Od neurovědy k reklamě na psychedelika: Když se destabilizace mozku vydává za jeho rozšíření

Takový popis působí vědecky i přitažlivě: více propojení, více informací, více možností – a tedy údajně také svobodnější a zdravější mysl.

Tento interpretační rámec se v českém prostředí neobjevuje pouze v okrajové popularizaci. Prof. Jiří Horáček, ředitel Národního ústavu duševního zdraví, psychedelika charakterizoval slovy: „Psychedelika neodměňují, ale otevírají. Umožňují myslet nemyslitelné.“ (Neuron) V jiném rozhovoru je jejich působení spojováno s možností překročit omezený repertoár toho, co jsme za běžného nastavení mozku schopni myslet.

Taková formulace bohužel už nepopisuje pouze změnu mozkové dynamiky. Přisuzuje psychedelickému stavu schopnost rozšířit prostor myslitelných obsahů. Ani z toho však nevyplývá, že nově dostupné myšlenky jsou pravdivější, smysluplnější nebo epistemicky hodnotnější. Z technické praxe víme, že destabilizovaný systém (čistě mechanický ale stejně tak LLM model) může vytvářet více interpretací, ale nemusí mít lepší prostředky k jejich ověřování.

Právě zde se z neurovědy bohužel snadno stává propagace. Změna jednotlivého neurobiologického ukazatele sama o sobě nevypovídá o zlepšení funkce celého systému. Zvýšená mozková aktivace může představovat efektivnější zapojení příslušných oblastí, ale také kompenzační odpověď na sníženou účinnost nebo samotný projev dysfunkce. Také vyšší konektivita není obecně žádoucím cílem: kognitivní fungování závisí na rovnováze mezi integrací a funkční segregací mozkových sítí. U psilocybinu bylo navíc akutně popsáno oslabení vnitrosíťové koherence a rozpuštění rozdílů mezi funkčními sítěmi, tedy nikoli prosté „lepší propojení mozku“.

Ani zvýšená plasticita sama neurčuje, zda se upevní adaptivní změna, nebo chybná interpretace. Psychedelický stav může zvyšovat množství a subjektivní přesvědčivost vhledů, přičemž některé z nich mohou být falešné nebo maladaptivní. Podobně vyšší entropie znamená především rozmanitější a méně předvídatelnou dynamiku. U LSD a psilocybinu byla spojena se snížením energetických bariér mezi mozkovými stavy a se snazšími přechody mezi nimi; takové zploštění dynamické krajiny může podporovat flexibilitu, ale samo o sobě nedokládá vyšší stabilitu, pravdivější poznání ani lepší fungování systému.

Česká psychedelická společnost (CZEPS) někdy a někde některá tato omezení sama připouští. Jindy však přechází od popisu změněné mozkové dynamiky k jejímu pozitivnímu hodnocení bez odpovídajícího důkazu. Má kritika proto nesměřuje proti výzkumu ani terapii, nýbrž proti nepřesným formulacím, které destabilizaci přejmenovávají na osvobození, rozšíření vědomí nebo probuzení „plného potenciálu“.

Představa, že psychedelika jednoduše vedou k „aktivnějšímu mozku“, jak někdy naznačují veřejná vyjádření Jiřího Horáčka a texty CZEPS, je zavádějící. Jak ukazují výše citované studie, různé výzkumné metody zachycují odlišné neurofyziologické děje a psychedelika mohou současně zvyšovat aktivitu v některých oblastech, snižovat ji v jiných a měnit komunikaci uvnitř jednotlivých sítí i mezi nimi.

Článek CZEPS z roku 2019 uvádí, že psilocybin, LSD a ayahuasca podle některých měření snižují aktivitu zejména v síti defaultního režimu (DMN), oslabují její vnitřní propojení a zároveň zvyšují komunikaci mezi jinak oddělenými sítěmi. Připomíná i protichůdné výsledky od hypofrontality po hyperfrontalitu. Proto není přesné mluvit jednoduše o „zvýšení aktivity mozku“. Psychedelický paradox jedné mozkové sítě Tentýž text ale snížení alfa synchronizace interpretuje jako „odbrždění plného potenciálu mozku“. To není neutrální popis, ale hodnotící metafora. Synchronizace, inhibice a modularita nejsou (metaforicky řečeno) okovy; umožňují oddělovat signál od šumu, udržovat pozornost a bránit nekontrolovanému šíření aktivace. „Odbrždění“ může znamenat flexibilitu, ale také ztrátu selektivity a regulační kontroly.

Bohužel, podobný a zcela neoprávněný skok se objevuje v článku CZEPS srovnávajícím psychedelika a meditaci. Text popisuje senzorické přetížení a vychýlení rovnováhy mezi příjmem podnětů a jejich integrací, poté však tvrdí, že se do vědomí dostává více informací a že právě to tvoří podklad terapeutické práce.

V teorii informace ale vyšší entropie neznamená pravdivější nebo užitečnější obsah; vysokou entropii může mít i náhodný šum. Pro tvrzení o lepším zpracování bychom museli doložit například přesnější reprezentaci okolí nebo lepší rozlišování relevantních podnětů.

Ani obsah, který se dostane do vědomí, nemusí být skrytou pravdou, jež byla pouze „osvobozena“. Může jít o vzpomínku, fantazii, konfabulaci, halucinaci nebo novou interpretaci. Intenzita a subjektivní přesvědčivost nezaručují pravdivost. Neurozobrazovací data proto nedokládají, že psychedelikum odstraňuje filtry a zpřístupňuje hlubší skutečnost. (Ach, jo!)

