Kdy se z omylu stává dezinformace? Pár poznámek k diskuzi nad tímto pojmem

Jedna z běžných odpovědí na to, co je dezinformace, zní: tehdy, když někdo nepravdivou informaci šíří úmyslně. Takové rozlišení je přehledné. Má však jednu praktickou slabinu. Do hlavy autora (dezinformace) nevidíme.

Proto na tomto blogu osobně používám poněkud širší pracovní definici. Neptám se primárně na to, zda dokážu autorovi prokázat úmysl klamat.

Ptám se, zda rozumně pečlivá osoba v jeho postavení mohla pravdivost daného tvrzení snadno ověřit a zda bylo vzhledem k okolnostem rozumné takové ověření očekávat, například s ohledem na závažnost tvrzení nebo možnost, že jeho zveřejnění způsobí újmu.

Je fér začít tím, že moje pracovní definice není totožná s některými běžně používanými odbornými a institucionálními definicemi. Ty totiž dezinformaci zpravidla spojují s úmyslem.

Evropská komise označuje za dezinformaci nepravdivý nebo zavádějící obsah šířený s úmyslem klamat nebo získat ekonomický či politický prospěch, který může způsobit veřejnou újmu. Naproti tomu misinformation chápe jako nepravdivý či zavádějící obsah sdílený bez škodlivého úmyslu. Podobně známý rámec Claire Wardleové a Hosseina Derakhshana rozlišuje misinformation, disinformation a malinformation podle pravdivosti informace a přítomnosti úmyslu způsobit újmu. Disinformation přitom chápou jako nepravdivou informaci vědomě sdílenou s cílem způsobit újmu.

Takové rozlišení není okrajové.

Systematický přehled 57 odborných prací z roku 2024 ukázal, že ze 36 studií, které tyto pojmy výslovně definovaly, jich 26 — tedy přibližně 72 % — považovalo úmysl za klíčový prvek při rozlišování misinformation a disinformation.

Terminologie však není zcela jednotná. Například filozof Don Fallis upozorňuje, že některá běžná vymezení dezinformace jsou příliš široká nebo naopak příliš úzká a nedokážou zachytit všechny relevantní případy. Sám proto navrhuje chápat dezinformaci jako zavádějící informaci, jejíž funkcí je uvádět v omyl; jeho pojetí přitom není omezeno pouze na nepravdivá sdělení šířená s bezprostředním úmyslem konkrétního autora klamat.

Problém tedy není v tom, že by pojem dezinformace nebyl definován.

Problém nastává ve chvíli, kdy chceme definici založenou na úmyslu použít na konkrétní veřejný výrok: jak z veřejně dostupných podkladů spolehlivě zjistit, zda se autor pouze zmýlil, byl nedbalý, nebo skutečně zamýšlel klamat?

Představme si jednoduchou situaci. Autor zveřejní nepravdivé tvrzení.

Možností je celá řada. Mohl se splést. Mohl něco špatně pochopit. Mohl bez kontroly převzít chybnou informaci. Mohl být mimořádně nedbalý. A konečně mohl velmi dobře vědět, že jeho tvrzení není pravdivé, a přesto jej zveřejnit.

Pouhým porovnáním výroku se skutečností však tyto možnosti obvykle nerozlišíme.

Že jde o skutečný metodologický problém, dobře ukazuje známá práce Vosoughiho, Roye a Arala publikovaná v časopise Science. Autoři se při výzkumu šíření zpráv záměrně vyhnuli pojmu fake news a pracovali s objektivněji ověřitelnými kategoriemi true news a false news. Výslovně přitom uvádějí, že nečiní závěry o úmyslu původců či šiřitelů analyzovaných informací a soustředí se na jejich pravdivost. Z toho, že je určité sdělení nepravdivé, totiž samo o sobě nelze určit, s jakým úmyslem bylo vytvořeno nebo šířeno. (Překvapivě).

Právě zde vidím slabinu příliš úzké definice pro běžnou publicistickou kritiku. Pokud bych mohl slovo dezinformace použít pouze tehdy, dokážu-li autorovi subjektivní úmysl klamat, vyžadovalo by to dokazovat něco, co lze zvenčí často zjistit jen velmi obtížně.

Přitom lze mnohem spolehlivěji posuzovat něco jiného: jak snadno byly správné informace dostupné, jaké zdroje autor prokazatelně použil a jak obtížné bylo správnost jeho tvrzení ověřit.

Pro vlastní pracovní definici si proto vypůjčuji způsob uvažování, který české právo používá v úplně jiné oblasti.

Pozor: Nejde o tvrzení, že pravidla obchodních korporací platí pro blogery, novináře nebo akademiky. Neplatí. Jde pouze o analogii hodnoticího principu.

Zákon o obchodních korporacích při hodnocení péče člena orgánu nezkoumá jen jeho vlastní tvrzení o tom, co si myslel. § 51 ZOK pracuje s tím, zda mohl v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně. Ještě zajímavější je § 52 ZOK: při hodnocení se přihlíží k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba v obdobném postavení. Občanský zákoník pak v § 159 spojuje péči řádného hospodáře s potřebnými znalostmi a pečlivostí.

