Jak věda postupuje

Podle filozofie K. Poppera se věda neučí tím, co se jí podařilo potvrdit, ale tím, co se jí daří či nedaří vyvrátit (falzifikovat). Jako aktuální poznatky jsou pak považovány hypotézy, které přes veškerou snahu doposud nebyly, v daném rozsahu vstupních proměnných, falsifikovány.

Výklad začneme ústředním tématem filozofie vědy (můžeme také hovořit o teorii vědy) a to tzv. problémem indukce, který formuloval britský filozof David Hume, žijící v letech 1711 až 1776. David Hume se touto problematikou zabýval zejména ve své knize Zkoumání o lidského rozumu z roku 1748.

Problémem indukce (též Humeův problém indukce) je filozofická otázka směřující k tomu, zda induktivní uvažování může vést k poznání, které přesahuje pouhý soubor pozorování. Do dnešní terminologie bychom mohli problém indukce přeložit takto: Jak mohu z N experimentálních pozorování daného jevu usoudit na nutnost nějakého konkrétního pozorování v případě experimentu N+1? Jinými slovy se Hume ptá, kolikrát by bylo nutné nějaký experiment opakovat, aby bylo s jistotou možné rozhodnout o tom, jaký bude příští výsledek. A zároveň ve svých úvahách dodává, že ani libovolné množství opakování daného experimentu nedává jistotu o výsledku experimentu příštího.

Hume uvádí, že když se dopouštíme induktivního odvozování, musíme se spoléhat na zvyk, tj. naší přirozenou tendenci předpokládat, že budoucí zkušenosti budou podobné minulým. Avšak tento zvyk, tedy jeho existence nemá žádný noetický základ. Uvažte: stačí provést dané měření třikrát, abychom uvedenou hypotézu prohlásili za platnou? A když ne třikrát, kolikrát potom?

Problém indukce zde nastiňuji proto, abych ukázal, že dále vyložený přístup filozofa K. Poppera k filozofii vědy není libovolný (tedy není to názor vedle názoru, kterým by K. Popper vykládal činnost toho, co je společensky přijímáno za vědu), ale vyrovnává se právě s problémem indukce.

Pokud věda nemůže nic potvrdit, tj. nemůže činit induktivní závěr k N+1 pozorování na základě N pozorování, může alespoň pomocí experimentů hypotézy falsifikovat a evidovat ty hypotézy, které falzifikovány nebyly. Falzifikace je pak experimentální prokázání neshody mezi předpovědí, kterou daná hypotéza dává a výsledkem experimentu.

Protože věda postupuje výše uvedeným způsobem, neumí nic potvrdit. Tvrdit, že „věda něco dokázala“ či „vědci dokázali, že“ je absolutní nepochopení toho, co je záležitostí vědy. Věda je proces učení a něco „dokázat“ by znamenalo tento proces učení zastavit. Věda dokonce ani nepředpokládá, že tento proces učení je možný (ale o tom také snad někdy jindy).

Hypotézy, které nelze falsifikovat, nejsou považovány za vědecké nezávisle na tom, kolikrát byly domněle „potvrzeny“ v tom smyslu, že byla zaregistrována shoda jejich předpovědí s pozorováním. Nefalzifikovatelné hypotézy mají obvykle při falzifikaci kam „uhnout“ ve svých tvrzeních tak, aby nemohly být vyvráceny a budeme je proto nazývat jako nevyvratitelné hypotézy. Podmnožinou nevyvratitelných hypotéz jsou tzv. „konspirační teorie“, ty lze vždy jen potvrdit, ale nikdy vyvrátit, neboť ony sami svou konstrukcí vlastní vyvrácení znemožňují. Lze je buď jako celek přijmout anebo jako celek odmítnout.

Aby to bylo tak jednoduché, jiný filozof a historik vědy T. Kuhn (1922-1996) ve své knize Struktura vědeckých revolucí (1962) dokládá, že i když byla hypotéza falzifikována, nutně to neznamená, že nemůže být znovu zpětně „vrácena do hry“ a dále dokládá také skutečnost, že i falzifikované hypotézy mohou být vědeckou komunitou ještě velmi dlouho drženy na výsluní (zejména pokud na ni lze nadále čerpat granty).

T. Kuhn si všiml, že mnohem spíše než aby se daný vědecký obor vyvíjel evolučně a po malých krůčcích, dochází zde ke skokovým změnám, které souvisí s něčím, co T. Kuhn identifikoval jako tzv. paradigma (a tím také toto slovo, dnes hojně užívané mimo obor filosofie vědy, předal do běžné řeči). T. Kuhn, jak bývá někdy mylně chápán, nepopírá závěry K. Poppera, ale mnohem spíše popisuje to, jak vědecká obec k falzifikaci dané hypotézy, a výsledkům této falzifikace, přistupuje. T. Kuhn v podstatě říká, že je rozdíl mezi falzifikací nějaké hypotézy a interpretací této falzifikace. A také tím, jak na případnou falzifikaci vědecká obec zareaguje, zejména pak etablovaná část vědecké obce, která má motivaci na tom, aby k falzifikaci hypotézy nedošlo.

