Věda, vědátoři a jejich nevěda

Rád bych zde vysvětlil rozdíl mezi vědou a tím, co jsem se rozhodl nazývat „vědonázorem“. Toto označení jsem zvolil, protože vědonázor je světonázor svého druhu. Jaký je rozdíl mezi vědou a vědonázorem? Zatímco věda se zabývá vytvářením hypotéz a pokusem o jejich falsifikaci pomocí návrhů experimentů a měření (viz kniha Logika vědeckého bádání filosofa K. Poppera), vědonázor přebírá tyto vědecké hypotézy, případně k nim doplňuje své vlastní, a přesto, že tyto hypotézy nejsou potvrzeny, s nimi operuje jako s pravdou nebo skoro-pravdou. Samotné vědě však není nic vzdálenějšího, než právě tento postoj.

Pokud přistoupíme k moderní teorii vědy jakožto filosofické disciplíně, musíme v souladu s K. Popperem konstatovat, že věda je postavena na formulaci a práci s falsifikovatelnými hypotézami a na jejich experimentální falsifikaci. Falsifikace je pojem K. Poppera, který zjednodušeně říká, že vědecká je ta hypotéza, která může být pozorováním či měřením vyvrácen. Tedy nikoliv potvrzena, ale vyvrácena. Z jeho filosofie vyplývá, že věda neumí žádnou hypotézu potvrdit. Dovolím si filosofii K. Poppera shrnout a snad i velmi lehce rozšířit v tom smyslu, že věda tedy de facto eviduje množinu hypotéz, které nebyly falsifikovány a rozsah v němž nebyly falsifikovány.

Věda neumí žádnou hypotézu „potvrdit“ a prohlásit ji za pravdivou.

Zatímco věda pravdu nezná a hypotézy neověřuje, vědonázor využívá kolektivního názoru na „pravdivost“ vědy a hlásá své světonázory jakožto pravdivé, přičemž k tomuto si vědonázor vypůjčuje tzv. řečovou hru skutečné vědy (pojem řečová hra pochází z díla Filosofická zkoumání Ludwiga Wittgensteina). Vědonázor je tak v jistém smyslu forma cargo cult, kdy je něco zaměňováno za něco jiného na základe podobnosti, čímž má vědonázor blízko magickému myšlení, které ale sám bytostně nenávidí.

Vědonázor se od jiných světonázorů liší v tom, že je „tak nějak obecně“ považován za světonázor pravdivý a dokonce někdy jako jediný pravdivý. Z této, ničím neopodstatněné, pozice se může vědonázor cítit být nadřazen jiným světonázorům. Či je dokonce potírat a jejich nositelům udělovat anticeny.

Tímto zatížením vše-pravdivosti dnes již naštěstí netrpí světonázory jako např. astrologie, magie nebo třeba náboženství. Ostatně znám vědátora v oboru astronomie, jehož Bůh je natolik taktní, že by mu nikdy nezasáhl do (jím) stvořeného světa. To proto, aby samozřejmě panu vědátorovi nenarušil jeho vědonázor. Domnívám se, že z křesťanského pohledu, lze vědonázor charakterizovat jako modlu, ale to ponechme na případné jiné diskuze.

Zatímco věda realitu zkoumá, každý světonázor realitu redukuje. Nabízím zde svůj pohled kybernetika: vědu lze charakterizovat jako „učení bez učitele“ a světonázor jako „učení s učitelem“. Světonázor přichází vždy s určitým výkladovým rámcem skutečnosti, věda se snaží vymanit ze všech rámců.

Hlavní rozdíl mezi vědcem a vědátorem je ten, že zatímco vědec s jistotou neví (skoro) nic, vědátor ví s jistotou (skoro) vše. Zatímco vědec, často bez zájmu médií a přímého zájmu grantových agentur, pracuje s hypotézami, hledá rozsah v němž by je falzifikoval a eviduje rozsah měření a vstupních hodnot v nichž (zatím) k falsifikaci nedošlo, vědátor zakládá spolky a rozdává anticeny za účast v konkurenčním světonázoru, které nezřídka nazývá jako „ezokraviny“, přičemž ezoterika je pojem, který do své řečové hry vědátor importoval ve zcela odlišném významu, než byl ten původní.