Právě tento způsob uvažování považuji za užitečný i při hodnocení veřejně šířených informací.

Nezkoumejme pouze to, co autor tvrdí, že věděl. Ptejme se také, co mohla rozumně pečlivá osoba v jeho postavení zjistit.

Na tomto blogu proto používám následující širší publicistické vymezení:

Za dezinformaci nebo dezinformační tvrzení považuji nepravdivé nebo podstatně zavádějící tvrzení tehdy, jestliže jeho nesprávnost mohla rozumně pečlivá osoba v postavení autora, s přihlédnutím k jeho odbornosti, dostupným zdrojům a okolnostem zveřejnění, bez nepřiměřeného úsilí zjistit.

Tato definice tedy nevyžaduje důkaz úmyslu klamat.

Při jejím použití považuji za podstatné zejména:

Naopak bych za dezinformaci podle tohoto kritéria nepovažoval každou chybu. Člověk se může v dobré víře opřít o zdroj, který se později ukáže jako chybný. Odborné poznání se může změnit. Některé otázky nemají jednoznačnou odpověď. A od autora nelze požadovat, aby před každou větou prováděl několikatýdenní rešerši.

Rozhodující je přiměřenost možnosti ověření.

Za mimořádně silný případ považuji situaci, kdy autor určité tvrzení doloží zdrojem, ale tento zdroj ve skutečnosti říká něco podstatně jiného.

Zde už není třeba spekulovat, zda autor mohl příslušnou informaci někde na internetu objevit. Máme objektivně doloženo, že daný pramen použil.

Ještě výraznější je situace odborníka, který interpretuje text z oblasti své vlastní odbornosti. Totéž podle mého názoru platí i tehdy, pokud autor jako odborník veřejně vystupuje, na určitou odbornost se odvolává nebo z ní odvozuje autoritu svého tvrzení. Čím větší jsou relevantní znalosti, které lze u autora vzhledem k jeho odbornosti nebo jím deklarovanému postavení rozumně očekávat, a čím jednodušší je rozpor zjistit, tím méně přesvědčivé je vysvětlení, že šlo o obyčejný a prakticky neodhalitelný omyl. Ani tehdy však samotné označení dezinformace v mém pojetí neznamená: „dokázal jsem, že tento člověk vědomě lhal“.

Znamená něco omezenějšího a podle mého názoru lépe ověřitelného: tvrzení je nepravdivé nebo zásadně zavádějící a rozumně pečlivá osoba v postavení jeho autora měla reálnou a snadnou možnost tuto skutečnost zjistit.

Odborná literatura má dobré důvody rozlišovat misinformation a disinformation podle úmyslu. Pro výzkum informačních operací, propagandy nebo koordinovaných kampaní je motivace aktéra zásadní.

Pro hodnocení kvality jednotlivého veřejného tvrzení ale může být stejně důležitý jiný koncept: epistemická odpovědnost autora za to, co mohl rozumně vědět.

Podobný posun lze vidět například ve výzkumu vědeckých dezinformací. Southwell a spoluautoři definují vědeckou misinformation prostřednictvím vztahu tvrzení k nejlepším dostupným vědeckým důkazům a relevantní expertize; takové vymezení tedy umožňuje posuzovat problematický obsah bez nutnosti nejprve prokazovat psychický stav jeho autora.

To je důležité zejména u lidí, jejichž veřejná autorita sama stojí na určité odbornosti. U profesora, vědce, právníka, odborného novináře či představitele instituce může být legitimní ptát se nejen na to, zda subjektivně věřil tomu, co napsal, ale také na to, zda při rozumně očekávatelné míře odborné péče měl důvod takovému tvrzení věřit.

Tohle rozlišení považuji za zásadní.

Když na tomto blogu napíšu, že určité tvrzení je podle výše uvedeného kritéria dezinformací, netvrdím tím automaticky, že znám vnitřní motivaci jeho autora, že dotyčný vědomě lhal nebo že měl úmysl veřejnost podvést.

Termín dezinformace zde používám jako publicistické hodnocení informačního jednání podle předem popsaného kritéria ověřitelnosti.

A právě proto tuto definici zveřejňuji.

Čtenář tak může v každém jednotlivém případě posoudit nejen můj závěr, ale také kritérium, podle něhož jsem k němu dospěl.

Jsem si samozřejmě vědom, že ani předem zveřejněná definice není kouzelnou formulí, která by autora zbavovala odpovědnosti za cokoli, co napíše. České soudy při střetu svobody projevu a ochrany osobnosti rozlišují zejména ověřitelná skutková tvrzení a hodnotící úsudky a posuzují také jejich faktický základ a celkový kontext sdělení.

Smyslem této definice proto není obejít odpovědnost za zveřejněná tvrzení.

Jejím smyslem je přesný opak: předem transparentně říci, co označením „dezinformace“ myslím, podle jakého kritéria jej používám a co tímto označením naopak o autorovi netvrdím.

A možná je právě tohle rozlišení užitečnější než nekonečná debata o tom, zda někomu dokážeme nahlédnout do hlavy.

O úmyslu můžeme často jen spekulovat. O tom, co bylo možné snadno ověřit, se už můžeme bavit nad důkazy.