Článek
Kousek ode mne seděli muž a žena, asi čtyřicátníci. Oba oblečení v jednom typu manažerské uniformy. Muž měl na sobě černé sako s tmavě červenou kravatou a žena bleděmodrý kostýmek. Jejich obličeje by vyzdobily výkladní skříň každého korporátu. On, trochu kulatý obličej, lehce nagelované černé vlasy a dohladka oholen. Ona, trochu špinavá blondýna s jemnými rysy a decentní rtěnkou. Oba stříbrné mobilní telefony před sebou na stole připravené k akci, podobně jako nabité pistole. A opřené tašky s notebooky u nohou stolu. Možná spolu pracovali v jedné firmě, možná ne. Na stole před nimi stála váza s obrovskou kyticí růží, kterou patrně muž vyjádřil ženě svou lásku.
Číšnice mi přinesla vídeňskou kávu s kopcem umělé tuhé šlehačky z nějakého spreje, který vypadal jako pěna na holení. Barva tekutiny v šálku se začala pomalu měnit z černé na bílou. Rychle jsem si vzal lžičku, nabral trochu šlehačky a ponořil ji do kávy. Hned zase ven a potom do pusy, dokud měla ještě trochu pevnou konzistenci. Nic moc. Vídeňskou si dávám, jen když kavárna nemá dobré zákusky. V této měli pouze kus nějaké zamražené dobroty se záruční dobou dva roky. Fuj. Děkuji, nechci.
Tady jsem byl poprvé a patrně naposled. V pět odpoledne na zahrádce neseděla ani noha, protože slunce do ní pařilo s největší intenzitou. Slunečníky bez naklápění ji stínily maximálně do oběda. Dalo se sedět jedině uvnitř, kde jela celkem rozumně nastavená klimatizace. Snad jediná pozitivní věc. Místnost neměla žádný styl ani výzdobu, pokud nepočítám dva zaprášené obrazy, každý v rámu jiné barvy, s krajinkářskou tématikou. Stolky byly natlačeny blízko u sebe a když někdo vstával, soused vedle se musel se židlí trochu šoupnout, aby se vůbec kolem něj dalo projít.
Kupodivu zde bylo plno. Asi z toho důvodu, že vedle kavárny stála obrovská budova sociální správy s množstvím úředníků a úřednic, kteří si po práci přišli popovídat s partnery, přáteli nebo kolegy. Tísnil jsem se na kraji místnosti u stolku pro dva a v duchu si nadával, proč do těch kaváren vlastně chodím. V ruce jsem držel knihu povídek amerického spisovatele v šedém obalu, kterou jsem dostal před několika dny jako dárek a vypadalo to, že si čtu. Jenže moje soustředění se pomalu ztrácelo. Kavárna šuměla hlasy, které se místy navzájem přehlušovaly a rušily. Přesto, co si kdo povídá u vedlejšího stolu nešlo neslyšet.
„Jsme spolu dvacet let a bylo nám fajn, ne?“ říkal vážně muž. „Jistě,“ přikývla žena a usmála se, „mám tě ráda.“ Přivoněla k růžím a přivřela oči s mírně frivolním výrazem. Přitom si vzala do ruky mobilní telefon, odemkla ho prstem a začala do něj něco ťukat.
V duchu jsem se červenal, že poslouchám. Ale před chvílí jsem si četl na mobilu zprávy z domácí politiky a po nich se mi zdálo jako dobrý nápad, poslechnout si alespoň na chvíli něco hezkého. Nešlo o žádné cílené šmírování. Chvíli si povídali, o dětech, dovolené, co si kdo koupí za čtvrtletní odměny. Každou desátou větu přerušovalo hlasité cink v telefonu ženy, které oznamovalo příchod nějaké zprávy. Na každou reagovala ťukáním do displeje. Mezitím občas zvedla hlavu, něco muži odpověděla, přikývla, usmála se nebo se napila kávy či vody. Stíhala hodně věcí zároveň.
Najednou se muž zvedl. „Musím na záchod,“ vypadlo z něj omluvně, otočil se a zamířil k příslušným dveřím. Ještě do nich nevešel, když žena začala někoho vytáčet. Přiložila telefon k uchu: „Ahoj, miláčku. Teď odešel, mám jen minutu. Povídej. Kde?“ Ruku si dala pod bradu a loket opřela o stůl. Chvíli mlčela a poslouchala. Potom neznámému na druhém konci spojení odpověděla: „Ano, zlato, uvidíme se tam. Miluji tě. Pa, pa, pa.“ Položila mobil na stůl právě včas. Její partner se vracel z WC ke stolu. „Vystřídám tě,“ pronesla a vyskočila energicky ze židle.
Po jejím odchodu muž změnil výraz obličeje. Předtím se usmíval. Teď jen smutně pozoroval mobil, který jeho žena nechala na stole. Nedotkl se ho. Muž si vzdychl. Seděl se svěšenými rameny a přemýšlel. Zahlédl jsem jeho oči a lekl se. Všechno, co měl v srdci, se tlačilo ven. Jako kdyby měl kolem krku černé a těžké závaží, které ho táhlo dolů, až do žaludku. Vypadal, že uvnitř sebe sevřený sténá tiše bolestí a žárlivostí. Jen hlupákovi by nedošlo, že musí vědět o jejích záletech. Zhroutil se na židli, dokud nepřišla.
Stála nad ním. „Zaplatíš?“ Narovnal záda a usmál se. „Ano.“ Sklonila se a políbila ho na rty. Dostal ze sebe: „Běž si pro auto a jeď, dorazím za chvíli domů.“ Odpověděla: „Ano, zlato, uvidíme se tam. Miluji tě. Pa, pa, pa.“ Kopec šlehačky byl už dávno v mé kávě rozpuštěný. Spolu se čtyřmi cukry, které jako by v ní nikdy nebyly.
Lží je ve světě tolik, že jsou jako zrnka písku, která víří ve vzduchu. Máme je ve vlasech, v očích či uších, takže je často nevidíme ani neslyšíme. Když je písku moc, zaplní nám pusu a hrozí, že se zadusíme. Nejhorší ze všeho je, když nás přepadne písečná bouře.
Uprostřed písečné bouře stál muž od vedlejšího stolu. Možná chtěl počkat, až se přežene. Nebo se v ní choval zbaběle nebo hloupě a chtěl se zavrtat do země. Třeba s ní začal bojovat. Anebo chtěl jen přes svou bolest a žárlivost, ženě odpustit, protože i po těch dvaceti letech mu na očích byla jasně vidět jedna věc. Jediný světlý záblesk v temnotě bouře.
Svou ženu pořád miloval.
Z cyklu Korálky života
Psáno v září 2019 pro blog iDNES.cz