Uvedu nyní souvislost, v niž budu pracovat s pojmem „persona“ s kterým přišel C. G. Jung. Wikipedie k tomuto pojmu uvádí uvádí, že: Na rozdíl od širšího pojmu osoba je pojem persona určen svým významem slova maska (řecky προσῶπον prosópón, latinsky persona), kterou nosil herec v řeckém dramatu a která určovala jeho momentální roli. Výřez z kolektivní psýché, která má právě takovéto rysy, nazval C. G. Jung personou. Moje tvrzení k tomu pak je, že persona vědátora je darem účasti dané osoby na vědonázoru.

Nositel persony vědátora pak může s autoritou mu propůjčenou říkat, co je a co není pravdivé (vědecké) a ve společnosti se mu pak dostává specifického postavení. Vědátor tedy na základě účasti na vědonázoru může nakládat s jinými světonázory (při dodržení určitých podmínek), jako by se jednalo o pravdu! Jako typický příklad můžeme uvést psychoanalýzu, ale abychom se nestrefovali jen do psychoanalýzy (což svého času udělal již poměrně dostatečně K. Popper), úplně stejně bychom jako vědonázor mohli například identifikovat některé světonázory, které byly postaveny okolo Darwinovo evoluční teorie. Je totiž rozdíl mezi evoluční teorií jakožto hypotézou a evoluční teorií jakožto světonázorem.

Persona propůjčuje falešnou autoritu. To je její hlavní funkce. Příkladem takové falešné autority může být docent psychoanalýzy, který vám bude tvrdit, že určitě ví, co jste nevědomě mysleli svým přeřeknutím, protože si přečetl Freudovu knihu Psychopatologie všedního života a teď z této „objektivní“ a „vědecké publikace“ čerpá. Ba už o tom všem, milý pan docent, jednu knihu sám napsal! Pan docent ví lépe, co si myslíte, než vy, protože on operuje s vědou! Tedy pardon, s vědonázorem (ale to teď víme my, ne on, ten to nikdy nepřizná). Většina pojmů psychoanalýzy totiž nemá s vědou nic společného. Nejsou falsifikovatelné, jsou to defacto výkladové rámce, které z hlediska pravdivosti nejsou o nic lepší, než jiné.

Pojem super-ego z psychoanalýzy je stejně „vědecký“ jako pojem Lilith v astrologii. Jenže pojem super-ego je zastáván vědátory, kteří svým slovníkem i způsobem práce dobře imitují vědu. A tak tento a další pojmy z psychoanalýzy vypadají na první pohled jako věda.

Mimo vědu je buď vše esokravina, nebo není nic esokravina.

Hypotéza psychoanalýzy: „Lidské chování je, alespoň zčásti, řízeno nevědomými touhami a motivy. Existuje id, tj. nevědomá část lidské psychiky, která směřuje k uspokojení instinktivních tužeb, bez ohledu na to, zda je to racionální. Touhy id však mohou být za určitých okolností moderovány, či dokonce potlačeny jeho interakcí s jinými částmi lidské psychiky, tj. s egem, nebo se superegem, které zastává morální stanoviska.“ Hypotéza je zde nutně předkládána neúplně a to s omezením na rozsah tohoto článku. V úplnosti ji lze nalézt v příslušných pracích S. Freuda. Jeho laterální dílo je velmi rozsáhlé, ale jako úvodní knihu k danému tématu lze doporučit Stručný nástin psychoanalýzy, která patří mezi jeho spisy z let 1913-1917.

