10 nejkrásnějších aut východního bloku

S názvy komunistických zemí to není úplně jednoduché. Zatímco východní Němci přesvědčovali svět o svém demokratismu (NDR – Německá demokratická republika), my a Rumuni jsme tvrdili, že jsme už dosáhli socialismu (ČSSR – Československá socialistická republika, RSR – Rumunská socialistická republika). Naproti tomu Poláci, Maďaři a Bulhaři byli skromnější, ti byli „jen“ lidoví (PLR – Polská lidová republika, MLR – Maďarská lidová republika, BLR – Bulharská lidová republika). Nedostižnou metu pak představoval samozřejmě Sovětský svaz (SSSR). Ten byl svazem republik, které byly nejen socialistické, ale ještě k tomu sovětské.

Tak jak se od sebe lišily názvy zemí východního bloku, tak se od sebe také lišil automobilový průmysl jednotlivých zemí. Rozsáhlými předválečnými zkušenostmi s výrobou aut vlastní konstrukce se mohly pochlubit jen NDR a Československo, vzhledem k čemuž také v této výrobě pokračovaly i v době komunismu. Polsko, Rumunsko a Bulharsko se snažily absenci vlastních tradic řešit nákupem licencí, Maďaři se de facto spokojili s osobními automobily z dovozu. Specifickým příkladem je opět SSSR, který rovněž ve velké míře spoléhal na různé licence a kopie, avšak s jejich nákupy a výrobou začal již ve 30. letech a postupně si vybudoval vlastní celkem širokou vývojovou základnu, o což s většími či menšími úspěchy usilovalo také Polsko a Rumunsko.

Typickými atributy automobilového průmyslu zemí východního bloku byla nicméně existence několika dominantních výrobců, omezení produkce na několik málo základních typů a výroba bez zásadních změn po období mnoha let až desetiletí. To vše přispělo k tomu, že ulice zemí komunistického světa nebyly z hlediska automobilismu zdaleka tak pestré, jako je tomu nyní. Na druhou stranu se však paradoxně od sebe lišily mnohem více než dnes, protože v každé zemi vládly především domácí značky. V Československu tak byly k vidění hlavně škodovky, v NDR kralovaly trabanty a wartburgy, v Polsku se ti chudší museli spokojit s „maluchem“ (Fiat 126p), movitější pak s „velkým“ Fiatem 125p. V Rumunsku se nedalo přehlédnout všudypřítomnou Dacii 1300/1310. I v SSSR tvořily většinu vozového parku auta domácích značek.

I přes výše uvedený popis lze naštěstí mezi auty, které byly v době komunismu vyráběny, odhalit opravdové perly. Pojďme se s nimi blíže seznámit:

Škoda Felicia

„Feldu“ asi není nutné nijak zvláště představovat. Jedná se o mimořádně elegantní kabriolet s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Pohon zajišťoval kapalinou chlazený čtyřválec o výkonu až 55 koní. Spolu s červenou barvou karoserie patří k autu také černá plátěná nebo bílá pevná laminátová střecha (krásné jsou ovšem i jiné barevné kombinace). Výroba probíhala od roku 1959 do roku 1964.

Tatra 613

Tato limuzína s nádherným zvukem motoru si zkazila jméno přepravou různých papalášů, ve skutečnosti se však jedná o nádherné vozidlo nadčasových tvarů. Na mysli mám především 1. generaci, která se vyráběla v období 1974-1984. Není to už sice ta jedinečná aerodynamická karoserie, kterou nalezneme u typů Tatra 77 až 603 (v období 1948-1989 se vyráběly typy T87, T600 Tatraplán a T603), i tak se ale její návrh italské firmě Vignale mimořádně povedl.

FSO Polonez

Československo máme za sebou, podívejme se tedy k sousedům do Polska. Tam začali v roce 1978 vyrábět na tehdejší poměry luxusní Polonez. Ten se k nám nikdy nedovážel, takže není v ČR tolik známý jako v zemi svého původu, kde se již veze na vlně nostalgického zájmu o auta ze 70. let. Motor, převodovka a podvozek Polonezu sice pocházely z Fiatu 125p, který je převzal z ještě staršího Fiatu 1300/1500, karoserie pětidveřového sedanu se splývající zádí byla ale na tehdejší poměry velmi moderní a líbivou zůstala dodnes.

