Článek
Riskantní tah, který měl zlomit Itálii
Hlavní část invaze začala vyloděním u italského Anzia dne 22. ledna 1944. Operace byla spojeneckým obojživelným útokem na západní pobřeží Itálie, asi 35 mil (56 km) jižně od Říma. Jejím cílem bylo obejít silně bráněnou německou Gustavovu linii, přinutit Němce stáhnout jednotky z fronty a případně dobýt Řím.
Ve stejnou dobu probíhala první bitva o Monte Cassino. Nebyla součástí Operace Shingle, ale útoky u Cassina ji měly podpořit tím, že na Němce vytvoří tlak na hlavní linii.
První bitvu o italský klášter zahájil 17. ledna 1944 odpoledne britský desátý sbor bubnovou palbou dělostřelectva na postavení německé devadesáté čtvrté pěší divize.
Video „Anzio – Operace Shingle, leden 1944 – Odvážné vylodění. Závod s časem“. Délka videa 3,17 minut. Anglický jazyk, české automatické titulky. Zdroj: YouTube.cz
Týdny bahna, mlhy a vyčerpání
Spojenecká vojska měla za sebou několik týdnů dlouhých bojů, přesto se pustila do útoku. Generál Alexander neměl jinou cestu než zatlačit německé svazy, stojící ve střední Itálii, hlouběji do vnitrozemí.
Údolí Liri hájil německý 14. tankový sbor. V případě jeho ústupu hrozilo zhroucení celé fronty u Cassina. Polní maršál Kesselring mu proto poslal na pomoc 29. a 90. divizi pancéřových granátníků. Nasazením obou útvarů se však připravil o většinu strategických záloh.
Město Cassino a masiv Monte Cassino bránila elitní 3. horská divize Hoch und Deutschmeister. V tomto úseku fronty přiléhala hlavní čára Gustavovy linie těsně k toku řeky Rapido. Rychlost vodního toku činila téměř deset kilometrů za hodinu. Všude strmé břehy, až tři metry vysoké.
Rapido: špatně vybrané místo
Přechod řeky měli zajistit Američané s jednoduchým plánem.
U vesnice Sant' Angelo in Theodice nad řekou Rapido se generál Clark rozhodl zřídit předmostí, z kterého chtěl proniknout do údolí Liri. Z něj měly vyrazit americké tanky k Římu. Pro tento úkol byla vybrána 36. texaská divize generálmajora Freda L. Walkera.
Velitel divize měl silné pochybnosti o vybraném místě přechodu. Jiná místa považoval za daleko vhodnější a zdaleka nebyl sám. Své výhrady si však pouze zapsal do deníku. Jak pronesl britský historik John Ellis: „Žádný zápis do deníku ještě žádný lidský život nezachránil.“
Němečtí pozorovatelé měli z výšiny přechod řeky jako na dlani, takže snadno zaměřili dělostřeleckou palbu. Texasané navíc nejprve museli projít úsekem, který byl hustě posetý minovými poli.
Na přípravu akce měla divize jen pět dní, což kvůli logistice bylo zoufale málo. Chyběla obojživelná vozidla a skládací mosty pro pěší. Místo nich američtí vojáci dostali gumové nebo překližkové čluny a lávky na plovácích, snadno zranitelné i palbou z pěchotních zbraní.
Noc, kdy se řeka změnila v past
Večer 20. ledna 1944 ve 20.00 hodin začal pochod útočných rot s čluny k břehům řeky Rapido. Na loukách před řekou bylo bahno z dešťů a Němci prostor navíc uměle zaplavili. Hustá mlha zhoršila orientaci. Vojáky a důstojníky ovládl pocit beznaděje, ještě než začal boj.
Spojeneckým ženistům se v noci podařilo vytvořit průchody v minových polích široké dva a půl metru. Jenže je označili páskami, které nebylo vidět. Ke všemu němečtí ženisté všude možně umístili různé nástrahy a pasti.
V těžkém terénu se jedna skupina nesoucí těžký gumový člun zapotácela, vybočila z průchodu a odpálila minu. V ten okamžik se spustila strašlivá palba. Americké dělostřelectvo sice první spustilo kanonádu na německé pozice, ale opětované střely nepřítele dopadaly přesně na místa, kudy procházeli Texasané. Z německé křížové palby nebylo téměř úniku.
Poté, co vojáci spustili čluny na řeku a ozářily je světlice, naplno začala střelba z kulometů a minometů. Čluny se potápěly a jejich osádky bojovaly o život v ledové vodě pod krupobitím střel.
Smrtící německá křížová palba
Ženistům se až ve čtyři hodiny ráno následujícího dne podařilo postavit lávku pro pěší, přes kterou přešla většina příslušníků 1. praporu 141. pluku. Na druhé straně začali zřizovat předmostí, ale museli se zakopat v mokřině. V narychlo zřízených okopech klečeli nebo leželi ve studené vodě a nemohli vystrčit hlavu ven, protože přes hustou mlhu mohli Němci střílet skoro poslepu.
