Článek
Dokument byl zveřejněn jako petice a žádal zavedení nucené správy nad fakultou. Sám tento politický požadavek by samozřejmě mohl být předmětem legitimní veřejné diskuse. Zarážející je však způsob, jakým autoři petice odůvodnili odstranění konkrétních lidí z vedení fakulty.
O proděkanu Aleši Prázném a dalších osobách autoři napsali, že „odmítají uznat demokratický a zákonem předepsaný proces, který vedl k jejich odvolání, a brání se proti svému odvolání žalobami“. Následuje samostatná věta: „Proto považujeme jejich další setrvávání ve vedení fakulty za ohrožující…“
Rozhodující je právě toto „proto“. Petice sice výslovně netvrdí, že podání žalob je totožné s odmítáním demokratického procesu. Podávání žalob však zahrnuje do souboru důvodů, pro které má být další setrvávání dotčených osob ve vedení fakulty považováno za ohrožující. Výkon práva na soudní ochranu zde tedy není uveden jako neutrální okolnost. Stává se součástí argumentace odůvodňující mocenský zásah proti lidem, kteří toto právo využili.
Ostuda. Učená společnost by tentokrát potřebovala sama poslat do učení. Na lepších učilištích se totiž žáci v hodinách občanské nauky učí, že podání žaloby není odmítáním zákonem předepsaného procesu, nýbrž jeho využitím – a že člověk nesmí být postižen za to, že se domáhá svých práv u nezávislého soudu.
Ve skutečnosti přitom podání žaloby není odmítnutím zákonem předepsaného procesu. Je využitím zákonem předepsaného procesu. A člověk nemůže být legitimně označován za ohrožení akademické kultury či autonomie vysokého školství také proto, že požádal nezávislý soud o ochranu svých práv.
Listina základních práv a svobod toto právo zaručuje
Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Žaloba proti rozhodnutí orgánu veřejné moci proto není útokem na demokracii ani projevem neúcty k akademické samosprávě. Je výkonem základního práva na soudní ochranu.
Představa, že demokraticky zvolený orgán stojí nad soudním přezkumem, není demokratická. Je právě popřením právního státu. Demokracie neznamená pouze hlasování většiny. Znamená také zákonnost, ochranu jednotlivce, dělbu moci a možnost nechat rozhodnutí většiny přezkoumat nezávislým soudem. Akademická samospráva přitom není žádným územím vyňatým z působnosti práva.
Učená společnost vystupuje intelektuálně i morálně nadřazeně. Stačí však její vlastní slova poměřit základním pravidlem právního státu — a v tomto srovnání nevychází dobře.
Autoři petice samozřejmě mohli nesouhlasit s argumenty žalobců. Mohli považovat žaloby za nedůvodné a vysvětlit proč. Neměli však výkon práva na soudní ochranu vydávat za důkaz, že dotčené osoby „odmítají uznat demokratický a zákonem předepsaný proces“, a právě jejich další setrvání ve vedení proto označovat za nepřijatelné.
Taková argumentace v podstatě říká: můžete se obrátit na soud, ale už samotnou skutečnost, že jste to udělali, použijeme jako argument pro váš mocenský odklizení. Formálně vám právo ponecháme, fakticky vás za jeho výkon označíme za nebezpečí pro demokratickou kulturu.
A zde se dostáváme k ustanovení, které by si měli autoři petice – a zejména Rada Učené společnosti – znovu přečíst. Článek 18 odst. 3 Listiny stanoví naprosto jasně:
„Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou.“
Netvrdím, že již existuje soudní rozhodnutí, které by konstatovalo rozpor této konkrétní petice, k níž se výslovně připojila Rada Učené společnosti, s čl. 18 odst. 3 Listiny. Tvrdím však, že její argumentace vyvolává velmi vážnou otázku, zda nevyzývá k zásahu veřejné moci, kterým by konkrétní osoby byly postiženy také za výkon svého práva na soudní ochranu. Petice totiž žádá zásah ministra směřující k tomu, aby tyto osoby nadále nevedly fakultu, a skutečnost, že se proti svému odvolání brání žalobami, zahrnuje – prostřednictvím následujícího slova „proto“ – mezi důvody, pro které jejich další setrvávání označuje za ohrožující.
Pozdější vývoj navíc ukázal, jak nebezpečné bylo vydávat soudní obranu za „narušování demokratického zřízení“. Nejvyšší správní soud v únoru 2026 přiznal kasační stížnosti Jaroslava Brože odkladný účinek. Výslovně přitom uvedl, že bez soudní ochrany by mohlo dojít k porušení jeho práva podle čl. 21 odst. 4 Listiny, zahrnujícího také ochranu před protiprávním zbavením funkce. Soud rovněž neshledal důležitý veřejný zájem, který by měl nad tímto právem převážit. Nešlo tedy o žádné svévolné „odmítání demokracie“, ale o právní otázku natolik vážnou, že jí soud poskytl prozatímní ochranu. Usnesení NSS č. j. 7 As 10/2026-68
Rozpor s vlastními stanovami Učené společnosti
Zvlášť ostudné je, že se k petici nepřipojila nějaká nahodilá skupina rozhořčených aktivistů. Připojila se k ní Rada Učené společnosti České republiky, která sama deklaruje, že jejím cílem je podpora racionálního a lidsky odpovědného společenského prostředí. Ve svém vlastním stanovisku navíc zopakovala, že děkan „napadl své odvolání u soudu“, a postup ministerstva označila za nebezpečný precedens pro demokratickou správu akademického prostředí. Stanovisko Rady Učené společnosti
Od profesorů, docentů a dalších představitelů české vědy bych očekával alespoň základní rozlišení mezi odmítnutím zákona a využitím zákonného prostředku ochrany. Právo obrátit se na soud není nedemokratické. Nedemokratický je naopak nátlak směřující k tomu, aby člověk za využití tohoto práva utrpěl újmu nebo byl veřejně označen za nepřítele demokracie.
Vědecká autorita nenahrazuje právní argument. Množství titulů pod textem nezmění chybnou premisu ve správnou. A připojení Učené společnosti nedodá protiústavní logice punc vzdělanosti.
Učená společnost se chtěla vložit do sporu o správu univerzity. Výsledkem je však především veřejná lekce o tom, že i (alespoň formálně) velmi vzdělaní lidé mohou selhat v pochopení základních principů právního státu.
O to smutnější je, že MŠMT nakonec požadovanou nucenou správu na KTF UK skutečně uvalilo. O tom ale zase příště.