Teorie řízení neposuzuje systém podle množství aktivity, ale podle stability, odolnosti vůči poruchám a schopnosti udržet žádoucí stav. Velká aktivita regulátoru může znamenat výkon, ale také kompenzaci poruchy nebo kmitání. Vyšší zesílení může urychlit reakci, ale způsobit překmit; větší citlivost může zachytit slabší signál, ale také zesílit šum.

Studie využívající síťovou teorii řízení zjistila, že LSD a psilocybin snižují modelovou řídicí energii potřebnou k přechodům mezi opakujícími se vzorci mozkové aktivity. Autoři tento výsledek popisují jako zploštění řídicí energetické krajiny: rozdíly v energetické náročnosti přechodů mezi stavy se zmenšují a jednotlivé stavy se stávají vzájemně dostupnějšími. Větší snížení řídicí energie bylo zároveň spojeno s častějšími přechody a entropičtější posloupností mozkových stavů.

To je významný výsledek, nikoli důkaz lepšího fungování. Nižší bariéra může usnadnit únik z maladaptivního atraktoru, ale také opuštění stavu žádoucího nebo přechod do dezorganizace. Flexibilita a stabilita tvoří kompromis. (Snad to někdo někdy prof. Jiřímu Horáčkovi vysvětlí!)

Teorie entropického mozku spojuje psychedelický stav se zvýšenou entropií a přiblížením ke kritickému režimu mezi řádem a chaosem. Takový systém může mít široký dynamický rozsah, ale je také citlivější k perturbacím. Starší text CZEPS tuto stránku připouští: zmiňuje horší předvídatelnost, citlivost na odchylky a sklon k lavinovým procesům. Přesto bývá vyšší entropie prezentována hlavně jako bohatší a svobodnější vědomí, což je naprosto neoprávněná a velmi nebezpečná dezinformace.

Novější studie DMT zjistila současně zvýšení entropie, snížení komplexity a posun některých oscilací od kritického bodu do subkritického režimu. Entropie tedy není totéž co komplexita ani optimalita. DMT-Induced Shifts in Criticality

Stejně tak není automaticky dobrá neuroplasticita. Znamená schopnost měnit organizaci, nikoli záruku adaptivní změny. Učení může upevnit užitečný vzorec, ale i závislost, patologický strach, falešnou vzpomínku nebo paranoidní interpretaci. CZEPS to v článku o psychoplastogenech připouští, když rozlišuje funkční a dysfunkční plasticitu.

Tím však vzniká rozpor v popularizační komunikaci: jednou je plasticita neutrálním mechanismem, podruhé se „nové vazby“ a „odbrzdění“ prezentují téměř automaticky jako terapeutický potenciál. Navíc funkční konektivita ve fMRI není totéž co vznik anatomických synaptických spojení. Vyšší korelace signálů sama nedokazuje strukturální přestavbu mozku.

Psychedelika mohou mít v některých indikacích terapeutický potenciál. Z toho ale neplyne, že mozek během akutního stavu funguje obecně lépe. Metaanalýza zjistila, že akutní psilocybin zpomaluje reakce a zhoršuje některé exekutivní funkce. Česká experimentální studie popsala také narušení časného percepčního a vyššího kognitivního zpracování.

To není argument proti terapii. Terapeutická hodnota může spočívat právě v dočasné perturbaci, která otevře možnost následné změny, nikoli v okamžité optimalizaci všech funkcí.

Studie proto ukazují, že přesnější je proto model řízené destabilizace příliš rigidního systému. Psychedelikum může snížit bariéry mezi psychickými stavy, prostředí a terapeutický vztah pak působí jako vstupy a zpětné vazby a integrace se pokouší novou konfiguraci stabilizovat. Bez těchto podmínek může stejná citlivost zesílit strach, sugestibilitu nebo falešné významy. Výsledek závisí na počátečním stavu, dávce, prostředí a následné stabilizaci.

CZEPS nelze poctivě vytýkat, že všechna rizika ignoruje. Její texty připouštějí senzorické přetížení, dysfunkční plasticitu i nebezpečí nekontrolované aktivity; článek o rizikových kombinacích například uvádí, že nadměrná aktivita může vést až k epileptickému záchvatu.

Problém je v nekonzistenci a nepřesnosti. Technicky opatrné pasáže jsou doprovázeny metaforami o „plném potenciálu“, rozšíření vědomí a větším množství informací. U veřejných výroků Jiřího Horáčka se navíc změněnému stavu připisuje možnost překročit omezený obraz reality. V obou případech se z popisu neurodynamiky stává hodnotící příběh: destabilizace se označí za flexibilitu, oslabení regulace za osvobození a subjektivně intenzivní obsah za hlubší poznání.

Z právních důvodů vysvětluji, že slovem „reklama“ zde není míněna nutně placená propagace ani vědomé klamání. Jde o rétorický rámec, v němž jsou kontextově závislé výsledky zasazeny do předem pozitivního příběhu a jejich zvýšení se vydává za důkaz přínosu.

Psychedelika mohou být za určitých podmínek užitečným terapeutickým nástrojem. Jejich přínos však nespočívá v tom, že by zapínala „více mozku“, vytvářela hodnotnější informace nebo zpřístupňovala hlubší realitu. Mění dynamický režim systému: oslabují některé stabilizační mechanismy, zvyšují citlivost a usnadňují přechody mezi stavy.

Taková změna může pomoci systému patologicky rigidnímu, ale dezorganizovat systém již nestabilní nebo nevhodně vedený. Mozek nepotřebuje maximum aktivity, propojení ani entropie, nýbrž rovnováhu mezi integrací a oddělením, citlivostí a robustností, plasticitou a stabilitou. Překročení této rovnováhy nemusí rozšířit vědomí; může pouze rozkolísat systém. Teprve další podmínky rozhodnou, zda z toho vznikne léčebná změna, nebo porucha.