Lávky přes řeku si všimli, až začala k obloze stoupat mlha a kouř. Během několika minut ji zničili, stejně jako zarazili spojenecké pokusy o stavbu pontonových mostů. Až na hrstku vojáků 1. praporu 141. pluku se přechod nepodařil ani 143. pluku.
Odpoledne 21. ledna následoval další pokus. Wehrmacht pokračoval v drtivé palbě a vojáci, kteří nezemřeli, utrpěli alespoň jedno zranění. Přesto se Texasané s neuvěřitelnou houževnatostí drali stále vpřed. Ve 22.30 druhého břehu dosáhly tři roty, které na něm zažívaly opravdové peklo.
Další den v poledne americké velení konečně útok zastavilo.
Video „Katastrofa na řece Rapido – 1944“. Délka videa 10,07 minut. Anglický jazyk, české automatické titulky. Zdroj: YouTube.cz
Texasané v pekle
Němci bez problémů útok Američanů odrazili. Jejich hlášení dokonce mluvila jen o jakémsi průzkumu bojem, a to nemuseli povolat ani zálohy. Křížová palba z kulometů a děl a perfektně zaminované okraje řeky byly natolik přesné, že 36. divize Texas utrpěla katastrofální ztráty.
141. pluk utrpěl těžkou porážku. Celkem osm set mužů bylo zajato, raněno nebo padlo. Divize celkem ztratila přes dva tisíce vojáků, aniž by čeho dosáhla.
Většina důstojníků dávala krach za vinu americkému generálu Clarkovi. Po válce dokonce předali rezoluci Kongresu stížnost za zbytečně zmařené životy mladých mužů, avšak nedostalo se jim žádné odpovědi. Německý polní maršál Kesselring přitom prohlásil, že pokud by podobným způsobem naplánoval a provedl akci některý z jeho podřízených, postavil by ho před válečný soud.
Bezvýznamné úspěchy Spojenců
Ke Cassinu nakonec Clark pronikl na jiném úseku. Tam ho již čekala nedočkavá německá 90. Panzergrenadier-Division.
24. ledna se do bojů zapojila také spojenecká alžírská 3. pěší divize. Docílila sice pozoruhodných úspěchů, ale šířka fronty byla tak malá, že se Spojencům nepodařilo nasadit tanky. Teprve 29. ledna 1944 se začaly naplňovat jejich první cíle.
3. února americký 133. pěší pluk obsadil několik domů na předměstí, avšak přes silnou dělostřeleckou podporu nepronikl dál a musel se zastavit.
Zelení ďáblové vstupují do hry
V té samé době německé velení poprvé na úseku u Cassina nasadilo parašutisty, konkrétně bojovou skupinu Schulz 1. leteckého výsadkového pluku, kterému Spojenci přezdívali „zelení ďáblové“.
Jednomu americkému družstvu se podařilo proniknout skoro až ke zdem kláštera Monte Cassino, ale okamžitě bylo bránícími výsadkáři zatlačeno zpět.
V pátek 11. února 1944 bojovala již z posledních sil statečná 36. divize Texas s německými výsadkáři, kteří ji definitivně zastavili.
Video „Zelení ďáblové Fallschirmjäger - německé parašutistické jednotky“. Délka videa 50,55 minut. Český jazyk. Zdroj: YouTube.cz
Vítězství, které vyčerpalo i vítěze
Mezitím pokračovaly boje u Anzia, kde se 22. ledna vylodilo třicet šest tisíc spojeneckých vojáků a tři tisícovky vozidel. Na předmostí teď spojenecké svazy měly celkově osmnáct tisíc vozidel, které se tísnily na malém prostoru.
Churchill vrtěl hlavou nad tím, kolik ze sedmdesáti tisíc vojáků vlastně tolik techniky řídí a udržuje a kolik mužů útočí v pěchotě. Jeho pochyby byly oprávněné. Je jasné, že většina vojáků zajišťovala logistiku a opravdoví bojovníci tvořili menšinu.
První bitva o Monte Cassino skončila. Šlo jednoznačně o německou výhru, ale žádný válečný úspěch není bez chyby.
Boj vyčerpal obě strany více, než očekávaly.
Psáno pro Médium.cz
Celá série:
Bitva o Monte Cassino: Texaská katastrofa na řece Rapido
Bitva o Monte Cassino: Zbytečná operace Avenger
Bitva o Monte Cassino: Marná operace Dickens
Bitva o Monte Cassino: Urputná operace Diadem
Bitva o Monte Cassino: Hrdinové
Bitva o Monte Cassino: Navždy zapsáno
Bitva o Monte Cassino: Šíleně smutný závěr
Zdroje:
Kniha Bitva o Monte Cassino, autor Janusz Pialkiewicz, rok vydání 2005;
Kniha Monte Cassino, autor Jaroslav Hrbek, rok vydání 1993.
Youtube.cz, „Velké bitvy historie-Monte Cassino 1944“
