské firmy COSCO a China Merchants Port strategické podíly v terminálech Antwerp Gateway. - Ve Francii a Španělsku drží čínské státní společnosti Terminal Link (společný podnik s China Merchants Port) a COSCO podíly v terminálech v Le Havru, Dunkerku, Marseille, Valencii i Bilbau.

Tato tichá expanze přesně zapadá do širší mozaiky, ve které ostrá ekonomická moc a kontrola nad úzkými hrdly obchodu nahrazují tradiční vojenský nátlak.

Nabízí se otázka: proč bohaté nizozemské, belgické nebo německé přístavy čínským státním firmám tyto podíly vůbec prodávaly, když netrpěly nedostatkem vlastního kapitálu?

Odpověď spočívá v geniální vertikální integraci Pekingu. Společnost COSCO totiž není jen provozovatelem přístavních jeřábů – je současně jednou z největších rejdařských plavebních společností světa a lídrem námořního seskupení Ocean Alliance. Když hamburský přístav váhal s prodejem podílu v terminálu Tollerort, čínská strana vyslala jednoduchý vzkaz: pokud nám nedáte vlastnický podíl v terminálu, naše obří kontejnerové lodě prostě přestanou do Hamburku jezdit a vyloží zboží o pár set kilometrů vedle v Rotterdamu nebo Antverpách, kde už podíl v terminálech máme.

Evropská přístavní města se tak ocitla v klasickém vězňově dilematu. Ze strachu, že přijdou o poplatky a pracovní místa ve prospěch sousedního evropského přístavu, postupně pustila čínského státního obra dovnitř všechna. Spor o hamburský terminál tak v plné nahotě ukázal stav, kdy se proklamovaná jednota Evropské unie hroutí pod tlakem národního sobectví a strachu německých koncernů ze ztráty čínského trhu.

Evropská unie se začala probouzet až po dvanácté hodině. Teprve na podzim 2020 spustil Brusel celounijní rámec pro prověřování přímých zahraničních investic (FDI Screening), který v roce 2024 navrhl dále zpřísnit v rámci nové Strategie evropské ekonomické bezpečnosti. Jenže bruselská směrnice má zásadní háček: konečné slovo o tom, zda investici zakáže, má vždy vláda daného členského státu – a hlavně se nevztahuje zpětně na terminály, ve kterých už čínské firmy sedí s koncesemi na desítky let dopředu.

Provozní kontrola nad kontejnerovými terminály v Rotterdamu, Antverpách či Hamburku přitom nepředstavuje jen komerční záležitost marží za přeložený kontejner. Podle bezpečnostních analýz Evropského parlamentu a aliančních expertů nese tři přímá strategická rizika: - Informační rentgen evropské ekonomiky: Moderní terminály fungují na digitálních operačních systémech (TOS), kterými protékají citlivá data o každé zásilce v reálném čase – kdo od koho nakupuje strategické komponenty, jaké jsou skladové zásoby evropských továren a kde mají dodavatelské řetězce nejslabší místo. - Páka pro tiché škrcení obchodu: V případě politické krize (například kolem Tchaj-wanu nebo obchodní války o cla) nemusí Peking vyhlašovat oficiální embargo. Stačí, když rejdařská aliance pod záminkou „technických problémů či optimalizace tras“ omezí obsluhu vybraných evropských terminálů a vyvolá v evropském průmyslu okamžitý nedostatek dílů. - Vojenská mobilita NATO: Přístavy jako Rotterdam, Antverpy a Hamburk tvoří hlavní logistické brány pro případný přesun amerických a spojeneckých vojenských posil do Evropy. Přítomnost státních firem cizí mocnosti přímo uvnitř perimetru těchto přístavů znamená permanentní zpravodajský dohled nad alianční logistikou.

Zatímco si evropští průmyslníci a starostové přístavních měst ještě v roce 2022 mysleli, že mohou sedět na dvou židlích – čerpat bezpečnostní záruky od Američanů a zároveň prodávat přístavní terminály i technologické firmy Číňanům – ve Washingtonu došla trpělivost.

Spojené státy si uvědomily, že technologický a infrastrukturní průnik Pekingu do Evropy přímo ohrožuje americké globální postavení, a rozhodly se na starém kontinentu zjednat pořádek. V desátém dílu série Šachovnice Evropa se podíváme na to, jak Washington přitlačil evropské vlády ke zdi: od vytlačení čínské sítě 5G až po bezprecedentní zákulisní operaci v Nizozemsku, která zakázala nejcennější evropské technologické firmě ASML vyvážet stroje na výrobu čipů do Číny.