V souvislosti s výše řečeným lze říci, že i (domněle) falzifikovaná hypotéza se může vrátit do hry a to v případě, že 1) je modifikována, 2) že se u falzifikačního měření nalezne chyba nebo se ukáže, že působily doposud nezahrnuté vlivy, tedy počítá se již s jinými okolnostmi (například s gravitačním působením nově objevené planety), a nebo 3) že jsou měřená data jinak interpretována jako celek, což lze označit za vliv změny tzv. paradigmatu.

Vědu můžeme rozdělit na formální vědu, která pracuje s deduktivními pravidly a empirickou vědu, která pracuje s hypotézami a experimenty. Mezi formální vědy lze zahrnout např. matematiku nebo logiku (alespoň některé její části). Formální vědy mají svou vlastní „obdobu problému indukce“ a to jsou tzv. Gödelovy věty o neúplnosti. O tom snad však někdy jindy. Empirickou vědu pak můžeme rozdělit na vědu 1) teoretickou a 2) vědu aplikovanou.

Teoretická (empirická) věda se zabývá formulováním hypotéz a jejich experimentální falsifikací. Teoretická věda eviduje, v jakém rozsahu vstupních proměnných byla daná hypotéza falzifikována a v jakém falzifikována doposud nebyla. Teoretická věda se nezabývá potvrzováním či pravdivostí teorií a s pojmy jako „pravda“ či „vědecky potvrzeno“ nepracuje. Základem teoretické vědy je snaha o vyvrácení (falzifikaci) hypotéz.

Aplikovaná (empirická) věda pak uvádí do praxe hypotézy u nichž, alespoň v jistém rozsahu vstupních hodnot, nedošlo k falsifikaci. Příkladem může být Newtonova mechanika a její aplikace v mechanice, konkrétně pak např. při návrhu a stavbě mostních konstrukcí. Aplikovaná věda uvažuje i o falzifikovaných hypotézách jako o něčem, co je rozumné použít (protože existuje rozsah vstupních hodnot pro něž falzifikovány nebyly). Posuzování výsledků aplikované vědy pak náleží do praktické roviny (most stojí a náklady na jeho výstavbu byly únosné). Aplikovaná věda vychází z toho, že i když o dané hypotéze nemůžeme vědět, zda je pravdivá (viz popis teoretické vědy), může být přínosné s ní pracovat. Spíše než procesem zkoumání reality je aplikovaná věda technikou směřující k určitému cíli (stavba mostu či jaderného reaktoru, vyléčení zlomené nohy apod.).

Pseudověda vytváří hypotézy, které jsou nefalzifikovatelné a zároveň se tváří jako věda. Nedělá tedy to (jak bývá chybně interpretováno), že by induktivně z N pozorování usuzovala na pozorování N+1 (to je mnohem blíže aplikované vědě a tam je to v rámci praxe v pořádku). Pseudověda je založena na tom, že již ve své podstatě vytváří hypotézy, které nemohou být falsifikovány, a proto se snaží o hledání jejich potvrzení.

Za pseudovědu neoznačuji například astropsychologii, ta je totiž příliš hrdá, než aby se za vědu vydávala. Naproti tomu za pseudovědu lze označit například (většinu) psychoanalýzy (krátký rozbor níže), protože ta vědecká chce být s cílem získat tak specifické postavení. Oboje je jsou to pak světonázory o jejichž pravdivosti či nepravdivosti nelze nic konkrétního říci, přičemž užitečnost musí být posuzována případ od případu.

Jak již zde bylo řečeno, za vědeckou hypotézu nelze považovat takovou hypotézu, která není formulována jako falzifikovatelná, tj. nelze ji měřením vyloučit jako neplatnou. Jsou to typicky hypotézy, které mají kam „uhnout“ tak, aby mohly být potvrzeny každý jednotlivým pozorováním. Příkladem může být Freudova teorie o „chybách v chování“, kterou rozvíjí v knize Psychopatologie všedního života, kde drobné omyly psychoanalytizuje (můj vlastní termín) a dává jim význam, který by měl souviset s působením tzv. nevědomí.

Freudovo přístupem může být psychoanalytizováno cokoli, tj. například když někdo řekne „opil“ namísto „omyl“, může se podle Freuda jednat o snahu hovořícího upozornit někoho jiného na jeho časté opíjení (anebo také doznání se k vlastnímu opíjení). Zřejmě ale také nemusí. Co tímto přeřeknutím dotyčný chtěl říci prý poznat jen psychoanalytik. Rozhodně ne osoba, na níž je psychoanalýza aplikována (nebo ta možná také, když to uzná psychoanalytik). Ta toho totiž o sobě moc neví, protože „si to drží v nevědomí“ a psychoanalytik to musí v klientovi najít anebo ho přesvědčit o tom, že to tak je. Ani osoba, která se přeřekla nemůže dokázat, že tím nic konkrétního nemyslela. A tak je rozhodující „autorita“ psychoanalytika. Ta by ale neexistovala, kdyby psychoanalýzy nebyl neprávem vydávána za vědu.

Na závěr si dovolím říci, že nebýt nesprávného povědomí o tom, že psychoanalýza je vědecká disciplína, neměla by např. oproti výkladu tarotových karet nebo analýze horoskopu, žádné výsostné postavení.