Článek
Ve skutečnosti ukazuje hlavně to, jak snadno lze vlastní názory prezentovat jako „vědu“.
Daniel Kortus se místy opírá o skutečné poznatky klimatologie, ale opakovaně neoznačuje okamžik, kdy vědecký závěr opouští a nahrazuje jej vlastní zkratkou, názorem či politickým úsudkem. Autorita vědy tak kryje i tvrzení, která sama věda v této podobě neposkytuje. To nemám rád.
Kortusova alarmistická a vědecky nedoložená zkratka k roku 2025
Nejnápadnějším příkladem je Kortusovo prohlášení, že do roku 2050 se ještě dokážeme adaptovat, zatímco potom už budeme „v podstatě neadaptovatelní“.
„My víme, že do roku 2050 se jako můžeme adaptovat […] Jenomže to, co přijde potom, na to už jsme v podstatě neadaptovatelní.“ Později to ještě zopakuje rozdělením na „první fázi“ adaptace přibližně do roku 2050 a „druhou“ fázi mitigace.
Žádná taková univerzální hranice samozřejmě neexistuje a rok 2050 není žádným fyzikálním bodem zlomu.
Radiační působení CO₂ závisí přibližně logaritmicky na jeho koncentraci; klimatický systém se tedy úderem silvestrovské půlnoci roku 2050 nepřepne do nového režimu. Pokud chce Kortus mluvit o mezích adaptace, musí uvést předpokládaný emisní scénář, očekávanou míru oteplení, konkrétní území, systém a dopad. Limity adaptace se mohou výrazně lišit podle regionu, technologií i dostupných prostředků a některé dopady mohou být nelineární.
Bez této kvantifikace není rok 2050 vědecky stanoveným předělem, ale nepodloženě zobecněným odhadem prezentovaným jako jistota. Kortus zde používá alarmistickou a vědecky nedoloženou zkratku: z reálných limitů adaptace vytváří univerzální datum, po němž má být lidstvo „v podstatě neadaptovatelné“.
Všechny modely prý počítaly
Podobně Kortus tvrdí, že se současným suchem „počítaly všechny modely“ a že jsme věděli, že toto období přijde. Co to ale přesně znamená? Ve kterých opravdu všech modelech? Pro jaké území, období, emisní scénář a především pro jakou definici sucha? Klimatické modely mohou projektovat rostoucí pravděpodobnost, četnost nebo intenzitu určitého typu sucha. Nepředpovídají však jednoduše konkrétní epizodu, která nastane v určitém roce. To, že je dnešní sucho slučitelné s dlouhodobou klimatickou projekcí, ještě neznamená, že bylo touto projekcí předpovězeno — a už vůbec ne „všemi modely“. Vliv klimatické změny na konkrétní událost se navíc musí samostatně zkoumat atribuční analýzou. Kortus zde směšuje obecnou projekci klimatického trendu s předpovědí konkrétní události. Bez uvedení modelů a výsledků příslušné analýzy je jeho kategorické tvrzení nejen neověřitelné, ale vědecky neoprávněné.
Kortus přitom otevřeně propojuje popularizaci vědy s politickým působením. To je legitimní. Není však legitimní vydávat politickou komunikaci za neutrální výklad vědy a využívat vědeckou autoritu tam, kde už hovoří především aktivista.
iRozhlas nepřipojuje jedinou vědeckou studii
Největším problémem článku je absence zdrojů. Kortus opakovaně odkazuje na to, co údajně „víme“ a co ukazují vědecké modely, iROZHLAS však nepřipojuje jedinou studii, podle níž by bylo možné jeho kategorická tvrzení ověřit.
Z čeho konkrétně vyplývá, že od roku 2050 už adaptace „v podstatě nebude možná“? Které jsou ony „všechny modely“, jež měly počítat se současným suchem? Pro jaké území, emisní scénář a definici sucha? A na čem stojí očekávání, že se globální emise stabilizují právě kolem roku 2030?
Bez odkazů na konkrétní práce zůstávají tato tvrzení prakticky nepřezkoumatelná. Čtenář má přijmout jejich pravdivost pouze proto, že je vyslovil člověk označený jako „vědec“. Autorita osoby tak v článku nahrazuje doložení argumentu.
Právě veřejnoprávní médium by přitom mělo postupovat opačně: čím kategoričtější a závažnější tvrzení host pronese, tím pečlivěji by mělo uvést jeho zdroj. Jinak se za obecným odkazem na „vědu“ snadno skryje vědecký poznatek, volná popularizační zkratka i pouhý osobní odhad.
Nezaslouží si Česká republika lepší klimatickou diskusi?
Nelze ji redukovat na spor mezi politiky, kteří odmítají vědecké poznatky, a popularizátory, kteří své politické a hodnotové soudy ne vždy oddělují od vědeckých závěrů.
Potřebujeme diskusi, v níž se důsledně rozlišuje mezi ověřeným poznatkem, modelovou projekcí, popularizační zkratkou a osobním názorem — a v níž jsou závažná tvrzení doprovázena konkrétními zdroji.
Právě to měl Petr Vizina jako veřejnoprávní novinář v tomto rozhovoru hlídat. Jeho úkolem nebylo rozhodnout, která strana má přesvědčivější rétoriku, ale ptát se, co skutečně vyplývá z dat, za jakých předpokladů a s jakou mírou nejistoty.
Rozhovor: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zakazat-koureni-trvalo-60-let-takze-s-klimatem-zacneme-neco-delat-kolem-roku_2608190010_elev