Lada 1600

To, co představoval pro Poláky Polonez, tím byl pro obyvatele SSSR, ale také Československa „žigulík“ VAZ 2106. Základ stále pocházel z Fiatu 124 – Lady 1200, avšak objem čtyřválce s rozvodem OHC byl zvýšen na 1568 cm3, v přední masce byly umístěny čtyři světlomety a na sedadlech se objevily opěrky hlavy. Pokud pomineme nečetná auta ze západní Evropy a auta určená pro nomenklaturní kádry (především Tatra 603 a 613) byla Lada 1600 s výkonem 78 koní královnou tehdejších silnic. Lada 1600 se začala vyrábět v roce 1976 a její výroba pokračovala až do neuvěřitelného roku 2005.

Lada Niva

Stejný motor jako v Ladě 1600 byl využit rovněž v jednom z prvních vozů kategorie SUV Ladě Nivě (i když je třeba uznat, že Niva je na rozdíl od dnešních aut této kategorie také solidním offroadem s pohonem 4×4). Sovětští konstruktéři opět využili technický základ původní licence Fiat, z té se jim však povedlo vydolovat mimořádně univerzální vozidlo, které uspělo na celém světě včetně náročného západoevropského trhu a Rallye Paříž – Dakar. Niva se vyrábí od roku 1977 až dodnes. Nehynoucí slávu si vydobyla také v seriálu „Návštěvníci“.

GAZ-21 Volga

Populární „carevna“ vyráběná v letech 1956 – 1970 v sobě nezapře inspiraci americkými vozy. Velice podobný Volze je především Ford Customline. I když se na rozdíl od amerických aut musela spokojit se čtyřválcem, i tak jedinečným způsobem ztělesňuje spojení elegance a majestátu, robustnosti a komfortu. Převodovka byla sice pouze třístupňová, avšak na druhé straně řazení pod volantem a lavicovité přední sedadlo umožňovalo vpředu sedět řidiči a dvěma spolucestujícím. Krásné jsou všechny série Volhy 21, dnes nejcennější je ale zcela určitě první série s jelenem na kapotě.

GAZ-13 Čajka

Skutečně nepřehlédnutelný je americký vliv v případě limuzíny GAZ-13 Čajka. Nejenom, že karoserie Čajky je velmi podobná karoserii Packardu Patrician, tady si navíc sovětští soudruzi pro své potřeby dopřáli i vidlicový osmiválec a třístupňovou automatickou převodovku. Vozidlo je to nicméně dodnes úchvatné a oprávněně vzbuzuje respekt nejen svými rozměry, ale také opulentní elegancí, mohutnou chromovanou maskou a obligátní černou barvou laku. Čajka se vyráběla od roku 1959 až do roku 1981.

Melkus RS 1000

„And Now for Something Completely Different“ říká nám Monty Python a tak se tedy přesuňme do NDR, kde v 70. letech dokázal Heinz Melkus doslova vydolovat ze země asi stokusovou sérii sporťáku Melkus RS 1000. Technický základ samozřejmě vychází z Wartburgu, i tak ale tohle auto působí na tehdejší lidově-demokratické poměry přímo kosmicky. Dvoudobý tříválec mohl být vyladěný až na solidních 90 koní, což tomuto východoněmeckému žihadlu umožňovalo dosahovat rychlosti blížící se 200 km/h.

EMW 327

Ne, skutečně se nejedná o chybu. Tohle auto se opravdu jmenuje EMW 327. Historie to je bizarní a u nás poměrně málo známá. Tento šestiválcový krasavec se v Eisenachu vyráběl v období 1937-1941 jako BMW 327. Po válce a pod sovětskou správou byla výroba obnovena a pokračovala až do roku 1955. K přejmenování z BMW na EMW (Eisenacher Motorenwerk) došlo v červnu 1952 po prohraném soudním sporu s koncernem BMW.

Bulgaralpine A110

Bulharsko si s výrobou osobních aut příliš nespojujeme. Něco by se ale najít dalo, např. společnost Balkan, která v licenci vyráběla moskviče. Kromě toho se však Bulharsko může pyšnit jednou naprostou kuriozitou, a sice výrobou (nebo lépe řečeno montáží) několika desítek (snad až 120) kusů sportovních aut pod názvem Bulgaralpine. Jednalo se samozřejmě o bulharské provedení francouzské legendy s motorem vzadu a pohonem zadních kol Alpine A110. Výroba vozů Bulgaralpine probíhala v období 1967-1969. Některé z nich jsou údajně k vidění i ve filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje!“, kde jsou ovšem poraženy Luďkem Sobotou za volantem Fordu Mustang.

Zdroje informací:

Jednotlivé automobily na Wikipedii

Velký obrazový atlas automobilů, Artia 1987

Jan Tuček: Auta východního bloku, Grada 2009

Dobové reklamní materiály