Výše uvedená hypotéza je ne-vědecká hypotéza, protože nenabízí způsob, jak by bylo možné provést její falsifikaci. Pro ilustraci tohoto bodu nabízí K. Popper příklad dvou mužů, jednoho, který strčí dítě do vody s úmyslem ho utopit, a druhého, který se ponoří do vody, aby dítě zachránil. K. Popper poznamenává, že psychoanalýza může vysvětlit obě tyto zdánlivě protichůdné akce za použití stejného konstruktu. V prvním případě může psychoanalytik tvrdit, že akce byla řízena potlačenou složkou (nevědomého) id, a ve druhém případě, že akce byla výsledkem úspěšné sublimace téhož. Pointa zobecňuje, že bez ohledu na to, jak se člověk skutečně chová, lze k vysvětlení chování použít tytéž pojmy. To nám zase brání formulovat jakékoli zásadní experimenty, které by mohly sloužit k falsifikaci psychoanalýzy. K. Popper k problematice psychoanalýzy píše:

„Freud, ani Adler nevylučují jednání konkrétní osoby jakýmkoliv konkrétním způsobem, bez ohledu na vnější okolnosti. Zda muž obětoval svůj život, aby zachránil tonoucí se dítě (případ sublimace), nebo zda dítě zavraždil utonutím (případ represe), nebylo možné Freudovou teorií předvídat ani vyloučit.“ Citováno z publikace Replies to My Critics.

Vedle vědy, která se zabývá formulováním falsifikovatelných hypotéz a jejich experimentální falsifikací zde máme vědonázor s personou vědátora. Vědátor, reprezentující vždy jistý světonázor, se pak snaží vydávat své názory za „lepší než názory druhých“, neboť pracuje s nesprávným kolektivním povědomím o tom, co je věda. Vědonázor umí být nebezpečný svou schopností manipulace, neboť zatímco ostatní světonázory zůstávají v jakési pluralitě (ne)platnosti, vědonázor si prostřednictvím falešné autority vynucuje (dokonce výhradní) pravdivost a společenské uznání této pravdivosti.

K. Popper (1902-1994), Logika vědeckého zkoumání (Logik der Forschung, 1934; česky Logika vědeckého zkoumání, 1997) - stěžení a rozsáhlé dílo filosofie vědy. K. Popper zde definuje pojem „falsifikace“ a uvádí, že věda nemůže být postavena na potvrzování hypotéz, ale na pokusu o jejich zneplatnění, tj. falsifikaci. Pouze hypotézy, které odolávají falsifikačnímu tlaku lze považovat v jistém smyslu za „Vědecké“, nikoli však za pravdivé. Podle K. Poppera každá vědecká hypotéza čeká na své vyvrácení. V textu bylo také citováno z pozdějšího díla K. Popper, tj. Replies to My Critics. In: SCHILPP, Paul Arthur. The Philosophy of Karl Popper. USA: The Open Court Publishing, 1974, s. 986-987. ISBN 0-87548-141-8. Konkrétně pak ze strany 985.

Ludwig Wittgenstein (1889-1951), Filosofická zkoumání (Philosophische Untersuchungen, 1931; česky Filosofická zkoumání, 1993) - významné filosofické dílo moderní filosofie, v němž L. Wittgenstein rozvíjí jako jeden z ústředních témat tzv. „řečové hry“. Tato kniha jednoznačně patří mezi nejdůležitější díla světové filosofie a bývá řazena do kategorie tzv. analytické psychologie.

C. G. Jung (1875-1961), Two Essays on Analytical Psychology (London 1953) p. 190 - C. G. Jung zde pracuje s pojmem „persona“ a definuje tento, později často užívaný pojem. C. G. Jung je švýcarský psycholog a psychiatr, zakladatel tzv. analytické psychologie v níž pracuje s řadou pojmů, které se rozšířily i do jiných oborů. Mezi tyto pojmy patří zejména nevědomí, archetyp, anima, stín a mnohé další. Mnohými vědátory není práce C. G. Junga považována za vědonázor (a samozřejmě ani za vědu), což je spíše forma konkurenčního boje než cokoli jiného.

S. Freud (1856-1939), Nástin psychoanalýzy (1913-1917) – S. Freud je autorem světonázoru, který pojmenoval jako psychoanalýzu. V současné době patří psychoanalýza mezi nejrespektovanější vědonázory v psychologii, i když je dnes již oproti původnímu konceptu S. Freuda různě modifikována. Bibliografie S. Freuda je velmi rozsáhlá a věnuje se řadě pojmovým konceptům i výkladovým rámcům v psychologii, empirické etice i nauce o lidském chování.