Kritický rozbor bakalářské práce Mikuláše Mináře a posudku Tomáše Halíka

Autor nejprve představuje vývojové modely Jamese Fowlera a Scotta Pecka, které zasazuje do širšího kontextu teorií Erika Eriksona a Roberta Kegana. Přechody mezi jednotlivými stádii následně vykládá pomocí Kuhnova pojmu změny vědeckého paradigmatu a Turnerovy koncepce liminality a přechodových rituálů. Na tomto základě navrhuje vlastní schéma čtyř spirituálních paradigmat – chaos, mythos, logos a mystos – a jejich střídání označuje jako „spirituální revoluce“.

Začnu posudkem vedoucího práce, tj. Tomáše Halíka, což je mnohem zajímavější, než rozbor samotné práce. Posudek Tomáše Halíka je totiž mimořádně nekritický a svou stručností i obsahem se blíží spíše propagační anotaci než akademickému hodnocení kvalifikační práce.

Halík bez bližší argumentace tvrdí, že autor svou hlavní tezi „dokládá“ a dochází k „originálním a solidně zdůvodněným závěrům“, přestože práce neobsahuje vlastní explicitní metodologii, kritéria porovnávání použitých teorií ani postup, kterým by bylo možné navrženou analogii ověřit či vyvrátit.

Zcela opomenuta zůstává také závislost Peckova modelu na Fowlerovi, kvůli níž jejich vzájemná podobnost nemůže představovat nezávislé potvrzení existence univerzálních stádií duchovního vývoje, stejně jako omezená a nestejně kvalitní empirická základna obou modelů. Halík nereflektuje ani zásadní pojmové problémy: Kuhnův pojem paradigmatu, původně vztahovaný ke sdílenému fungování vědecké komunity, je bez dostatečného zdůvodnění přenesen na individuální psychiku a Turnerova liminalita je z konkrétního sociálního a rituálního kontextu proměněna v obecnou metaforu každé duchovní krize. Posudek rovněž mlčí o normativní hierarchii, v níž je racionalistická a skeptická pozice představena jako nižší přechodná fáze, zatímco mystická spiritualita je vydávána za vrchol lidské zralosti.

Bez povšimnutí zůstává i posun od psychologie spirituálního prožívání k téměř ontologickým tvrzením o skutečné „Transcendentní realitě“.

Halík tedy nejenže nepojmenovává jedinou podstatnou slabinu práce, ale její interpretační návrhy sám povyšuje na doložené výsledky. Posudek proto postrádá potřebný kritický odstup a známku „výborně“ spíše autoritativně vyhlašuje, než aby ji přesvědčivě akademicky zdůvodnil.

Moje vlastní hodnocení práce

Hypotéza není ověřena. Autor mluví o „výzkumné hypotéze“, avšak nestanoví vlastní metodu, kritéria shody, alternativní vysvětlení ani podmínky, za nichž by byla hypotéza vyvrácena. Pouze převypráví vybrané teorie a následně mezi nimi konstatuje podobnost.

Argumentace práce je kruhová. Fowler a Peck byli vybráni zřejmě právě proto, že popisují podobná stádia; jejich podobnost je pak vydávána za důkaz existence těchto stádií. Peck navíc z Fowlera výslovně čerpal, takže nejde o dvě nezávislá potvrzení. Také údajná „těsná korelace“ s Keganem je jen autorovo schematické přiřazení čtyř položek ke čtyřem položkám. Korelace je termín z matematické statistiky a tady nemá co dělat (resp. není použit správně).

Empirická opora je (mírně řečeno) silně nadsazena. Fowlerův model vznikl před sběrem dat a rozhovory byly hodnoceny podle matice odvozené z tohoto modelu. Vzorek byl téměř výhradně bílý a nábožensky orientovaný. Přesto práce bez skutečné kritické diskuse tvrdí, že je teorie „poměrně kvalitně empiricky podložena“. U Pecka je za podpůrný argument dokonce považována popularita jeho knih, což je argumentum ad populum (a vlastně velmi úsměvné a naprosto mimo metodiku).

Kuhn i Turner jsou použiti převážně metaforicky. Kuhnovo paradigma je především sdílenou strukturou vědecké komunity, nikoliv obecným synonymem osobního světonázoru. Turnerova liminalita vyrůstá z rituálního a sociálního uspořádání, nikoliv z každé subjektivní krize. Práce tyto pojmy psychologizuje, zbavuje jejich původních podmínek a potom podobnost metafor prezentuje jako vysvětlení skutečného mechanismu. Pojmy jsou tak vlastně zneužity až znásilněny (chudák Kuhn).

Výklad je silně normativní (a nikoli badatelský). Skepticko-racionalistická pozice je zařazena jako nižší přechodné stádium, zatímco mystická otevřenost „Tajemství“ představuje vrchol zralosti (proč?!!!!). V závěru už autor nepíše pouze o lidském prožívání transcendence, ale o „Transcendentní Realitě“ téměř jako o prokázané skutečnosti. Vývojová psychologie se tak stává zástěrkou pro vlastní normativní tvrzení, které nemají s badatelským záměrem a hypotézou nic společného

Styl často nahrazuje argument. „Horizont horizontů“, „temná noc“, „životodárné magma“, „tanec mezi řádem a tajemstvím“ či opakované ohlašování „dobrodružství“ vytvářejí působivou atmosféru, ale zakrývají pojmové skoky. Některá neurovědecká tvrzení jsou navíc opřena spíše o popularizační rozhovory než o systematickou práci s primárními studiemi.

Celkově práce nabízí jistě esejisticky zpracovanou metaforu duchovní proměny, rozhodně však nikoliv prokázanou „strukturu spirituálních revolucí“. Její hlavní závěr je ve skutečnosti předpokladem, který autor různými slovníky opakovaně přeformuluje. Jako osobní interdisciplinární esej může být inspirativní; jako odborná práce je metodologicky nekontrolovaná, selektivní a místy zaměňuje autorovo přesvědčení za výsledek výzkumu.